„Život ve městě mi vždycky vyhovoval. Však jsem se tam taky narodila. Nákupy, večírky, přátelé, dobře placená práce…všechno máte u nosu. Nikdy bych si neuměla představit, že se odstěhuji někam mimo,“ vzpomíná na roky za svobodna Barbora. Jenže pak se vdala, přišly děti a priority se změnily.

Foto: Shutterstock

„S prvním dítětem jsem ještě na částečný úvazek pracovala. Střídali jsme se v hlídání s manželem, který mohl pracovat částečně z domova. Pak se ale narodila dvojčata a já už nic jiného nestíhala. Věnovala jsem se jen dětem. Když přišel na jaře koronavirus a nikam se nesmělo bez roušky vystrčit nos, rozhodli jsme se utéct před tím vším k manželovým rodičům na Vysočinu,“ vzpomíná Barbora, která to zpočátku brala jen jako dovolenou. Postupně ale přicházela na to, že jí tam není vůbec špatně.

„Máme pro sebe celé podkroví s vlastním vchodem a tchyně s tchánem jsou navíc milionoví lidi. Děti si běhají po zahradě, kdy je napadne, aniž by musely nosit něco na puse. Mají tu navíc babičku, která se jim ráda věnuje, takže i já mám čas v klidu si uklidit, nebo oddychnout. A tak se z plánovaných měsíčních prázdnin stal definitivní útěk z města. Už tu hodláme zůstat natrvalo,“ svěřuje se Barbora s tím, že po rodičovské dovolené začne hledat práci účetní v nedalekém městečku. Její manžel sice do zaměstnání v Praze dojíždět musí, ale jen dvakrát do týdne. Ostatní dny pracuje z domova.

„Už se tu pomalu poohlížíme po vhodném domečku. Rodiče jsou sice úžasní, ale nechceme jejich pohostinnost využívat donekonečna. A vlastní bydlení je přeci jen vlastní bydlení. Jak na pandemii každý nadává, tak já jí jsem vděčná. Díky ní nám došlo, kde jsme skutečně šťastní,“ dodává Barbora.

Čtěte také:

Reklama