Tak už je to zase tady! Mnohého z nás (mám na mysli nás rodiče) začíná pomalu, ale jistě mrazit v zádech. Proč? Za několik dní skončí našim dětem prázdniny; nekončící čas her, volnosti a radovánek. A sotva jsme si my, „dospěláci“, stačili trochu vydechnout a, jak se říká, hodit za hlavu všechny nekončící povinnosti a problémy spojené se školou, jsme opět ve hře. Ve hře bez předem daného scénáře a jasného konce. Cíl je daný: Přežít bez ztráty kytičky! Platí jak pro rodiče, tak pro naše roztomilé ratolesti, ale i pro pedagogy.
Prostě a jednoduše, s novým školním rokem přichází mimo jiné i klasická rodičovská otázka: „Jaké to bylo ve škole?“ A děti většinou stejně klasicky odpovídají: „Normální.“ A my toho víme tolik co předtím. A přitom se možná děje něco, o čem bychom měli vědět. Ať už jde třeba o záležitost, jež našeho školáka trápí a může vyústit i ve vážný problém. Anebo o příjemnou událost (z mé zkušenosti v současném školství pohledat), která potěšila především naše dítko, potěšila a radost by udělala určitě i nám a kantor by byl přímo nadšen.
 
A máme-li doma malého neposedu? Pak se připravme na sérii pokynů a neustávající vzájemné komunikace se zástupci škol. Zvláště opatrní bychom měli být, pokud máme obavu, že na své dítě nestačíme a nebo, zda mu vůbec stačíme? Ostražití buďme v případě, řešíme-li neustále spory ve škole s podtextem – vaše dítě je nezvladatelné a stále vyrušuje! Jednoduše řečeno: Naše dítě dává vychovatelkám či učitelkám (zástupce z rodu maskulinum dnes ve školství pohledat!?) pořádně zabrat! Pak zcela jistě máme co dělat s impulsivním až hyperaktivním človíčkem.
 
Hyperaktivita, impulzivita aneb Když je dítě příliš živé… Diagnóza nebo nemoc?
Určitě mnozí rodiče vědí, o čem mluvím, když řeknu: To dítě je z hadích ocásků. Poprvé jsem se s tímto pojmem setkala v době, kdy moje dnes již dospělá dcera navštěvovala mateřskou školku. Sama byla slušně živé dítě, kterému nezůstalo nic utajeno. Doma jsme nikdy nemohli říkat „Seď panenko v koutě…,“ protože by ji tam za chviličku nikdo nenašel. Ale o jejím příliš aktivním a věčně v pohybu nacházejícím se kamarádovi šly přímo neuvěřitelné historky. Mnohdy jsem z vyprávění nevěděla, jestli byl více unaven malý neposeda a nebo paní učitelky?!

Řekneme-li „hyperaktivní dítě“, pak jde většinou o neklidného až zlobivého jedince, který působí roztěkaným dojmem, trvale se nesoustředí, někdy působí neobratně. Pokud je široko daleko jediná louže, zřejmě do ní spadne. Některý neposeda (a těch je většina) je hyper-aktivní a zbrklý, jiný bývá naopak pomalejší. Při školní výuce tyto děti nejspíš zaujme letící moucha (vzpomeňme televizní seriál My všichni školou povinní), hluk aut za okny školy anebo tužka, jejíž násada se může stát pro střílejícího rošťáka bezvadnou hlavní děla na papírové kuličky. Jejich intelekt bývá přinejmenším na průměrné úrovni, leckdy dokonce nadprůměrný.

Předpokládá se, že příčina hyperaktivity je  biologická a jedná se o poruchu dědičnou. Projeví se častěji u chlapců. Byl-li kdysi taťka z hadích ocásků, rozhodně lze předpokládat, že takový bude i jeho syn. Hyperaktivita není způsobena špatnou, nevhodnou nebo zanedbávající výchovou, ani nejde o nepříjemné dispozice ze strany dítěte. V jistých ohledech se podobá ostatním dětským nemocem, ale při nesprávně vedené léčbě může mít i vážné důsledky. Problém spočívá v tom, že diagnóza se určuje velice těžko. Neexistují pro ni žádné absolutně správné diagnostické testy, symptomy se různí podle věku, situace a podmínek. 

Hlavní výchovné zásady
Rodiče malých neposedů, ale ani ctěný pedagogický sbor, nemají lehkou úlohu při jejich výchově a rozhodně jim nezávidím. Vůči hyperaktivnímu či impulzivními děcku je třeba vystupovat s obrovským pochopením, laskavě a s láskou. Sebevědomí dítěte posílíme tím, že oceníme každý jeho úspěch, ale i každou projevenou snahu.

Proto maminky, tatínkové, ale především i učitelé a vychovatelé: Obrňte se, prosím, klidem, trpělivostí a optimismem. Nikdy neodbývejte u dítěte sebemenší náznak potřeby svěřit se. Nespěchejte, neodsuzujte případné chyby v jeho chování, ale ani ho nepodporujte v tom, že pravdu má jen ono. Snažte se využít okamžiku důvěry a sblížení k tomu, abyste zjistili co nejvíc. Nakonec se možná ukáže, že potíž netkví ani tak v neusměvavé paní učitelce, jako v něčem docela jiném, a třeba i závažnějším…

Nejdůležitější by mělo být, aby z neposedy vyrostl slušný a šťastný člověk. A aby se tak stalo, záleží na vzájemné komunikaci, důvěře a pochopení. Bohužel, žádné rodičovské kurzy nás tomu nenaučí. Zbývá jen vzájemná empatie a… povídejme si.              

A jak jste na tom vy doma se svými věčně živými a neposednými potomky? Zvládáte hyperaktivitu své ratolesti s přehledem? Nebo raději vyhledáte radu psychologa? Doporučte nám recept, případný kontakt na odborníka anebo jen poraďte, jak na dítě z hadích ocásků.