Ať už dítě plánujete, nebo otěhotníte nečekaně, zpravidla máte devět měsíců, abyste si na příchod ratolesti do svého života zvykla. Existují však i případy, kdy vám dítě spadne do klína naprosto nečekaně a: „Teto, starej se!“

woman

Příběh slečny Anny působí jako vystřižený z americké romantické komedie - mladá dívka si plně užívá života, má ráda večírky a svou práci, a naráz se musí postarat o děti svého tragicky zemřelého bratra. To jí otočí život naruby, změní se jí priority, dospěje a najde si George Clooneyho či Ewana McGregora, se kterým vytvoří idylickou rodinku. Jenže život bohužel nebývá černobílý...

Anna, Anna a Denisa

Mám problém - lépe řečeno dva problémy: Annu a Denisu. Jsou to dcery mého bratra, dvojčete, který společně se svou manželkou zemřel v autě, když jim nedal náklaďák přednost při cestě z divadla. Prostě úplně zbytečná smrt. Z bráchovy smrti jsem byla strašně hotová, mělo jsem ho opravdu ráda, i když jsme si v některých věcech tak úplně nerozuměli. Například v názoru na rodinu. Zatímco mně představa kupy dětiček vždy vyvolávala osypky, on si už v jednadvaceti našel vážnou známost a do roka se mu narodila první dcera (aby mě rozněžnil, pojmenoval ji také Anna - nutno podotknout, že se jednalo o marný pokus). Ne že bych své neteřinky neměla ráda (k Anně záhy přibyla Denisa), relativně často jsem i hlídala, protože naši jsou hodně nemocní a bráchova partnerka už osiřela. Ale vždycky jsem ty dvě ďáblice ráda a ochotně vracela nazpět.

Jenže teď je mám napořád, už je není komu vrátit. Mamka s tátou se o ně postarat nemůžou a do děcáku je dát nechci, to dá rozum. Jak to ale mám zvládnout, to už mi nikdo neporadí.

Na začátku k nám hodně docházela taková stará paní ze sociálky, aby nám pomohla sžít se (upřímně to teda opravdu moc nepomáhalo), ale teď se tu objeví jen výjimečně - mám podezření, že mě spíš chce zkontrolovat.

Je to už rok a já se s tou změnou pořád nejsem s to srovnat. Obě holky chodí pravidelně za psychologem, aby se vzpamatovaly z té ztráty, a já mám pocit, že bych ho nejvíc potřebovala já sama. Vůbec nevím, jak se k nim mám chovat - jak vychovávat dítě, které přišlo o rodiče? Když nebudu důsledná, zvlčí. Když budu moc přísná, začnou mě nenávidět (nebo s tím spíše nikdy nepřestanou...). Život se mi otočil několikrát dokola a já, která o tu změnu vůbec nestála, se jen vezu. Musím se naučit vařit, chystat svačiny, opakovat si učivo základní školy, abych mohla holkám pomáhat s úkoly, ale nejhorší je, když se začnou vztekat nebo brečet. Pak jsem úplně bezradná a nejraději bych se zamkla v koupelně a brečela také. Za ten rok, co jsme spolu, jsem utratila veškeré své úspory, a kdyby mi nepomáhali rodiče, vůbec to finančně nezvládnu, a to bych si podle sociálky měla pořídit větší byt, aby měly holky každá vlastní pokoj. Neustále mi chodí výhružné dopisy od všech možných doktorů, kterou zase preventivní prohlídku jsme prošvihly, a bojím se, že výmluva na smrt bratra mi už dlouho zabírat nebude.

Mám pocit, že se pomalu potápím do bezedné bažiny a nevím, jak z ní ven. Holky mám ráda, opravdu, ale já nikdy být máma nechtěla!!!

Anna

Čtěte také...