„Jsem o čtyři roky starší než můj bratr, což znamená, že jako malá jsem ho musela věčně hlídat. Místo abych šla po škole s kamarádkami ven, musela jsem ho odvést domů, dohlídnout, aby si snědl svačinu a potom s ním dělat úkoly. Nesnášela jsem to, dělala jsem mu proto naschvály a dodnes si myslím, že mi tím rodiče ukradli kus dětství,“ stěžuje si třicetiletá Hanka.

Do podobných situací se během života dostala nebo dostane i řada dalších lidí. Hlídání sourozence je spojeno s řadou pozitivních i negativních vlivů. U menších dětí platí, že rády napodobují své rodiče, a tím se učí. Toho mohou dospělí skvěle využít.

Když do rodiny přibude nový člen, je dobré, pokud rodič starší dítě částečně zapojí do péče. Tedy v případě, že samo dítě chce a neprotestuje. Když se zapojí, nebude si dosavadní jedináček připadat tak odstrčeně, začne si s miminkem budovat hlubší vztah a určité jednoduché úkoly (podání lahvičky apod.) mu přidají na pocitu důležitosti, pomohou mu budovat si sebevědomí a také si jimi procvičí některé schopnosti a dovednosti.

Někteří rodiče ale postupem času dojdou k tomu, že je pro ně jednodušší, když se starší sourozenec začne o mladšího starat pravidelně a mnohdy i dost intenzivně. Odvíjí se to samozřejmě od věku dítěte i věkového rozdílu mezi sourozenci.

ol.jpg
Foto: Shutterstock

Rizika do budoucna

Tato situace nastává zejména ve chvíli, kdy oba rodiče chodí do práce. „Rodič by neměl předpokládat, že hlídání mladšího sourozence starším je automatické. Pokud se to děje v nadměrné míře, jedná se o výměnu role rodič a dítě a dospělý neplní svoji povinnost, ale předává ji dál,“ komentuje psycholožka PhDr. Nikola Vaňková. Požádat ho o pomoc je v pořádku, ale zahlcovat ho úkoly již nikoli. Každý potomek by měl mít dostatek času na vlastní aktivity, setkávání s přáteli apod.

Pokud se z hlídání sourozence stane skoro práce na plný úvazek, převádějí rodiče na dítě neadekvátní zodpovědnost. Může dojít k tomu, že dítě předčasně dospěje, nebude si budovat dostatečné kontakty s vrstevníky, vyčlení se z kolektivu, neužije si tolik spontánních momentů svého dětství a bude naštvané nejen na rodiče, ale i na svého sourozence. Na tom si může následně vybíjet zlost a místo posílení vztahu, dojde spíš k odcizení, k rivalitě a k oslabení sourozeneckého pouta.

„Rodič by měl dbát na to, aby nebyl starší sourozence přetěžovaný, měla by být stanovena a dodržována určitá pravidla hlídání, na kterých se všichni společně domluví. Pokud to tak nebude fungovat, může to do budoucna sourozenecký vztah hodně ovlivnit. Starší sourozenec může být na mladšího vnitřně naštvaný, prožívat frustraci, což se může projevit klidně až v pozdější době,“ varuje psycholožka.

Někteří jedinci si následně křivdy a pocit méněcennosti z dětství nesou až do dospělosti. Může se stát také to, že potom mají v dospělosti tendenci neustále druhým posluhovat a nadřazovat zájmy okolí nad své vlastní. Takoví lidé mají problémy nejen se stanovováním cílů, ale samozřejmě i s jejich dosahováním.

Hledání rovnováhy

Míru hlídání jednoho sourozence druhým by tedy měli rodiče udržovat v určitých mezích a zbytek času pokrýt nějak jinak. Odvést sourozence ze školy domů není zase takový problém, ale potom ho celé odpoledne hlídat asi dítě úplně nechce. Existují družiny, prarodiče, chůvy, sousedé se stejně starými dětmi apod. Někdy je to samozřejmě finančně i logisticky obtížnější řešení, ale pokud to jen trochu jde, neměly by být děti zahlcované pečovatelskou rolí. Není také od věci, pokud bude dítě za hlídání sourozence dostávat nějakou formu odměny. Společně strávený čas by také neměl být jen o úkolech a povinnostech, ale i o tom, že si třeba dojdou společně do kina, podívají se na film doma apod. 

Zdroje: Safe sitter, psycholožka PhDr. Nikola Vaňková, čtenářka Hanka, redakce

Čtěte také:

Reklama