Escuela-Villa-Baviera.jpg
Foto: Dignidad
Xarucoponce, CC BY-SA 3.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0>, via Wikimedia Commons

Kolonie Dignidad byla založena v Chile roku 1961 Paulem Schäferem – bývalým nacistickým lékařem, který začal působit jako evangelický kněz. Stejně jako dalším válečným zločincům se mu po povedlo utéct do Jižní Ameriky. Nebyl však souzen za své zločiny jako například Mengele, který rovněž uprchl. Ještě před tím ale těsně po válce založil v Německu dětský domov a prezentoval se jako zbožný člověk, jenž chce pomáhat opuštěným sirotkům. Pravda byla ale taková, že po pár letech byl obviněn za sexuální zneužívání malých chlapců a po vydání zatykače utekl do Chile, kde se pustil do projektu zmíněné kolonie. Do karet mu hrál i fakt, že Chile měla s Německem velmi dobré vztahy.

Dignidad byl pečlivě izolován, hlídán a ohraničen nástražnými minami. Lidé jeho členy považovali za neškodné a legrační podivíny. Ovšem až do doby, kdy se některým podařilo uprchnout a rozpovídali se o tom, co se uvnitř kolonie dělo.

Navenek působil Dignidad jako mírumilovné náboženské společenství, kde je všeho hojnost a lidé tu přitom žijí v prostotě a souladu se sebou samotným i s Bohem. Realita ale byla jiná. Například každé matce bylo hned po narození odebráno dítě. Jednak proto, že muži a ženy tu žili odděleně a jednak proto, aby bylo snadnější daného jedince převychovat k obrazu svému. Aby se jednotliví členové nebránili tvrdému režimu, byla všem každé ráno podávána sedativa. Následně pak po celý den tvrdě pracovali, mnohokrát až do úplného vyčerpání a na závěr dne čekala každého individuální zpověď u vůdce kolonie.

Paul Schäfer se však v rámci „výchovy“ svých oveček neštítil znásilňovat děti již od velmi útlého věku, fyzických trestů za jakékoliv porušení řádu a psychické manipulace, aby udržel celou kolonii v pocitu strachu, který jim zabrání utéct nebo se postavit vnitřnímu řádu. Navíc si vybíral jedince do funkcí tajných špehů kontrolujících ostatní. Tím podpořil vnitřní rozbroje a také to, že se jednotlivé členové nedokázali sjednotit a vzbouřit. Nikomu totiž nebylo možné věřit.

Je až těžko uvěřitelné, že jeden člověk dokázal zmanipulovat také množství lidí, kteří se k němu přidávali i dobrovolně. Ovšem Paul Schäfer byl vždy popisován jako nesmírně zajímavý a charismatický člověk, což je ostatně jeden ze základních znaků manipulativních osobností. Své stoupence lovil v počátcích na ulici, kde zpíval s kytarou lákal je na poklidný pospolitý život uvnitř kolonie Dignidad.

Fungování kolonie – jak vypadal běžný den?

Bylo přísně zakázáno mít jakýkoliv kontakt s okolním světem. Tak jedinci uvnitř ztráceli smysl pro realitu. Rovněž nebyl povolen jakýkoliv fyzický kontakt – například ani objímání mezi sourozenci. Ti byli od sebe izolováni. Paul Schäfer byl velmi nábožensky založený člověk, možná až příliš. Měl ovšem pokroucený postoj k ženám a samozřejmě i k dětem. Prosazoval myšlenky, že žena je pouze vedlejším produktem muže a je méně čistá než například pes. Proto by měla být předurčena k samotářskému životu. Věřil, že ženy nejsou lidskou bytostí z božího záměru, ale že byly vytvořeny Satanem, aby sváděly vzorné boží syny. Když se k misogynnímu myšlení přidají jeho sexuálně agresivní a pedofilní sklony, není se čemu divit, že vytvořil tak zrůdné dílo.

Za zástěrkou terapie a výchovy byly jak děti, tak dospělí trestáni elektrošoky prováděnými bez jakékoliv anestezie, surovým bitím, kolektivním znásilňováním nebo pobytem v izolační boudě. Děti navštěvovaly místní školu, která byla samozřejmě součástí objektu a mohla se pyšnit na svou dobu velmi luxusním vybavením. Dospělí pak celý den pracovali – podobně jako v koncentračním táboře, a to velmi tvrdě. Mnohdy čtrnáct až sedmnáct hodin strávili extrémně namáhavou fyzickou prací bez jediné minuty odpočinku. Odměnou jim byla jen voda a chléb.

Přes to všechno měla navenek kolonie skvělou pověst tradičního křesťanského soužití. Navíc do supermarketů vyváželi v Dignidadu upečené tradiční koláče s českou recepturou. Hrozné je, že mnoho rodičů této iluzi dokonalé čistoty podlehlo a sami své potomky do místní školy umístily.

Situaci velmi zkompiloval chilských diktátor Augusto Pinochet. Rozhodl se totiž kolonii podpořit a využít pro trestání, vyslýchání a mnohdy i státem chráněné vraždění odpůrců. Vybudovali pod pevností Dignidad rozsáhlý komplex tajných chodeb, pomocí nichž se Pinochet dostal dovnitř kdykoliv potřeboval. Přítrž těmto zvěrstvům učinil až pád Pinochetovy diktatury v roce 1990. V Chile byla nastolena demokracie. Obvinění na Paula Schäfera se začala množit, ovšem odsouzen a dopaden byl až v roce 2006. Zemřel o pět let později v 88 letech ve své cele.

Čtěte také: