Ahojky, zdravím rodiče minulých i budoucích diblíků.
 
Dovoluji si napsat dva příběhy mých dcer, které se udály u dětského lékaře.
Moje mladší dcera (dnes 22letá) byla velice bystrá, a tak jsem s ní na tzv. tříletou lékařskou prohlídku, která má určit, zda se dítě fyzicky a duševně vyvíjí úměrně svému věku, šla úplně klidně. Všechno probíhalo dobře až do zkoušky zraku. Místo písmen a číslic mají děti rozpoznat různé obrazce. Dcerka ale zarytě mlčela, ať paní doktorka ukazovala na srdíčko, na čtvereček nebo trojúhelník, takže působila jako dítě buď slepé nebo zaostalé. Už jsem si začala vyčítat, že jsem něco zanedbala, když ukazovátko spočinulo na velkém kroužku a dcera vychrlila: "Kdyby to bylo červené, byl by to zákaz vjezdu všech vozidel". Mně i paní doktorce spadla čelist.
 
V sedmi letech jsem šla s toutéž dcerou na sedmiletou prohlídku, ale ta nedopadla nijak valně. Paní doktorka zjistila vadné držení těla, velké mateřské znaménko na krku a zvětšenou nosní mandli. Po návštěvě ortopeda a vyřezání znaménka jsem si nahlas vzdychla: "Tak ještě ta nosní mandle a potom už snad budeme mít od doktorů pokoj". To, co řekla má dcerka mě úplně vzalo dech a orosilo mi čelo: "A to ještě můžeš být ráda, že nejsem těhotná."
Januše.
 

Příběhů je opravdu mnoho, těžko vybrat nejlepší.
 
Kamarádka trávila prázdniny u babičky, téměř samota, kamarádů málo. Bavila se pozorováním zvyků zvířátek, o něž nouze nebyla.
Učarovala jí kvočna s kuřaty. Našla velký košík, dala do něj pár vajíček, kvočně po nějaké té tahanici a klovnutích čmajzla všechna kuřata a také je dala do košíku. Pak se kamarádka oklepala a po vzoru kvočny si s blaženým výrazem  na košík sedla, že teď je kvočnou ona...
Košík zapraskal... Nepřežil ani koš, ani kuřata...
 
Dcerce byly asi 4 roky, bydleli jsme v paneláku, čekali, až přijede babička. Zvonek, úprk ke dveřím. V kuchyni jsem slyšela tenhle dialog:
"Ahoj, máš doma tatínka?"
"Tatínek je na záchodě a strašně smrdí, ty to necítíš"?   V paneláku jsme měli WC hned za vchodovými dveřmi...
Jen bohužel nezvonila babička, ale velmi důležitý klient!
 
První třída, zkouší se. Obrovský zážitek. Doma pak dcera povídá: "Víš, mami, paní učitelka zkoušela Baloga a moc to neuměl."
"A jakou dostal známku,"zajímala jsem se. "No přece jedničku, paní učitelka říkala, že je rum, tak na něj musí být hodnější!"
 
A tak by se dalo pokračovat donekonečna. Děti dají někdy opravdu zabrat, ale fakt to za to stojí!!
 
Radka
 
 
Doufám, že Vás Radku dnešním příspěvkem nepohorším, ale jsou věci, které k dětem neodmyslitelně patří.

Můj syn Jirka (2 ¾ roku) toho za ten svůj krátký pobyt na naši matičce zemi stačil už vyvést věru hodně, je to kluk zvídavý, velmi vnímavý, znamením Štír, takže má domluva s ním je občas přetěžká, zvláště, když si postaví hlavu.
Když se naše dítko učilo chodit na nočník, zažívali jsme s ním větší i menší patálie, neustále domlouvání, vysvětlovaní, prošení, strašení a všechny ty metody, jejichž hlavním cílem je naučit dítě chodit na hrníček…
Jednou na mě syn volá: "Mamíííí, tak honééém kakat." V letu chválím syna, že volá, běžím pro nočník do koupelny, a když se vracím, malý se směje, je nadšen, radostí se málem vznáší, očička mu svítí a říká: "Už jsem udělal vélikýý bombón."
Stojím v obýváku s nočníkem v ruce a rozhlížím se dokola, kde uvidím hromádku, zda na koberci, na sedačce, na podlaze v kuchyni, jaké bude překvapení tentokrát? Ale nikde nic. Malý mě chytá za ruku a vleče mě k „tatrovce“. Ano tam, na korbě… Zkrátka, když nočník nebyl po ruce….


Hodně radosti a minimum starostí s vašimi dětmi přeje zazik
 
Zaziku, Radko i Januše. Všem vám díky. Culím se tu jako debil :-)
 
 redakce@zena-in.cz