„Když bylo synovi tři a půl roku, diagnostikovali mu Hodgkinův lymfom, tedy nádorové onemocnění lymfatické tkáně, které není u takhle malých dětí zrovna časté. Tři čtvrtě roku jsme v podstatě strávili v nemocnici. Nejdřív jsme s manželem strašně brečeli, ale pak naše těla přepnula na autopiloty. Žili jsme jenom naším synem a snažili se mu dát všechno, co potřeboval. Ale bylo to hrozné – vidět ho na lůžku napojeného na všechny ty hadičky. I přes řadu komplikací, kdy nám lékaři tvrdili, že jeho život je na vlásku, se nakonec uzdravil, i když s určitými následky. Ale kdykoli jdu kolem nemocnice, mám až panický strach a mrazivý pocit,“ svěřuje se Petra.
Alespoň částečnou úlevu může rodič najít v tom, že bude vědět, na jaké psychické stavy se po zjištění diagnózy připravit. Organizace Šance dětem popsala pět psychologických období vyrovnávání se s vážným onemocněním, které vycházejí z práce psychiatričky Elisabeth Kübler-Rossové. Procházet jimi mohou nejen sami pacienti, ale také jejich rodinní příslušníci. Je to ovšem značně individuální – fáze mohou jít různě po sobě, mít různou délku trvání apod.
Jako první obvykle nastává negace, šok a popírání, kdy se člověk snaží nepříznivou diagnózu zpochybnit, domnívá se, že došlo k omylu, že byly jeho výsledky zaměněny apod.
Další období se může vyznačovat agresí a hněvem či hledáním viníka. Typická je třeba otázka: „Proč zrovna naše rodina?“ Nebo obviňování lékaře ze zanedbání péče.
Následovat může smlouvání a vyjednávání, a to jak racionální – v podobě hledání nejlepší nemocnice, způsobu léčby apod., tak iracionální, kdy se prosí a vzývají nadpřirozené síly.
Další fází je deprese, smutek a úzkost, kdy obavy získávají ještě reálnější podobu a nabalují se na sebe.
A poté může následovat smíření a přijetí. To může mít například podobu odhodlání, pronášejí se věty, že to zvládneme, rodiče kontaktují pacientské organizace, aby se v dané problematice zorientovali apod.
Když už víme, jaké pocity mohou rodiče s nemocnými dětmi potkat, je dobré se také naučit, jak s nimi pracovat, popřípadě zkoušet způsoby, jak si psychicky ulevit. S tím radí například nezisková organizace CaringBridge, která poskytuje prostor pro komunikaci lidí, kteří čelí zdravotním problémům, a jejich rodin. Jejich tipy vycházejí ze zkušeností s jednotlivými rodinami a z toho, co jim pomohlo nejen k psychické úlevě.
- Neodmítejte pomoc od ostatních lidí a dovolte jim, aby vám byli oporou a klidně pomohli s praktickými věcmi, jako je vaření či úklid domácnosti. Na to třeba nebudete mít čas ani myšlenky.
- Místo toho, abyste si v hlavě přehrávali možné budoucí katastrofické scénáře, soustřeďte se spíše na přítomný okamžik a na to, co se děje právě teď.
- Nesnažte se popírat danou situaci a předstírat sami před sebou, že se nic neděje. Dříve nebo později vás to stejně dostihne.
- Dopřejte si i čas na sebe a nemějte výčitky vyrazit si třeba posedět s kamarádkami, zatímco u dítěte bude manžel apod.
- Plačte. Nestyďte se za slzy i pláč může přinést určitou úlevu.
- Najďete si rodinu, která prochází nebo prošla něčím podobným, a vzájemně se podporujte.
- Oslavujte i maličkosti – drobné pozitivní zprávy i malé krůčky na cestě k uzdravení.
- Snažte se vést co nejnormálnější život a poproste o to i okolí. Rodiny s nemocným dítětem většinou nechtějí, aby jim speciálním zacházením každý připomínal, že se něco děje.
- Důvěřujte lékařům, které navštěvujete. A pokud k nim důvěru nemáte, zkuste najít někoho jiného.
- Važte si lepších dnů a načerpejte z nich energii na ty horší.
- Nebojte se vyhledat odbornou psychologickou pomoc.
- Mezi další obecné rady, které pomáhají vypořádat se se stresem, patří pohyb na čerstvém vzduchu, dostatečný spánek a zdravá a pravidelná strava. Přestože se vám tyto body mohou zdát zbytečné a v některých situacích i nedosažitelné, protože vám nemoc dítěte vzala chuť k jídlu, je dobré se o ně alespoň pokusit. Jíst po malých porcích apod. Vyhladovělý člověk bývá ještě podrážděnější a vynervovanější.
Zdroje: Šance dětem, Psycom, Salteffect, Caringbridge, Newcastle-hospitals
Čtěte také:
Nový komentář