„Co je to za děti? Jak vypadá život těchto lidí, kteří jsou už dnes dospělými? Pečlivým výzkumem 220 těchto dětí a jejich porovnáním se stejně početnou skupinou dětí chtěných bylo už v roce 1975 zjištěno, že je mezi nimi mnohem více tělesně i duševně nemocných, také se zde vyskytoval několikanásobně vyšší počet dětí zanedbávaných, týraných a zneužívaných. Dalším sledováním byl pak u nich zjištěn větší výskyt drogových závislostí a kriminálních deliktů. Z celého průzkumu vyplynulo tedy jednoznačně, že pokud společnost přinutí ženu, aby porodila dítě, které si nepřeje, zvýší se procentuální výskyt mnoha negativních společenských jevů.“
MUDr. Radim Uzel CSc.
V pátek 14.7. byl na ženě-in uveřejněn článek s emotivním titulem „Nenávidím své dítě, zkazilo mi život!“ Pod článkem, ale i v redakci se kolem tohoto textu rozpoutala vášnivá diskuse, a to nejen kvůli jeho obsahu. Nakonec byl článek pozměněn, ale základní problematika, kterou akcentuje, zůstala stejná - vypráví příběh matek, které nenávidí své dítě. A ačkoliv se nám to může zdát absurdní, takových žen není málo.
Nechtěné dítě nebo potrat?
Je jistě mnoho žen, které vždy chtěly dítě a jakmile to je možné a najdou odpovídajícího partnera, tak si potomka pořídí. Je ovšem také nemálo těch, které z nejrůznějších důvodů pořízení dítěte odkládají nebo nechtějí mít dítě nikdy. Když taková žena, ať už vlastní neopatrností, nebo vinou selhání antikoncepce nebo dokonce v důsledku znásilnění otěhotní, stojí před obtížnou volbou - jít na potrat nebo porodit nechtěné dítě.
Obě možnosti mají svá úskalí - potrat, ať už ho považujeme za jakousi „amputaci“ části matčina těla nebo za vraždu, stále zůstává násilným aktem - i když můžeme vést rozsáhlé diskuse, kdy je plod ještě „jen“ živou tkání a kdy už „člověkem“, jistě to nevíme. Řada žen proto trpí po úmyslném potratu takzvaným postabortivním syndromem, stejně jako po potratu samovolném. Tato posttraumatická reakce nastává v důsledku masivního potlačení prožitých emocí a může se projevit až poměrně dlouho po potratu. Dostavuje se lítost, výčitky svědomí, pocit viny. A tak nemálo žen potrat odmítne.
Narození nechtěného dítěte však nemusí být zjevně lepším řešením - někdy se stane, že se i v takovém případě v matce probudí mateřský instinkt a vychová své dítě s láskou, není to však pravidlem. Profesor Matějček k tomu říká: „Označili jsme to jako subdeprivaci, tedy něco, co do jisté míry připomíná situaci dětí ústavních, vyrůstajících „bez lásky“. Neznamená to, že by rodiče dítěti vysloveně ubližovali nebo je týrali, ale atmosféra v rodině je obecně chladnější, dítě není plně přijímáno, je tu nějaký těžko definovatelný odstup.“ Vychovávat dítě s nenávistí je tak vlastně dlouhodobým potratem - pomalým zabíjením.
Jako jediné rozumné řešení se z dlouhodobého hlediska jeví nabídnout dítě k adopci - současné adopční zákony sice nejsou zrovna nejlepší, ale zdravé dítě se prakticky vždy dostane do dobré rodiny a je mu umožněn plnohodnotný život. A co se týče biologické matky, je oněch devět měsíců těhotenství přijatelnou cenou za šanci dítěte žít a vyrůstat ve zdravého člověka.
Musíš mít dítě!
Ve stejně nelehké, ne-li těžší situaci než nedobrovolné matky stojí ženy, které ať už v důsledku kulturního tlaku či donucení ze strany rodiny porodí „dobrovolně“ (do stejné kategorie spadají i ženy, které dítě chtěly, ale neuvědomily si, co jim přinese - většinou jsou to matky mladé - samy ještě napůl děti). V takové situaci je pak dítě sice nechtěné, ale nepřichází v úvahu dát ho k adopci a jakékoli projevy nelásky k dítěti či nespokojenosti s jeho narozením jsou společensky nežádoucí. Matka bývá ve své situaci velmi osamělá a dítě se jí nakonec stane symbolem veškerého utrpení a zla - projikuje do něj všechny prožité bolesti a příkoří. Přitom pokud se pokusí o svém vztahu, který mnohdy sama vnímá jako problematický, promluvit otevřeně, dostane se jí odsouzení široké veřejnosti, ale často i odborníků. Vyžaduje proto mnohdy velkou odvahu vůbec o daném tématu začít hovořit. Neustálé zatracování pak často ještě vyhrocuje odpor, který matka k dítěti, ale i k těm, kteří ji kritizují, cítí, a neochotu takové ženy vyhledat jakoukoli pomoc.
Co si počít
Co si má tedy matka počít v situaci, kdy se jí narodí nechtěné dítě, které z jakéhokoli důvodu nemůže či nechce dát k adopci či předat do výchovy někomu jinému? Trendem moderní doby je rychlost a efektivita - když se nám nedaří vztah s partnerem, rozejdeme se, když s manželem, rozvedeme se, psa strčíme do útulku a dítě... Co s dítětem? Nabíledni jsou dva postupy - minimalizovat naše investice a snažit se nějak „přežít“ - prostě dítě pokud to jde ignorovat, případně mu svou nenávist dávat najevo. Tato cesta je ovšem zjevně disfunkční a vede k vážným poruchám chování i psychiky dítěte a k neustálému stresu, působícímu i na matku - k postupnému deformování osobnosti obou zúčastněných.
Druhou možností je snažit se svou nenávist zastřít a předstírat lásku. Ani tato cesta ovšem není optimální - dítě dokáže velmi dobře vnímat neverbální komunikaci, drobné změny v gestech, postojích a mimice, a rozpor mezi tím, co slyší a tím, co vidí, často vede k rozvoji závažných duševních poruch - někteří odborníci se dokonce domnívají, že může být jednou z příčin schizofrenie.
Co si tedy počít?
Pro odpověď se musíme obrátit hlouběji do minulosti. Dávno jsme zapomněli na doby, kdy uzavření manželství bývalo počátkem, nikoli vrcholem budování vztahu, a kdy rozluka byla obtížná, ne-li nemožná. Ale v případě dítěte je tomu tak prakticky doposud. A tak jedinou správnou a rozumnou cestou je začít budovat vztah. Vyžaduje to nesmírné úsilí, někdy pomoc odborníků, často budeme klopýtat a selhávat, od dítěte, narozdíl od partnera, se nám z počátku nedostane příliš pomoci, ale je to možné. Nemůžeme očekávat, že pokud se v nás mateřský instinkt neprojevil při narození dítěte, objeví se náhle v jakémsi záblesku lásky. Je docela dobře možné, že své dítě nikdy nebudeme milovat. Ale můžeme se ho, krok po kroku, naučit mít rády. Je to rozhodně mnohem lepší a smysluplnější, než ho nenávidět nebo předstírat neexistující cit, a to pro obě strany, protože dlouhodobá zloba a nenávist zraňuje i toho, kdo nenávidí...
s využitím díla kolektivu autorů - Proč pláčeš, Miriam? a knihy Zdeňka Matějčka - Co kdy a jak ve výchově dětí
Nový komentář
Komentáře
lonkue: Já se ale obávám, že když je s ním mít nebudeš, najde si jinou partnerku, která je chtít bude. Tak to chodí i obráceně.
A třicetiletých holek, co chtějí dítě je fakt moc a moc. Možná by to stálo za to přehodnotit, jestli je to pro tebe tak velká trága. S dítětem jsi doma tak tři roky, pak ho můžeš dát do školky. Pokud máš kamarádky a babičky, nemusíš ho mít non stop na krku.
lonkue: zkus se zeptat, jestli zůstane doma na RD on. Protože tebe představa, že budeš stále sama doma jen s dítětem a on bude chodit domů v 10 večer aby se podíval jak dítě spí, děsí. Proč ho vlastně chce, když na něj zjevně nebude mít čas?
Ale třeba by práci omezil, třeba by šla částečně dělat z domu....prostě si promluvte, bez urážení se, bez fóbií.
lonkue: měj
, hoď se do gala a vyraž mezi ostatní maminky - nebudeš doma a budeš spoky, pokud je to jenom strach zn něčeho neznámého, tak neboj, mateřství ještě nikoho nezabylo
Já jsem měla děti dost brzy, nikdy jsem toho nelitovala a je mi dobře i teď, kdy si synovi kamarádi myslí, že jsem jeho sestrou.
lonkue: Tvůj manžel Tě odporně citově vydírá.
A dítě si bude brát do práce s sebou? Asi si myslí, že s příchodem dítěte se jeho problémy samy vyřeší...
Ťapina:
.......
kosmokosmo: Spíš jestli si někdo neplete příčinu s důsledkem
Mohla bych se prosim zeptat odkud je ta informace, ze tato situace muze vest ke schizofrenii? Jsem z oboru a opravdu me to zajima..........Nikdy jsem o tom zatim neslysela a ani necetla.
navia: tak myslím, že takových bylo víc. Někomu to vyšlo, někomu ne
. Tak už to bývá. Já se vdávat nemusela, bylo to v 87ém, a už po třech měsících od svatby vnímal každý druhý jako velice zvláštní věc, že jsem ještě neotěhotněla.
Gabi: přesně tak, život s dětmi je náročný, nepohodlný, občas dokonce vyčerpávající. Hlavně pokud nemáte babičky, ochotné občas potomka pohlídat, a takových je dnes opravdu pomálu, máte dítě vlastně nepřetržitě "na krku".
Jak říká moje dcera, je jiná doba a lidi se mění. Mají jiné hodnoty. Věřím tomu, že dříve lidé cítili jako povinnost ty děti mít, starat se o ně a nějak je vychovat. Nemyslím si, že život bez dětí nemůže být plnohodnotný, záleží na rozhodnutí každé z nás (tedy pokud je to svobodné rozhodnutí). Navíc já na té klesající porodnosti nevidím jen ty nevýhody - že budeme muset později do důchodu a tak.
grizzly: habroslava: Tak jedna neuvědomělá - vdávat jsem se musela, byla jsem mladá (a blbá), ale že bych to dítě neměla mě ani nenapadlo. Jasně, mohla jsem ještě počkat, dokonce jsem nemusela mít to druhé hned po čtyřech letech. Naše manželsví bylo předem odsouzeno k nezdaru mladí rodiče, matka studuje, otec na vojně, první láska...... letos jsme spolu patnáctý rok a zatím se chmurné předpovědi nenaplnily. (Mmch třeba budeme mít ještě jedno
a teprve pak budem divný socky)
Tak do mě příbuzní neryli, protožer jsme se s mužem brali po mnohaletém chození a aurou neplodnosti. Léta už jsem v té době běhala po doktorech (ne kvůli početí, ale aspoň kvůuli diagnóze
) a tak si nikdo nedovolil ani neznačit.
Mě osobně hrozně pomohlo, že jsme si s mužem probrali všechny varianty a smířili se se životem bez dětí, i když bychom je chtěli (zamítli jsme adopce, dárcovství zárodečných buněk apod.). Když se pak zcela neočekávané "stal zázrak", bylo to úžasné.
O co je jednodušší jen tak si pracovat, po práci si zajít na kafe (místo sprintu pro děti a jejich rozvážení na kroužky), koupit něco na sebe, do kina nebo někam na koncert, nemuset nakupovat (nikdo není doma), nemuset uklízet (nikdo není doma), nemuset denně prát (ve dvou se koš plní o dost pomaleji), ...
Dnes přece není moderní
Ale přesto všechno musím říct, že život s dětmi je nesrovnatelně časově náročnější a vlastně handicapující. Dost lidí také přistupuje k dětem: "nic nemusím studovat, o nic se nebudu zajímat, vše půjde samo" a ono to samo nejde. A obojí může rodiče zaskočit.
Přiznám se, že svatba "protože musím" by pro mě nebyla přijatelná a dokonce v dnešní době pochybuju i o ekonomických výhodách sňatku. Ale mít dítě, protože se to ode mne očekává?
A v dnešní době už bych čekala, že společenský tlak polevil. Spíš jsme se setkala s názorem, že kdo má víc jak 0 nebo 1 dítě je divná socka
grizzly: nejsou...
Teď se vdávám a vechny mé kamarádky a známí se ptají jesrli musíme
, ale mi nemusíme
. Mimčo plánujem do dvou let, až se zabydlíme
Myslím, že mateřství by si člověk měl pořádně promyslet. Pokud to vůcec lze, protože dokud lidi dítě nemají, těžko si dovedou představit, co to znamená. Alenka má velkou pravdu, když říká, že je to pro vztah křest ohněm, obzvláště když dosud žili sami dva.
Malej se narodil císařem a já jsem rozhodně nezažila nějakou vlnu velké lásky, když jsem ho poprvé viděla. Pak jsem ležela s pořádným kašlem a pořezaným břichem a miminko se každé dvě hodiny budilo a mně se chtělo brečet a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli je mateřství pro mně a jestli ostatní mámy třeba nemají v kmozku nějakou zvláštní součástku, díky které to všechno zvládnou.
Dnes můžu říct, že ho strašně moc miluju, ale nepřišlo to hned.
Nevidím nic špatného na tom, že se žena rozhodne nebýt matkou. To totiž vyžaduje přesvědčení, že se vzdám dobrovolně spousty věcí, změním životní styl a a alespoň nějakou dobu se mi sníží životní standard.
Pokud se hnutím osudu dítě prostě narodí, možná je lepší ho dát někomu, kdo po něm dlouho touží a vlastní mít nemůže.
Amálie: Máš skvělou babičku
Sdílím s ní tento názor
habroslava:
Nechápu třeba přístup: měli jsme nějaké problémy, tak jsem si říkala, že dítě nás stmelí. To je pěkná pitomost. Dítě spíš rodinu totálně rozhodí, naráz je všechno jinak, a vztah musí být pořádně pevný, aby tohleto unesl.
nechtěné děti? Zase bude cenzura??
Jeremi: když mně se moc nechce
A celý ho teď číst taky ne