Blíží se doba dětských táborů a já si zase říkám: už aby to bylo za mnou. Kromě obav, které mají asi všechny matky, tedy aby se dítě neztratilo, neutopilo, neupeklo na slunci, nepřejedlo k prasknutí (což nejspíš nehrozí), nepřijelo podvyživené (to spíš, některá dítka jsou extra vybíravá), zpřelámané a jinak handicapované, se bojím ještě něčeho jiného... Vzhledem k tomu, že mám dceru, tak si říkám: kristepane, hlavně ať přijede v pořádku...

Pamatuji si, jak jsem šla před třemi lety nenápadně „kádrovat“ vedoucího tábora, když Tereza odjížděla poprvé, abych věděla, co je ten hlavní pan vedoucí zač. S utkvělou představou, že víc očí víc vidí, jsem ukecala kamarádku, aby to šla se mnou očíhnout. Zkrátka a dobře jsem chtěla eliminovat riziko, že vedoucí tábora je pedofil. :-))

Vyrazily jsme. Kamarádka se mě ptala, „po čem“ že to vlastně jako detektivové na vlastní pěst pátráme. Samozřejmě, neměla jsem úplně jasnou představu, jak kancelář „správného“ pedofila vypadá, ale tušila jsem, že je to něco, co musí v dětech vyvolat libý dojem a pocit důvěry. Spoléhala jsem na to, že mě to trkne do očí nebo uhodí přes nos.

Takže jsem čekala něco v tom smyslu, že křesílka budou malá, útulná, potažená pestrobarevnými dětskými motivy, na zdech veselé obrázky, v rohu místnosti bedýnka s plyšovými hračkami, všude pohozené dětské knížky, na poličce barbíny a modýlky aut. Na zemi poházené papírky od bonbónů. Prostě takový ten správný strýček, bezva kamarád, který si získá srdce každého děcka...

A tak jsme vpluly k němu do kanceláře, a místo abych vyplnila formulář a vzala si složenku, tak jsem očima jezdila poctivě po zdech, po podlaze, po poličkách a po rozích místností tak dlouho, až jsem se otočila o sto osmdesát stupňů - a najednou jsem se dívala do očí nějaké ženské... Jak jsem později zjistila, byla to manželka dotyčného, která si také o mně musela myslet bůhvíco, když jsem ve dveřích řekla, že jdu zaplatit tábor a přitom jsem v místnosti zírala jak Alenka v říši divů a k placení jsem se neměla. Bodejť by jo, když mě zaměstnalo zevlování po zdech a hledání předmětů doličných. :-)))

Aby bylo jasno: nejsem paranoidní typ, co hned slyší trávu růst, ale já sama si dobře pamatuji na jeden z mých táborů, kde jeden z vedoucích tam jezdil jen proto, aby ve společnosti mladých dívek a dam přišel na jiné myšlenky. Pamatuji si, že mi byl už od pohledu nepříjemný. Přitom to byl, objektivně vzato, velice pohledný chlap, takový ten týpek, co se mu nedá nic vytknout. Tvář filmového herce. Myslím, že na ten svůj obličej, jak vysoustruhovaný podle líbivé předlohy, prostě hřešil.
Dobrá, možná se líbil vedoucím, co jim bylo dvacet, třicet. Mně osobně ovšem tehdy dost vyděsilo, když se během táboráku, kdy jsme s kamarádkou odešly dřív do patrové dřevěné chaty, plížil za námi a když jsme mu zavřely dveře před nosem, tak se zkusil nasoukat za námi dovnitř malým okýnkem, co bylo v přízemí...A žvanil něco o mých a kamarádčiných krásných očích plachých laní. :-))) Naštěstí se okénkem neprotáhl, a tak tokal jednou půlkou těla vevnitř, druhou venku... Byl to dost nepříjemný pocit.

Sice se tehdy nic nestalo, ale myslím, že mě to v tomhle ohledu negativně ovlivnilo...Pikantní bylo, že zatímco se večer choval jako zamilovaný a poblázněný trubadúr, co „ztratil hlavu“, tak druhý den to byl opět pan vedoucí, tedy dospělák, přátelský a komisní zároveň, a ačkoli jsme nepatřily do jeho oddílu, choval se k nám jako k mrňavým dětem...

Tahle přetvářka mě tehdy znechutila ještě víc. Ale co, říkaly jsme si s Olinou, můžeme být rády, že jsme se tomu jeho pověstnému sexappealu v našich patnácti letech ubránily... Myslím, že nebylo oč stát... :-(((

 

     
Reklama