Dětský pokoj – zrušit, nebo zachovat?
Čeká to všechny rodiče. Děti jednoho dne dorostou do věku, kdy odcházejí za studiem do jiného města nebo rovnou zakládají rodiny. Chtějí se prostě osamostatnit. Byt je náhle tichý a prázdný. Zůstanou jen opuštěné – dětské pokoje.
Čeká to všechny rodiče. Děti jednoho dne dorostou do věku, kdy odcházejí za studiem do jiného města nebo rovnou zakládají rodiny. Chtějí se prostě osamostatnit. Byt je náhle tichý a prázdný. Zůstanou jen opuštěné – dětské pokoje.
Odborníci nazývají depresivní pocity, kterým mnozí rodiče po odchodu dětí z domova propadají, syndromem opuštěného hnízda. Toto opuštěné hnízdo, tolik let s láskou stavěné, jednou nalezla i moje kamarádka Eva.
Příběh paní Evy
Bylo to nějak krátce po novém roce, když mi v pozdních večerních hodinách zazvonil mobil. Z něho mě zdravila uplakaným hlasem moje dlouholetá kamarádka Eva. „Proboha Evi, co se stalo?“ „On se už definitivně odstěhoval.“ „Kdo?“ nechápala jsem, pokud vím, tak Eva má jedno z nejšťastnějších manželství, jaké znám. „Náš Honzíček,“ odpověděla Eva a dál nemohla přes pláč ani promluvit. „Honzíček“ je Evin syn. Je mu 24 let a vždy se měl u maminky jako v bavlnce. Už asi dva roky chodil s přítelkyní, moc milou holkou, kterou Eva nemohla dlouho strávit. Tedy přesněji řečeno, nevadilo jí ani tolik to, že s ní chodí, ale že u ní čím dál častěji přespává, tudíž je čím dál méně doma. Oba mladí společně plánovali budoucnost… a také ji naplánovali. Pořídili si hypotéku a koupili si na okraji Prahy krásný, nově zrekonstruovaný byt, kam se hned po novém roce nastěhovali. Do bytu si postupně pořizují i moderní, stylový nábytek, a tak v „Honzíčkově pokoji“ všechno, kromě oblečení, počítače a nějakých osobních věcí, zůstalo. Eva vždy toužila po své vlastní pracovně, je grafičkou a občas pracuje i doma. Počítač má ve stísněném prostoru v rohu obýváku. „No vidíš, alespoň si můžeš konečně udělat svoji vlastní pracovnu,“ povídám jí jednou odpoledne při kávě. „Jsi se asi zbláznila!“ zareagovala: „To je Honzíčkův pokoj, tam se nic předělávat nebude!“ A tak se dál mačká v rohu obývacího pokoje a dětský pokoj syna slouží jako muzeum. Jen na podívání.
Příběh paní Mileny
Milena je moje spolužačka. Nikdy jsme se spolu nijak zvlášť nekamarádily. Vídáme se spolu jen na školních srazech anebo se tu a tam potkáme někde na ulici, neboť bydlí ve vedlejší čtvrti. Tak se stalo i minulý čtvrtek, kdy jsme ne sebe narazily v nákupním centru. „Jé, ahoj, jak se máš?“ zeptala se Milena. „Jo, jde to.“ Nerada mluvím o svém soukromí, hlavně s někým, u koho nepokládám za nutné, aby ho znal. „A co Ty?“ položím ze zdvořilosti stejnou otázku. „Ále, holka, co Ti budu povídat, my si teď žijeme. Holka „už konečně také vypadla z baráku“, kluk, ten je pryč už dávno, tak jsme zrušili dětské pokoje a předělali celý byt, no musíš se přijet podívat. Můžeme tam teď tancovat. Jo a v létě jedeme do Ameriky, za synem. A kam pojedete vy na dovolenou?“ Odpověděla jsem jí, že ještě nevím, slíbila, že se určitě někdy přijdu na ten jejich „velký byt“ podívat, a rozešly jsme se.
Spolužačka Milena „syndromem opuštěného hnízda“ rozhodně netrpí. A já jsem zvědavá, ke které z nich se přidám já, až mě to jednou potká.
A co vy? Těšíte se, až vaše děti vyletí z hnízda?
Nový komentář
Komentáře
A kam pak dám přebytečný dětský nábytek?
tak mně opustily starší děti, ty menší budou doma až do mýho důchodu
taky netrpím syndromem opuštěného hnízda
naopak, jsem ráda, že se uvolnil dětský pokoj, kam jsem hned přestěhovala děsně chrápajícího mangela a vyhodila jsem špunty do uší 
Jo, tak mě to potkalo letos v březnu - obě děti se odstěhovaly. Blbé ovšem je, že a) nemám manžela, tudíž jsem zůstala úplně sama a b) byt mám napůl s exmanželem, takže ho musím prodat a já si budu muset koupit něco mrňavého, na co mi vyjdou peníze, pro sebe. Takže starosti co s dětskými pokoji opravdu bohužel nemám.
Taky jsme už zůstali sami.Pokojíky zatím nechávám,protože se děti někdy na víkend nebo i přes týden vrací.Až si definitivně odstěhují své věci,tak i tak tam nechám alespoń postele,ať mají kde přespat.Jinak mně to nečiní problémy to tak nechat,páč máme velký dům.
Je něco jiného, když jsou potomci ve stejném městě nebo dostatečně blízko, a když bydlí daleko. Syndromem prázdného hnízda netrpím, ale dětský pokoj nechávám v původním stavu, dokud děti nebudou z domu úplně i se svými věcmi. Pak z něho uděláme pokoj pro hosty. Nemám ráda návštěvy na gauči v obýváku. Jednu noc se to dá přežít, déle ne. Kdyby se ale oba vrátili do rodného města, tak bude z dětského hlavně pracovna s jedním lůžkem pro hosty.
Já už jedenáct let nejsem doma, ale pokojík tam pořád mám. Na návštěvu jezdím asi jednou měsíčně... Byt rodičů není zrovna největší, nevím, asi se budu muset zeptat, na co čekají. Možná na vnoučata.
Mám své děti velice ráda a vše co pro ně s manželem děláme nám nečiní problém.Jen je to trochu únavné a tak si myslím,že pokud si člověk najde koníčka tak prázdné hnízdo není zas tak velký problém.Na jednu stranu se těším,že odpadnou starosti typu máš vše do školy,je můsíme na kroužek a podobně.A hlavně věřím,že se mi budou občas vracet a nej sami a bude zase veselo.Proto neztrácejme hlavu při odchodu svých dětí z domova se radujme z volného času a samostatnosti našich ratolestí.Je to jeden z největších darů rodičů dětem dát jim svobodu a volnost.Určitě to ocení. Přeji pěkný den Nemesis
Bojím se taky - máme dvojčata a tak reálně hrozí, že odejdou naráz... ale pokojíky jim necháme, ať se mají kam vracet, byť jen na návštěvu.
Naši mlaďoši se ještě vracívají na víkendy,takže jejich pokojíčky dál fungují.Až se odstěhují definitivně,stav se nezmění,protože až budou jezdit s rodinami,budou mít svůj prostor,kde se zašijí,rozloží zavazadla atd.Od 15ti let mají každý dvoulůžko a postýlky se tam vejdou s přehledem.Pořád bych počítala s tím,že i když přijedou jako návštěva,tak budou chtít přespat a nebudu jim přece rozkládat gauč v obýváku.Co když budu týden hlídat nemocné vnoue,uložím ho kam? Takže i při přestavbě bytu bych nechala jeden "hostinský" pokoj.
"Mami, můžu dnes přijít se svým děvčetem?"
"Jistě, synku."
"Víš, jsem s ní už dva měsíce ženatý..."
"To je skvělé."
"Mami, chtěli bychom žít u vás."
"Dobře."
"...... ale ona je cikánka."
"Vždyť nejsme žádní rasisti."
"...... a má čtyři děti."
"Už se na ně těším."
"Mami, ale máte jen jednopokojový byt."
"Nevadí. Vy budete bydlet v pokoji a otec si ustele v kuchyni."
"A co ty, mami?"
"Já se jdu oběsit......"
Paní Eva nemá doma Honzíčkova muzeum, ale zdarma sklad. my panelákový byt přebudovali, abychom přes sebe nepadali, když nás děti přijedou navštívit. a absolutně největší problém jsou knihy a jejich třídění na vyhodit, prodat, darovat je nekonečné!
Já jsem ráda, že moji rodiče jsou tím druhým případem, jen co jsme se sestrou obě natrvalo vypadly, naše pokoje se proměnily v pracovnu pro tátu a v zašívárnu pro mamku. Je pravda, že svoji mámu obdivuju, za to že po létech strávených utírání nudlí z našich nosů, se sestrou jsme byly totiž hodně často a dost těžce nemocné, našla nový život, má hromadu přátel se kterými začala jezdit na vodu, jezdí na kole a když zrovna nemá nic polámaného věnuje se výcviku na lezecké stěně. Prostě navázala na život tak, kde ho přerušily, když měla mě a ségru.
Myslím, že je to pořád lepší než přístup, který má k životu skorotchyně, ta jen pořád bulí, že děti odešly a nemá co dělat. Nemá jedinou kamarádku a jediná starost je jestli večer stihne seriál.
Doufám, že až budu v jejich věku, budu jako moje máma. O ní slyšíme jen když někde zapadne s kolem nebo autem a potřebuje vysvobodit
hm, už aby to bylo, místo toho se zas postupně do hnízda vracejí, bohužel i se svými mláďaty... takže v další fázi to hnízdo nejspíš opustím já
Myslím, že v životě jsou různé etapy, každá je jiná. A když vyrostou děti, člověk se může věnovat sám sobě, být šťastný, že děti jsou dospělé, samostatné a že se jim daří. Dát svobodu jim i sobě
Tudíž až se mládě odstěhuje, bude mít svoje hnízdo a my si třeba pronajmeme menší domek.