„Musím říct, že se za sebe trochu stydím, ale nemůžu si pomoc. Když se se mnou chce Kamila vidět, pořád se na něco vymlouvám, tvrdím, že nemáme čas, a přitom potom sedíme se synem doma na zadku, aby nás náhodou někde venku nepotkala. Důvod je přitom zdánlivě malicherný, ale mě proste trápí a nedokážu se přes to jen tak snadno přenést,“ svěřuje se Renata.
Foto: Olegg/Shutterstock
Zatímco Renata je maminkou chlapečka, kterému je dvaadvacet měsíců, Kamila má doma o čtrnáct dní starší holčičku. Holčička je na svůj věk poměrně napřed, alespoň ve srovnání s Renatiným synem. A to je důvod, proč se Renata trápí a svůj kontakt s kamarádkou omezila na minimum.
„Když byli oba ještě malá miminka, tak jsme opravdu jezdili na společné procházky s kočárkem a pravidelně se navštěvovali. Jenže pak začala být Kamilina dcerka Rozárka dost napřed a já jsem se neubránila srovnání se synem a začalo mě to hrozně mrzet. Daník je totiž takový línější a pomalejší, podle pediatričky s ním není nic špatně, jen má prostě svůj čas, ale s manželem jsme z toho rozladění,“ tvrdí Renata.
Zatímco Rozárka začala chodit už po prvních narozeninách, Daník udělal první kroky až ve dvaceti měsících a celkově je mnohem méně obratný než malá holčička, která všude vyleze a všechno zkoumá. Zaostává za ní i co se mluvení týče. Rozárka už skládá i víceslovné věty, ale Daník neřekne kromě skřeků, které připomínají slova máma a táta, nic.
„Nemůžu si pomoct, ale když vidím, jak je na tom Rozárka ve srovnání s Daníkem, hrozně mě to mrzí a pokaždé, když se společně vidíme, tak se to ještě prohlubuje. Na jednu stranu vím, že by se děti neměly srovnávat a Daník všechno dožene, ale trpělivost nikdy nebyla mojí silnou stránkou,“ uzavírá Renata.
O vyjádření jsme požádali terapeutku Kristínu Pelikánovou:
Renata zmiňuje, že trpělivost není její silnou stránkou, chtěla by aby byla? Co všechno jí netrpělivost znemožňuje nebo kazí? Jak by vypadal její ideální trpělivý stav?
Jak se cítí, když děti porovnává anebo je ve styku s kamarádkou? Terapie je bezpečné prostředí pro myšlenky, za které se třeba i stydíme a je uvolňující je vyventilovat. Co ale pak s nimi? Renata vypadá, že ví, že se děti nemají srovnávat, je to něco, co zná i ze svého dětství? Co všechno je za tím porovnáváním? Co by v této situaci potřebovala, co je reálné splnit? Co podle ní určuje hodnotu jejího syna a jak se o tom doma baví? Mnoho otázek, které bychom možná ani neprobraly všechny. Možná si Renata chtěla jen promluvit. To všechno bych zjistila při osobním setkání.
Kristína Pelikánová je jednou ze zakladatelek platformy Feministické terapie, pracuje jako terapeutka, psychoterapeutická poradkyně a lektorka. Má vystudovanou Pražskou vysokou školu psychosociálních studií a absolvovaný psychodynamický psychoterapeutický výcvik. Během sezení se často s klienty vrací do minulosti, do důležitých a často traumatických momentů, které ovlivňují klientovu přítomnost i budoucnost. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Co je to za hloupost? Je přece dávno známé, že kluci bývají za holčičkami pozadu. Na začátku. Tu nezralou maminku lituju, ale lituju i její dítě, protože na něho bude přenášet svůj komplex.
Mé děti byly prakticky němé do tří let...Potom se rozjely ve velkém a já jsem jen tiše vzpomínala na to božské ticho předtím. Ale ta němota jim opravdu nezabránila ve vystudování vysokých škol a velmi dobrém uplatnění v profesi. Paní Renata by se měla zamyslet nad sebou a ne nad synem, ten je úplně v "normě". Tedy jako většina kluků...
Každé dítě je jiné. Dost často jsou kluci pomalejší, ale postupně se vše srovná.
Kolik vám je, Renato, že nevíte, že srovnávání dětí nebo i sebe sama s ostatními ještě nikomu nic dobrého nepřineslo? Léčit vlastní mindráky přes dítě, to je fakt na terapeuta. Zažila jsem to na vlastní kůži v rodině, moje děti doslova běhaly před prvními narozeninami, a dvě jiné děti v rodině ne, a matky se z toho mohly víte co. A pak, když jedno z těch dětí umělo číst v pěti letech, a teď je na škole pro extrémně nadané děti a druhé je prakticky matematický génius, to zase jejich maminky nutí k tomu, blahosklonně komentovat celkem normální a běžný školní průběh mých potomků. Sice máme "samé", jak se v rodině říká, ale holt to není geniální jako jejich děti. A řeší to přesně jenom ty dvě dámy. Už to začalo ovlivňovat i vztahy mezi dětmi, děkujeme, děkujeme. Některé matky se prostě musí takto realizovat. Buď se stydět za domnělé nepokroky dětí nebo se naparovat nad ostatními. Renato, chováš se jako moje pětileté dítě, které brečí, když ho sourozenec předběhne. Ale tobě už není pět let. :D
To ale není "zadarmo", že dítě něco umí. To ho někdo musel naučit. Žádné dítě se nic nenaučí samo od sebe, nějakým vnuknutím shůry, to je práce rodičů. Místo co se Renata zbytečně užírá, měla by konečně začít něco dělat, od toho je na rodičovské, aby se dítěti věnovala a učila ho dovednosti a znalosti. Když bude zasmušile sedět doma a kluka nevezme mezi jiné děti, aby aspoň od nich mohl něco odkoukat, tak mu to moc nepomůže a pořád bude "pozadu". To jenom Tarzan z rodu opů se i v pralese mezi gorilami sám do sebe naučil plynně mluvit a číst v angličtině, ale to je velmi výjimečný případ. Ostatní děti jsou odkázány na to, co je naučí rodičové a Renata asi radši fňuká než koná.
Tohle se děje pořád. Nevím proč se dnešní matky chtějí s dětmi předhanet kdo co umí a kdo ne. Však jsou to děti a každé dítě je jiné.
Matka toho chlapečka je, mírně řečeno, střelená. Měla jsem 2 kluky a každý z nich se vyvíjel jinak. Starší chodil už před prvním rokem svého života, např. Dcerka mé spolužačky chodit nechtěla a spolužačka ji pořád jaksi cvičila - vodila ji za ručky za balonem, do kterého měla malá kopat střídavě levou a pravou nožkou. Holčičku to nebavilo a její matce jsem řekla, ať si na batoleti neléčí své vlastní mindráky. Na to stačí zdravý selský rozum, s tím bych k psychoterapeutovi nechodila. Já ne.
Renato, možná by vám pomohla návštěva psychoterapeuta. Že by vám pomohl zahodit (nebo možná by stačilo jen zmírnit) rodičovskou ctižádost. Sama si uvědomujete, že s vaším synem není nic špatně, jen má svůj čas pro objevování světa nastavený jinak. A třeba by mu velmi prospělo, kdyby měl občas možnost strávit čas v přítomnosti svého aktivnějšího vrstevníka.