Každý, koho jsem v životě potkala, ve mně zanechal nějakou stopu. Největší samozřejmě rodiče, pak učitelé, kamarádky, kamarádi… Bylo jich mnoho.

Nechci ale vzpomínat na žádného doktora, ani profesora, ba ani na jiného člověka ověšeného tituly před i za jménem. Chtěla bych vzpomenout na přítele mých rodičů a otce mého kamaráda.
Miloval svou rodinu a byl odhodlán pro ni udělat cokoli.

Když jeho žena chtěla, přestavěl i dům. Jednou jsme přijeli, zrovna stavěl. Měl toho už trochu plné zuby a tak na otázku mého otce reagoval trochu podrážděně: „… jo stavím… Když bude chtít Vilmička věžžžž,“ zvedl ruce k nebi „ postavím věžžžž!“
A čím byl neobyčejný?

Třeba jen tím, že když šel domů, šlápl na chodníku do díry,  vzal doma kolečko písku, kladívko a šel tu díru zadělat, aby se tam babičkám jdoucím na hřbitov nic nestalo. 
Byl vždycky připravený pomoci.

Jednou, ještě za hluboké totality, jsem myla v našem baráčku okna tím způsobem, že jsem je vysadila a naleštěná nechala dosychat na zahradě. Šel zrovna okolo a zastavil se u branky. Prohodil pár slov a pak se vyděsil.

„ Kam?!“ pravil náhle“Kam jen kam, kam bych ti poradil?! Tady není, snad v Novým Městě“.

Vypadal opravdu zoufale, protože s každým velmi soucítil. Netušila jsem o čem mluví, nezmínila jsem se, že bych někam chtěla jít. Vše se vysvětlilo ve chvíli, kdy jsem umytá okna zavěšovala zpět do rámů.

Byla tak naleštěná, že si myslel, že jsou v nich rozbitá skla. A on přemýšlel, kde je nějaký sklenář.
Nejen svému synovi, ale i nám udílel rady do života.

Říkal tomu „mé pravdy“ : „Počkejte, až já tady nebudu, to teprv poznáte, co já jsem měl pravd!“

Jezdili jsme na prázdniny na jejich chalupu v horách a tak jsme i my měly tyto pravdy z první ruky.
Syna honil do práce slovy: „ Pamatuj: Mladí ležáci, staří žebráci!“ Často také používal rčení „Lenoch se udře!“

To ve chvíli, kdy někoho viděl, jak nese příliš mnoho věcí a ty mu padají, místo aby šel dvakrát.
Také dbal na čistotu a když zametl, všechny nás svolal, aby nám ukázal :“Podívejte, v čem žijete! Kdybych nedbal, tak vám dají štěnice hobla.“ A před odjezdem muselo být čisto. Protože „Tady nesmí nic zůstat, ty myši se tady musej nudit!“

Už jste někdy viděli znuděnou myš?
A také zahradničil.

Jednou mě vedl na zahrádku, aby mi nadšeně ukazoval kupičky hlíny.

„Tady jsem zasadil česneček! Podívej, jakou má sílu, jak se dere na svět! Jojo, příroda, mocná čarodějka!“

Že na něm nebylo nic zvláštního a že byl kapku podivín? Snad. Už přes dvacet let není mezi námi. A my se stále snažíme vychovat děti, aby z nich nebyli „ staří žebráci“. Jsme odhodlaní pro své blízké postavit třeba i tu věžžž.

Pořád uklízíme, aby nám štěnice nedali hobla a myši se nudily. Když se něco rozbije hledáme „kam jen kam, kam bych ti poradil“.

Nesu-li z pokoje v jedné ruce hrnky od kafe, v druhé talíře a na hlavě balancuju skleničkou od šťávy, vím stále, že lenoch se udře.

A nad každou novou kytičkou žasnu, jaká je příroda mocná čarodějka.
Dimsy

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Tak mě Tvůj příspěvek tak nějak hezky pohladil. A přesně tenhle pocit, tuhle energii jsem chtěla ve vás všech vyvolat před nadcházejícím víkendem. Abychom ke svým rodinám po pracovním týdnu přicházeli rozněžnělí, cituplní a pozitivní. Míša

Piště dál o těch, na které nemůžete zapomenout a kterým třeba chcete poděkovat za „To dobré co do vás uložili“.

Na vaše vzpomínky se těším na redakce@zena-in.cz

Reklama