Dobrý den. Posílám malý příspěvek k dnešnímu tématu. Ještě když jsem byla dítko školou povinné, bydleli jsme v posledním patře v bytě s dvěma terasami. Jednou takhle při obědě kouká maminka z okna kuchyně na „zadní“ terasu a říká: „Hele, tam sedí nějakej divnej pták“. Sedělo tam něco šedého, velikosti trochu odrostlého vrabce s šošolkou na hlavě, dlouhým ocasem, zahnutým zobákem a řvalo to jak na lesy.
„To je nějakej papoušek“ mínil brácha.
„Chudák. Asi někomu ulít“ litovala ho měkkosrdcatá maminka, odhodila příbor a už se hnala ven s miskou vody. Zřejmě si jeho řev vysvětlila jako pláč nad ztrátou majitele. V pozdějších letech jsme se měli přesvědčit, že řval furt. Vím, správně by bylo pořád. Jenže slovo pořád nevystihuje správně dobu, po kterou vřískal. On řval furt! Když měl radost, když se mu něco nelíbilo, když chtěl ven z klece, nebo nechtěl do klece, ale hlavně když jsme se všichni sešli k nedělnímu obědu. To pak byl vykázán do předsíně a přes klec mu byl přehozen hadr, což ho rozlítilo ještě víc a ponouklo k ještě většímu jekotu.
Ale zpět k jeho prvnímu dni u nás. Maminka napojila milého ptáka vodou, ten ji z vděčnosti sedl na ruku a už se nepustil. Vzala ho tedy domů a šla zazvonit na sousedy, o kterých věděla, že něco takového chovají, aby se přeptala, zda jim neulétl. Jejich nebyl, ale poskytli mu azyl u svých andulek v kleci. Ty z toho chudinky měli šok. Zaprvé tak velkého ptáka ještě neviděly a zadruhé jim sežral všechno zrní, jak byl po cestě vyhladovělý.
Všude po okolí jsme vyvěsili plakátky a ptali se známých i neznámých, zda nevědí o někom, komu by chyběl papoušek, ale majitele jsme se nedopátrali.
Protože u sousedů pořád být nemohl, zakoupili jsme klec a milého ptáka přijali za člena rodiny. Maminka zjistila, že je to korela a mu dala jméno Robert, aby se mu hezky vyslovovalo, až bude mluvit. V životě neřekl ani slovo, zato pravidelně dvakrát ročně snášel vejce.
Většinou poletoval po kuchyni, všude rozhazoval zrní a kontroloval veškeré naše počínání. Protože byl nesmírně zvědavý, musel do všeho strčit zobák. Sedával mamince na rameni a nejvíc miloval, když vařila, protože mohl uzobávat.
Mimo řvaní a rozhazování zrní měl ještě jednu velmi nepříjemnou vlastnost. Nikdy se nenaučil „chodit“ na jedno místo a vypouštěl to tam, kde zrovna byl. Většinou tedy seděl mamince na rameni. A tak jsme měli, slovy mého otce (promiňte mi to slovo) „Věčně posranou matku“.
Milý papouch s námi žil celých devět let. Jezdil s námi i na prázdniny, kdy jeho klec zabrala celé jedno zadní sedadlo auta a my s bráchou jsme se tísnili oba na tom druhém. A byl tak, aby viděl z okénka a pořád se muselo jet, nesnášel, když jsme stáli. To okamžitě projevil svou nelibost.
Nevím, čím jsme ho naštvali, nebo jestli ho to jen u nás přestalo bavit, ale jednoho dne našel otevřené okno a odletěl. Jestli přibližně před pětatřiceti lety k někomu přilétl řvoucí papoušek korela s jedním chybějícím zadním prstíkem na nožce, tak to byl ten náš, cestovatel Robert.
Hezký den s nalezenci i bez
Dimsy
Text nebyl redakcí upraven.
Takže Robert byl vlastně Roberta :-)
A jaká opuštěná zvířátka jste si přivedla domů vy?
Nový komentář
Komentáře
u nás jsem jednou chytila na dvoře mezi slepicemi roselu pestrou, byla unavená špinavá a hladová a zkoušela zobat zrní, slepice ji mlátily a pšenice jí byla prd platná pokoušela se ji louskat jak slunečnici a moc se nenajedla, měla jsem ji tři roky než uhynula. Ze začátku pískala jako lesní ptáci, to pak zapomněla a u nás pískala jako mobil nebo vrzající zahradní kolečko a tak, byla to takovej miláček, taky jsme se nedopátrali komu zdrhla