Stačí jen tak letmo zavadit pohledem o titulní stránky českého bulvárního tisku a další zajímavé téma je na světě. Proč ho neprobrat? Nemusíme být ani celebritou, abychom si jednou nepoložily tu ožehavou otázku: „Mám mít dítě, nebo se mám věnovat kariéře? Dá se obojí zvládnout? Nebudu šidit jedno pro druhé? Nebudu špatná matka a zároveň špatná lékařka, právnička, zpěvačka, herečka… Lákavé pracovní nabídky nebo mateřská? Biologické hodiny bijí na poplach, ale co když sejdu z očí i z mysli?“
Nechci komentovat, jak se to povedlo Bartošové, Pergnerové, Žilkové, všechny tyto ženy své mateřsko-pracovní dilema řešily. Každá po svém a mně nepřísluší soudit, zda dobře nebo ne. Raději sáhnu pro příklad do vlastních vod.

Přiznám se, že jsem dítě odkládala, jak to šlo. Bylo to možná i ze zbabělosti, a tak jsem se na práci i trochu vymlouvala. Sice jsem věděla, že nechci zůstat bezdětná, ale stále jsem se nedokázala zastavit a říct si: Teď je vhodná doba. Ale povězte mi, kdo to umí?
„Ještě tohle dodělám, ještě tahle práce mě zajímá, tohle přece nemůžu odmítnout, ten by se na mě příště vykašlal… “ A tak to šlo léta a odkládala bych to dodnes, kdybych úplně náhodou J neotěhotněla. A abych si to užila, rovnou dvojčata a rizikové těhotenství. Bylo mi tak špatně, že jsem nesnesla ani jízdu tramvají, takže „kšefty“ mimo Prahu se musely obejít bez mé maličkosti.
Ale při vší té dávce mateřského štěstí mě neopustilo ani to pracovní. Už krátce po porodu jsem dostala lákavou nabídku - práci v zahraničí. Jasně, že jsem okamžitě nekývla, a honily se mi hlavou výčitky: Opustit půlroční miminka a jet si sobecky do nějaké tramtárie? Moje váhání rozčísli rodiče. „Jedná se přece jenom o čtrnáct dní, my se o děti  postaráme." Přiznám se, že odloučení jsem nesla hůř, než jsem si myslela. Nemohla jsem spát a doslova jsem stříhala metr, jen abych už byla u svých dětí.
Bavila jsem se na to téma se svou finskou kolegyní, a ta jen kroutila hlavou. „To bych nemohla, tady se musíš rozhodnout pro jedno nebo pro druhé. Konkurence je tvrdá, a jakmile jednou z kola vypadneš, už se do něj těžko vracíš.“ To mě děsilo, tam bych asi žít nemohla.

Když se nad tím zpětně zamyslím, dokázala jsem kariéru a děti skloubit docela dobře. Práce mi přinášela seberealizaci a sebevědomí, tím pádem jsem se necítila frustrovaná a nevyužitá, jak se ženám na mateřské občas stává. Ale nevím, asi jsem měla kliku, že jsem si mohla od dětí jen tak odskočit, a pak se jim zase plně věnovat. Neumím si představit, že bych se třeba tři roky v kuse nezaobírala ničím jiným než kašičkami, prdelkami, pískovištěm. Asi bych na sebe a potažmo na děti měla vztek, že krním, blbnu a můj intelekt padá na úroveň houpacího koně. Na to mi stačily prázdniny na chalupě. Už za dva měsíce „izolace“ jsem měla pocit, že nejsem schopna ze sebe vypravit kloudnou větu, a zase jsem se těšila do práce.

A jak jste na tom s kariérou a mateřstvím byly vy?
Dokázala byste se kvůli práci vzdát dítěte?
Nebo jste naopak obětovala slibnou kariéru kvůli mateřství?
Jaký je podle vás základní předpoklad, abyste mohla mít obojí?
Jaké jste musela dělat ústupky?
Měla jste někdy pocit, že to nezvládnete?
Kdo vám nejvíce pomohl?

Napište nám na toto téma na redakce@zena-in.cz a nejzajímavější příspěvek odměníme dárkem.


Reklama