Nedávno jsme na Ženě-in diskutovali o tom, jestli je těhotenství nemoc, a nakolik nutná jsou různá vyšetření v době těhotenství (viz tento článek). Předmětem diskuse byly také některé zákroky při porodu - například epiziotomie - nástřih hráze (článek). Jedním z vyšetření, o nichž se mluvilo, je takzvaný genetický screening a amniocentéza - odběr plodové vody. Dnes si tedy povíme víc o těchto relativně běžně prováděných metodách a o jejich přínosech a rizicích.

K čemu je screening dobrý?
Účelem takzvaných screeningových vyšetření je zjištění vrozených vývojových vad dítěte. Nebo, přesněji řečeno, pravděpodobnosti, že dítě tyto vady má, protože výsledky vyšetření neposkytují stoprocentní jistotu. Principem screeningu tedy není léčba či prevence vady, ale zjištění skutečnosti, zdali dítě vadu pravděpodobně má či nemá. Jedná se totiž o vady prakticky neléčitelné. Vrozené vady přitom provázejí 3 - 5 % těhotenství. Vyšetření poskytuje ženě informaci o tom, zda čeká pravděpodobně zdravé či pravděpodobně postižené dítě, a dává jí jak svobodu rozhodnout se, jestli chce dítě donosit, porodit a nadále se o něj starat, tak čas připravit se na péči o případné postižené dítě. Tolik k pozitivům screeningu pro matku. Z vědeckého hlediska tak tento postup prohlubuje poznání lékařů a do budoucna může, byť samozřejmě nemusí, přinést i pozitivní výsledky ve smyslu prevence vzniku vývojových vad.

Dny hrůzy
Screening má ovšem i svá negativa - především pro ženy, které v něm mají pozitivní výsledky. Ty ostatní screening v podstatě spíš uklidní, pokud se vůbec dozvědí, že jim byl prováděn - vždyť která žena by nechtěla slyšet „všechno je v pořádku, maminko.“ Ale pokud se při první fázi ukáže riziko postižení, nastanou dny, týdny a někdy i měsíce hrůzy - obava před výsledky podrobnějšího vyšetření, děs, že zrovna to vaše děťátko bude postižené, těžké rozhodování o potratu, který je zdravotnickým personálem v takovém případě spíše podporován. Žena má samozřejmě plné právo takové informace získat a toto rozhodování podstoupit, ve vyspělejších státech, jak podotýká porodní asistentka Ivana Königsmarková, má ovšem také právo se těchto informací vzdát a screening už na počátku odmítnout. V našich podmínkách často ani není o provádění první fáze screeninku (z odebrané krve) informována, natož aby jí bylo umožněno s tímto vyšetřením nesouhlasit (ač podle zákona má samozřejmě právo jak na poskytnutí informací o provedení vyšetření, tak na odmítnutí tohoto vyšetření).

Zabijte ho!
Ani nátlak lékařů, aby žena podstoupila v případě pozitivních výsledků potrat, není z etického hlediska přijatelný. „Mnohé studie ukazují, že pokud je dítě postiženo vrozenou vadou, je pro psychiku ženy lepší, porodí-li takové dítě, i když jsou jeho vady neslučitelné se životem a ono třeba několik hodin po porodu zemře. Poskytnutí šance a možnosti důstojného rozloučení pomáhá ženě lépe se vyrovnat s nelehkou situací. V opačném případě se velmi často žena dostává do střetu s „postinterrupční depresí" z pocitu, že zabila, a s tímto pocitem většinou žije až do konce života,“ říká Ivana Königsmarková.

Zbytečný stres
Screeningové metody tedy nikomu (vynecháme-li možný vzdálený vědecký přínos) nezachrání život ani zdraví, mohou jen umožnit matce, aby se rozhodla neporodit dítě, které je možná postižené. Až potud je vše v naprostém pořádku. Pozitivní výsledky screeningu ovšem vedou k vysokému stresu a zátěži matky a tento stav neprospívá ani matce, ani plodu, a to ani v případě, že podrobnější vyšetření ukáže, že je dítě asi v pořádku. Navíc nejsou, dle Königsmarkové, výjimkou případy, kdy žena odmítla jít i přes pozitivní výsledek na potrat a navzdory doporučením porodníků dítě donosila a porodila - a dítě bylo zdravé. Screeningové metody totiž zdaleka neposkytují stoprocentní jistotu. „V optimálně vyladěných systémech je skutečně postižen vrozenou vadou jen asi každý dvacátý plod s pozitivním výsledkem screeningu. Naopak určitá část skutečně postižených těhotenství má výsledek screeningu negativní (10 - 30 %),“ říká Königsmarková. Což znamená, že devatenáct z dvaceti matek, kterým vyšel pozitivní výsledek při screeningu, se stresuje, nebo dokonce rozhoduje pro potrat zbytečně.

Kdyby poslechla lékaře...
Nejabsurdnější je případ matky, kterou při prvním těhotenství porodníci upozornili, že se jí narodí postižené dítě. Odmítla jít na potrat a narodilo se jí zdravé dítě. Při druhém těhotenství byla ujištěna, že dítě bude zdravé - bylo postižené. Při třetím jí opět byl doporučen potrat - a dítě bylo zdravé. Pokud by tedy uposlechla radu porodníků, měla by jedno postižené dítě a zabila by dvě zdravé děti. Je to samozřejmě případ extrémní, ale poukazuje na to, že by výsledky screeningových metod měly být brány s jistou rezervou.

Hrozí nechtěný potrat?
První screening se provádí rozborem krve, je tedy pro ženu fyzicky nezatěžující (o psychické zátěži v případě pozitivního nálezu jsme již psali). Jedním z podrobnějších vyšetření je ovšem amniocentéza - odběr plodové vody. Jedná se o vyšetření sice bezbolestné, ale ne bez rizika - je při něm jistá, byť nevelká pravděpodobnost potratu i zdravého plodu. Toto vyšetření přitom odhalí pouze dvě možné vývojové vady - defekty neurální trubice (NTD) a stěny břišní (AWD). Amniocentéza je přitom prováděna ženám, u nichž je riziko, že budou mít postižené dítě 1:250-300, až 1:500. To znamená, že vyšetření s rizikem potratu zdravého plodu podstoupí až pět set žen na jednu s dítětem postiženým. „K potratu dochází až tři týdny po vyšetření i déle. Velmi vzácně se také stává, že vyšetřující jehla poškodí plod a následky, někdy i velmi závažné, se mohou objevit až při porodu,“ varuje Königsmarková.

Screening není diagnostika!
„Před odběrem krve na biochemický screening by měl být těhotné ženě srozumitelně vysvětlen smysl vyšetření,“ zdůrazňuje Königsmarková. „Zejména proto, že test je v 5-7 % pozitivní. V případě špatné informovanosti může dojít k psychickému stresu z obav o normální průběh těhotenství. Nedostatkem biochemického screeningu ve II. trimestru je také to, že jeho výsledky jsou k dispozici až v poměrně pokročilém stadiu těhotenství, a případné ukončení gravidity je pro těhotnou velkou zátěží. Dodatečně se zjistilo, že v praxi je provádění biochemického screeningu velkým problémem. Test je velkou psychickou zátěží pro těhotné. Právě tento aspekt byl při zavádění biochemického screeningu podceněn. Těhotná většinou buď není seznámena s podstatou testu nebo jeho smysl nechápe. Lékař často zaměňuje výsledek testu diagnostického, který přímo ukazuje na přítomnost choroby, za výsledek testu screeningového, který pomáhá jen vyčlenit skupinu žen s vyšším rizikem postižení plodu.“

Úsilí Unie porodních asistentek a Hnutí za aktivní mateřství samozřejmě nesměřuje ke zrušení screeningových vyšetření, klade však důraz na to, aby nebyla prováděna plošně, všem ženám, aniž by tyto často vůbec byly o první fázi vyšetření informovány. Nejde totiž jen o právo ženy mít, ale i odmítnout určité informace, ale také o finanční stránku věci - při neútěšném stavu českého zdravotnictví je prováděna sada vyšetření, o která by část pacientek, kdyby byla informována, vůbec neměla zájem, a jejichž dopad na zdraví matky a dítěte je v konečném důsledku negativní, byť zvyšují možnost svobodné volby ze strany matky.

Více informací na http://www.genderstudies.cz.

Víte, jestli jste podstoupila genetický screening? Byla jste na amniocentéze? Kdybyste otěhotněla, měla byste zájem o tato vyšetření? Pokud by byla pozitivní, šla byste na potrat?

Reklama