„Co je to za děti? Jak vypadá život těchto lidí, kteří jsou už dnes dospělými? Pečlivým výzkumem 220 těchto dětí a jejich porovnáním se stejně početnou skupinou dětí chtěných bylo už v roce 1975 zjištěno, že je mezi nimi mnohem více tělesně i duševně nemocných, také se zde vyskytoval několikanásobně vyšší počet dětí zanedbávaných, týraných a zneužívaných. Dalším sledováním byl pak u nich zjištěn větší výskyt drogových závislostí a kriminálních deliktů. Z celého průzkumu vyplynulo tedy jednoznačně, že pokud společnost přinutí ženu, aby porodila dítě, které si nepřeje, zvýší se procentuální výskyt mnoha negativních společenských jevů.“

MUDr. Radim Uzel CSc.

V pátek 14.7. byl na ženě-in uveřejněn článek s emotivním titulem  „Nenávidím své dítě, zkazilo mi život!“ Pod článkem, ale i v redakci se kolem tohoto textu rozpoutala vášnivá diskuse, a to nejen kvůli jeho obsahu. Nakonec byl článek pozměněn, ale základní problematika, kterou akcentuje, zůstala stejná - vypráví příběh matek, které nenávidí své dítě. A ačkoliv se nám to může zdát absurdní, takových žen není málo.

Nechtěné dítě nebo potrat?
Je jistě mnoho žen, které vždy chtěly dítě a jakmile to je možné a najdou odpovídajícího partnera, tak si potomka pořídí. Je ovšem také nemálo těch, které z nejrůznějších důvodů pořízení dítěte odkládají nebo nechtějí mít dítě nikdy. Když taková žena, ať už vlastní neopatrností, nebo vinou selhání antikoncepce nebo dokonce v důsledku znásilnění otěhotní, stojí před obtížnou volbou - jít na potrat nebo porodit nechtěné dítě.

Obě možnosti mají svá úskalí - potrat, ať už ho považujeme za jakousi „amputaci“ části matčina těla nebo za vraždu, stále zůstává násilným aktem - i když můžeme vést rozsáhlé diskuse, kdy je plod ještě „jen“ živou tkání a kdy už „člověkem“, jistě to nevíme. Řada žen proto trpí po úmyslném potratu takzvaným postabortivním syndromem, stejně jako po potratu samovolném. Tato posttraumatická reakce nastává v důsledku masivního potlačení prožitých emocí a může se projevit až poměrně dlouho po potratu. Dostavuje se lítost, výčitky svědomí, pocit viny. A tak nemálo žen potrat odmítne.

Narození nechtěného dítěte však nemusí být zjevně lepším řešením - někdy se stane, že se i v takovém případě v matce probudí mateřský instinkt a vychová své dítě s láskou, není to však pravidlem. Profesor Matějček k tomu říká: „Označili jsme to jako subdeprivaci, tedy něco, co do jisté míry připomíná situaci dětí ústavních, vyrůstajících „bez lásky“. Neznamená to, že by rodiče dítěti vysloveně ubližovali nebo je týrali, ale atmosféra v rodině je obecně chladnější, dítě není plně přijímáno, je tu nějaký těžko definovatelný odstup.“ Vychovávat dítě s nenávistí je tak vlastně dlouhodobým potratem - pomalým zabíjením.

Jako jediné rozumné řešení se z dlouhodobého hlediska jeví nabídnout dítě k adopci - současné adopční zákony sice nejsou zrovna nejlepší, ale zdravé dítě se prakticky vždy dostane do dobré rodiny a je mu umožněn plnohodnotný život. A co se týče biologické matky, je oněch devět měsíců těhotenství přijatelnou cenou za šanci dítěte žít a vyrůstat ve zdravého člověka.

Musíš mít dítě!
Ve stejně nelehké, ne-li těžší situaci než nedobrovolné matky stojí ženy, které ať už v důsledku kulturního tlaku či donucení ze strany rodiny porodí „dobrovolně“ (do stejné kategorie spadají i ženy, které dítě chtěly, ale neuvědomily si, co jim přinese - většinou jsou to matky mladé - samy ještě napůl děti). V takové situaci je pak dítě sice nechtěné, ale nepřichází v úvahu dát ho k adopci a jakékoli projevy nelásky k dítěti či nespokojenosti s jeho narozením jsou společensky nežádoucí. Matka bývá ve své situaci velmi osamělá a dítě se jí nakonec stane symbolem veškerého utrpení a zla - projikuje do něj všechny prožité bolesti a příkoří. Přitom pokud se pokusí o svém vztahu, který mnohdy sama vnímá jako problematický, promluvit otevřeně, dostane se jí odsouzení široké veřejnosti, ale často i odborníků. Vyžaduje proto mnohdy velkou odvahu vůbec o daném tématu začít hovořit. Neustálé zatracování pak často ještě vyhrocuje odpor, který matka k dítěti, ale i k těm, kteří ji kritizují, cítí, a neochotu takové ženy vyhledat jakoukoli pomoc.

Co si počít
Co si má tedy matka počít v situaci, kdy se jí narodí nechtěné dítě, které z jakéhokoli důvodu nemůže či nechce dát k adopci či předat do výchovy někomu jinému? Trendem moderní doby je rychlost a efektivita - když se nám nedaří vztah s partnerem, rozejdeme se, když s manželem, rozvedeme se, psa strčíme do útulku a dítě... Co s dítětem? Nabíledni jsou dva postupy - minimalizovat naše investice a snažit se nějak „přežít“ - prostě dítě pokud to jde ignorovat, případně mu svou nenávist dávat najevo. Tato cesta je ovšem zjevně disfunkční a vede k vážným poruchám chování i psychiky dítěte a k neustálému stresu, působícímu i na matku - k postupnému deformování osobnosti obou zúčastněných.

Druhou možností je snažit se svou nenávist zastřít a předstírat lásku. Ani tato cesta ovšem není optimální - dítě dokáže velmi dobře vnímat neverbální komunikaci, drobné změny v gestech, postojích a mimice, a rozpor mezi tím, co slyší a tím, co vidí, často vede k rozvoji závažných duševních poruch - někteří odborníci se dokonce domnívají, že může být jednou z příčin schizofrenie.

Co si tedy počít?

Pro odpověď se musíme obrátit hlouběji do minulosti. Dávno jsme zapomněli na doby, kdy uzavření manželství bývalo počátkem, nikoli vrcholem budování vztahu, a kdy rozluka byla obtížná, ne-li nemožná. Ale v případě dítěte je tomu tak prakticky doposud. A tak jedinou správnou a rozumnou cestou je začít budovat vztah. Vyžaduje to nesmírné úsilí, někdy pomoc odborníků, často budeme klopýtat a selhávat, od dítěte, narozdíl od partnera, se nám z počátku nedostane příliš pomoci, ale je to možné. Nemůžeme očekávat, že pokud se v nás mateřský instinkt neprojevil při narození dítěte, objeví se náhle v jakémsi záblesku lásky. Je docela dobře možné, že své dítě nikdy nebudeme milovat. Ale můžeme se ho, krok po kroku, naučit mít rády. Je to rozhodně mnohem lepší a smysluplnější, než ho nenávidět nebo předstírat neexistující cit, a to pro obě strany, protože dlouhodobá zloba a nenávist zraňuje i toho, kdo nenávidí...

s využitím díla kolektivu autorů - Proč pláčeš, Miriam? a knihy Zdeňka Matějčka - Co kdy a jak ve výchově dětí

Reklama