„Konflikty, to nikdy nebylo nic pro mě. Raději, než se hádat takzvaně do krve, radši jsem vždy ustoupila a dělala, že mi na té či oné věci vlastně vůbec nesejde. Nikdy nebylo po mém, a to, ať už jsem se hádala o něco s rodiči nebo se svým partnerem. Pravda zkrátka a dobře byla vždy na opačné straně,“ přiznává Anna, která se s těmi to situacemi potýkala vždy velmi špatně.
„Vzpomínám si, jak se mi při každé hádce zkrátil dech, a já měla pocit, že se snad už nikdy nedodechnu do plných plic. Začala jsem se potit, a nakonec, abych měla pokoj, jsem se vždy nechala udolat argumenty.“

Anna přiznala, že to byly momenty, které jí nakonec a kvůli tomu, že si nikdy neprosadila svou, dostávaly i do nepříjemností a vedly k ukončení mnoha mezilidských vztahů. „Nebyla jsem schopná vyřešit jednoduše nic – výběr pohovky do bytu, místo dovolené, ale také způsoby, jak řešit pracovní věci nebo fakt, že jsem byla bezhlavě zamilovaná do spolužáka a nebyla jsem schopná o něj bojovat a raději ustoupila. Byla jsem prostě dokonale slabá.“

Po čase Anna vyhledala pomoc terapeuta. Jak sama říká, mnohdy byla z hádek, a hlavně ze svého postoje a ustupování, nešťastná. „Moje doktorka se specializuje na metodu kognitivně-behaviorální terapie, a ta mi otevřela oči. Došlo mi, že si v první řadě nevážím sebe samotné. A tak jsme společně začaly pracovat na nápravě. Učila jsem se, jak zvládat „obyčejný“ konflikt v práci nebo třeba ve frontě, ale také jak konverzovat s přítelem i o nepříjemných věcech.“

„Nebudu lhát, trvalo mi to téměř rok, než jsem se stala silnou a sebevědomou bytostí a byla jsem schopná jedno za čas říci „ne“, „dost“, „nechci“ nebo „bude to po mém, protože...“ A také je pravda, že ty začátky byly těžké. Někdy jsem vzala zpátečku, jindy raději hned mlčela.“

„A pak jsem narazila na tu nejprotivnější prodavačku pod sluncem. Neochotnou, nepříjemnou a drzou. Když nebyla schopná poradit ani normálně odpovědět, místo toho, abych potichu odešla a nechala věci, jak byly, jsem se narovnala, nechala si zavolat vedoucí prodejny a s pomocí slušných argumentů, jsem si zřídila pořádek a dosáhla toho, čeho jsem chtěla. A přestože nešlo o nic zásadního, jako spíše o princip, „nakoplo“ mě to tak moc, že jsem z toho byla v euforii po zbytek dne“.

„Od té chvíle jsem jako jiný člověk a všem doporučuji to stejné – najít vnitřní sílu a být sebevědomé a stát si za tím, čemu věříte,“ dodává Anna.

Také si přečtěte:

Reklama