Někde jsem četla nebo slyšela, že v rámci zachování duševního zdraví nemá rodič lézt do pokoje „puberťáků“. Výjimku tvoří linoucí se zápach hnijících potravin nebo houba prorůstající pod dveřmi. To je pochopitelně nadsázka, ale kdo má doma dospívající mládež, asi ví, na co narážím.
Když to není nutné, do pokoje svých dcer raději nevstupuji, protože jejich představa o pořádku, únosných decibelech a výzdobě stěn se rozhodně s tou mou neshoduje a nehodlám se zbytečně rozčilovat. Koneckonců je to jejich teritorium a jsem ráda, že už je alespoň přešla „ponorka“a nutkání stavět v už tak malém pokoji příčku. Pak už bych vůbec nevěděla, kam mám poskládat dva psací stoly, dva prádelníky, dvě postele, o knihovně, počítačovém stolku a kleci s morčetem ani nemluvě, do krcálků 2x3 m. A aby to nebylo tak jednoduché, jedna stěna je skosená.
Když si nedávno usmyslely, že je už původní uspořádání nebaví, a začaly šíbovat nábytkem, silně mi to připomínalo známou hru s čísílky. Ráda jsem se připojila, bylo to nejen zábavné, ale i užitečné. Našla se spousta pohřešovaných věcí a nenápadně vyřešil generální úklid. Vřele doporučuji, ale vyzbrojte se asertivitou a obětujte minimálně jeden den.
Když si tak vzpomenu na své dětství… V předškolním věku jsme dětský pokoj vůbec neměly. Našim „hřištěm“ byla dlouhá společná chodba, „domečkem“ kuchyňský stůl, televizí okno s výhledem na hlavní ulici a hernou obrovská ložnice rodičů.
Když jsme se přestěhovali na vesnici, dostaly jsme úzkou nudličku, kam se vešla jedna skříň, tři skládací postele a jinak nic. Měly jsme sice dětský pokoj, ale tam jsme chodily vlastně jen spát. Veškerý volný čas jsme prolítaly venku. Bylo to krásné dětství.
Časy se změnily. Mám pocit, že dnešní děti tráví mnohem víc času doma než venku, a dětský pokoj tak získává na významu a kumuluje do sebe spoustu funkcí. Je to ložnice, šatna, učebna, herna, místo, kam si děti zvou kamarády.
Mí přátelé to vyřešili tak, že dětem (dvěma malým raubířům-klukům) dali největší místnost v bytě a nechali jim naprostou volnost jak ve „výzdobě“, tak v možnosti pořádně se vyřádit. Měly tam různá šplhadla, houpačky, basketbalový koš, čmárací stěnu. Když už se přes hračky, stavebnice a autíčka nedaly otevřít dveře, prostrčili jim tam vysavač a děti si musely samy uklidit.
Už jsem tam dlouho nebyla. Teď už jdou kluci do věku středoškoláků a docela by mě zajímalo, jak s nimi jejich dětský pokoj „vyrostl“ a proměnil se.
A co vy, milé ženy-in?
Vzpomínáte na svůj dětský pokoj?
Kde jste spaly, psaly úkoly, hrály si?
Měly jste svůj koutek, kam jste si zalezly?
Bylo to v bytě, nebo nějaká skrýš venku?
A co vaše děti?
Jak mají velkou místnost?
Dáváte jim volnost v zařizování?
Uklízí si samy, nebo to děláte vy?
Má mít každé dítě svůj vlastní pokoj?
Nebo alespoň svůj kout?
Napište nám, podělte se s námi o názory nebo zážitky, pošlete fotografie a my vám pošleme dárek.
Nový komentář
Komentáře
TL — #42 kvalitní, ale také levný dětský nábytek je základ!
Kvalitní
dětský nábytek je základem, aby pokoj něco vydržel
V mojom detskej izbe sme mali úžasné detské koberce. Rôzne cesty a domy, moc sme si s tým sa sestrou vyhrali:)
Velký nebo malý pokoj nepořádek tam mé děti mají neustále. Když byli hodně malí, tak se dělala cestička k oknu a to tak, že se hračky rozhrnuly na dvě strany.
mám dva syny, 18 a 23 let a jsou to taky bordeláři, poházené ponožky, oblečení, všude hrnky od pití, obaly od sladkostí,když jsem dříve držela kázání, starší syn pravil, že je to jejich pokoj a ať tam tedy nechodím, ale já musím, je tu počítač.
no u nás je to spíš peklo. jsou v něm 2 pubíci a bordel hrůza. když kolem procházím, tak raději nevidím.
mindulinka: chtělo by to nehledat chyby kde nejsou a číst pořádně
ano vzpomínám,dělila jsem se o něj s mojí ségrou a bráchou
Já sama jsem svůj dětský pokoj neměla, učila jsem se v obýváku a od té doby mi nedělá potíže se soustředit na čtení nebo učení za jakékoli situace.
.
)
Mé dcery mají každá svůj pokojík, jeden čas jsem byla v těžkém pokušení vyvěsit na dveře dětských pokojů nápis "PŘI OPUŠTĚNÍ DĚTSKÉHO POKOJE SI PROSÍM PEČLIVĚ OČISTĚTE OBUV" (Už jsem si ale zvykla.....
mindulinka: kdybyste pozorněji četla, došlo by vám, že je řeč o dětech mých přátel a ne o mých dcerách. Ale pro jistotu jsem to v článku ještě zdůraznila.
mindulinka: ti kluci středoškoláci patří jiné rodině
Chtělo by to opravit článek - ve druhém odstavci se píše, že má dcery a v poslední větě je cosi o klucích středoškolácích.
Já měla pokoj s o rok starším bráchou. Od mala jsem se těšila jak jednou odejde na vojnu a já tam budu sama. Šel na civilku a já studovat do jiného města.
Neměla jsem svůj vlastní pokoj, ani společný s bráchou - bydleli jsme ve 2+1 s malým obýváčkem, kterým se procházelo do velké ložnice, společné rodičům i nám dvěma dětem. Celou dobu jsem marně toužila po soukromí a občas stěhovala nábytkem a pokoušela se ze skříní vytvořit alespoň iluzi oddělených místností. Tahle moje činnost ovšem nebývala vítaná, takže jsem vždycky tajně spřádala plány a pak využila první příležitosti, kdy rodiče někam odjeli a po návratu je čekal jiný byt :-)))
Naše děti mají zatím společný pokojíček, občas si i lezou do postele
. Já pokoj měla až po maturitě, na koleji, pak umřela prababička, tak jsem si užívala víkendy v jejím starém pokoji, po škole jsem asi rok byla tam a pak jsem se si koupila byt a bydlela s manželem
. Myslím, že jme ale postavili malý dům- nějakou trucovnu bych brala, asi zabavím zahradní domek
Simoušek: Je ještě kojený?
Pokoj jsem měla. I když to nebylo výsostné území. Máti v něm měla svůj prádelník a táta foťáky a gramofon.
Koutek jsem nepotřebovala, když mě lidi štvali, šla jsem do lesa.
Děti nemám, takže si i v malém bytě můžu dovolit takový luxus, jako je pracovna.
Já jsem žádný pokoj neměla. Pubertální bordel jsem v mezích možností mohla mít ve své skříňce a pubertální výzdobu (plakáty rockových hvězd) mi jeden čas naši povolili na záchodě
Já jsem se o pokoj dělila se ségrou a s bráchou, ale byl docela velký a bylo to fajn.Teď, když jsem dospělá a doma jsou děti, tak bych teprve uvítala nějaký jenom svůj pokojíček........snad se dočkám.Každopádně stěny olepené Haberou a Bon Jovim už snad nehrozí
My jsme měli s bratrem každej svůj pokoj, on byl o 6 let starší a tak měl i jiný zájmy. Nikde mě nechtěl a vyhazoval mě i z jeho pokoje. Vztah naprd už tenkrát, takže někdy je fakt jedno jestli člověk má sourozence nebo ne.Protože já ho sice mám, ale stejně se nestýkáme a ani nebudeme.
Vlád:
,jo na ty papírky jsem zapoměla,a nádobí s nedojedenými zbytky
.Ten starší byl to samé,ale jak je pryč,tak mu nepořádek začíná vadit