Foto:Shutterstock
Takzvaný rozštěp osobnosti, který bývá laickou veřejností nazýván jako schizofrenie, ve skutečnosti opravdu existuje. Nejedná se o výše zmíněnou psychózu, ale o poměrně vzácnou poruchu osobnosti (v minulosti označovanou pojmem psychopatie) pojmenovanou disociativní porucha identity. V praxi vypadá tak, že v pacientovi autonomně existuje hned několik rozštěpem oddělených eg, která fungují nezávisle na dalších. Zjednodušeně řečeno by se tento stav dal popsat jako několik osobností sídlící v jednom těle.
Jak dochází k „rozštěpení“?
Zpravidla se tato porucha rozvíjí po prožití nějakého hlubokého traumatu v raném dětství (sexuální zneužívání, únos, domácí násilí, přítomnost u brutální vraždy a podobně). Náš nervový a psychický systém má schopnost vytlačovat traumatické vzpomínky či situace, které by mohly mít za následek celkový psychický kolaps. Proto se dojde k odštěpení psychicky narušené části duše, která může vykazovat patologické či nestandardní chování a další složka osobnosti může na venek vystupovat zcela normálně.
Čtěte také: Schizofrenie není rozdvojená osobnost. Kdo ze slavných trpěl touto záhadnou nemocí?
Tento stav je doprovázen výpadky paměti – tedy jedno ego si nepamatuje, co dělá to druhé. Nejedná se tedy o případ, kdy se někdo pod vlivem silných emocí, návykových látek či amoku dopouští násilí. Takový člověk si později své jednání pamatuje a zpravidla mu dojdou i důsledky. Pacient s disociativní poruchou osobnosti nemá tušení o tom, co spáchal. Jeho mysl tyto vzpomínky automaticky vytěsňuje do vzpomínek jiného ega sídlícího v tomtéž těle.
Velmi zajímavé je, že každá z těchto identit má nejen rozdílnou povahu, vzpomínky, zkušenosti či reakce, ale například písmo, hloubku hlasu, chůzi a jinou citlivost na fyziologické podněty (chlad, teplo, bolest).
Disociativní porucha není žádnou novinkou, existuje stovky let
První případ této poruchy byl popsán dokonce již v roce 1646. Více se však o ní začalo hovořit v 18. století, kdy datujeme první lékařské zmínky o hypnóze. Jednu takovou výzkumnou hypnózu vedl německý lékař Franz Anton Mesmer a zjistil, že když při hypnóze zcela vyřadíme ze hry vnímání vědomí a necháme promlouvat pouze podvědomí, mohou se u některých jedinců objevit zcela nové identity osobnosti nebo také vytlačené vzpomínky z prvních let života. V této době se poprvé objevila teorie „dvou lidí v jednom těle“.
Největší zájem o disociativní poruchu však zaznamenalo 20. století, kdy se vlivem uměleckých děl jako Dr. Jekill a Mr. Hyde nebo tvorbou E. A. Poe začalo pohlížet jako na nebezpečné chladnokrevné vrahy, kteří bez výčitek svědomí páchají trestnou činnost je prakticky nemožné je odhalit. Tento špatný mediální obraz na jedné straně pacientům s disociativní poruchou identity ublížil, na straně druhé ale ještě zvýšil zájem lékařů a odborníků. Bylo zkoumáno mnoho pacientů s diagnózou schizofrenie či hysterie, kteří vykazovali disociativní příznaky a mnoho z nich bylo přediagnostikováno.
Až ve století 21. byla disociativní porucha osobnosti klasifikována jako samostatné duševní onemocnění. Stále se o něm ovšem příliš neví, a proto se mnoho pacientů s touto diagnózou snaží o osvětu a destigmatizaci. Trpí jí přibližně 1 % celosvětové dospělé populace.
Anamnéza a příznaky
- Výpadky paměti
- Disociační fuga: Dotyčný se ocitá na neznámých místech a nemá nejmenší tušení, jak se tam dostal. Často pod vlivem fugy i někam vycestuje. Proces cestování či plánování si ovšem vybavit nedokáže.
- Traumatický zážitek v anamnéze: zpravidla se jedná o znásilnění, pohlavní zneužívání či pokus o sebevraždu.
- Záchvaty křečí: Křeče a tenze mohou připomínat epileptický záchvat.
- Trans stavy: Dochází k naprostému oddělení myšlení od prožívané reality, často hraničí se stavy „posedlosti“.
- Neschopnost ovládat své fyzické tělo
- Ztráta tělesné citlivosti: pacient například nereaguje na bolestivé podněty.
- Psychogenní slepota: Může dojít k hysterické afázii, tedy omezení jednoho tělesného smyslu bez zjevné somatické příčiny.
- Sklony k fantaziím: Svým představám pacient často podléhá natolik, že přestává rozlišovat realitu.
- Depersonizace: Stavy, při kterých nemocný sleduje sám své jednání zvenčí, tedy z pozice druhé osoby.
- Halucinace
Léčba je vždy nejistá
Léčba disociativní poruchy osobnosti je vždy složitá, stejně jako u ostatních poruch osobnosti je základní problém v tom, že si mnoho nemocných existenci duševní poruchy vůbec neuvědomuje. Diagnózu stanovuje vždy psychiatr a je zcela běžné, že se disociativní porucha objevuje společně s dalšími onemocněními. Nejčastěji schizofrenie, hraniční porucha osobnosti či poruchy příjmu potravy. Rozvíjí se často již od raného dospívání či dětství, ale nejčastěji se projeví mezi 20.-30. rokem života, častěji u jedinců, kteří mají problém přijmout svou roli dospělého.
Čtěte také: Chtěla bych vydat knihu a přežít, říká Helena, která trpí hraniční poruchou osobnosti. Co tato nemoc obnáší?
Zdroje: DISOCIATIVNÍ PORUCHY A JEJICH LÉČBA - doc. MUDr. Ján Praško, CSc., doc. MUDr. Jiří Hovorka, CSc., Psychomat - mnohočetná porucha osobnosti, Web psychiatrie v praxi
Nový komentář