m

Snad každá maminka má v paměti zasunuté nějaké ty vydařené hlášky svého potomka. Pamatujeme si je celý život. Naše maminky nám je citovaly a my je zase ochotně budeme citovat svým, kolikrát již hodně odrostlým dětem…

Pro nás mámy je někde uvnitř naše dítě pořád tím rozkošným buclatým andílkem, který se bál kopacího balonu pod skříní a vyžadoval vždy jen to „loranžové mrčko“. Jak mu v té době voněly vlásky není třeba popisovat, každá z nás si vzpomíná. Jsou věci, které jsou na celý život.

Česko-dětský slovník netřeba

Často se zájmem sleduji, jak s přehledem si leckterá maminka popovídá se svým batoletem, přestože okolí je naprosto mimo mísu. Ví přesně, co ten drobeček povídá, a přestože mu odpovídá tak, jak je to správně, rozumí si oba.

Člověk je plný obdivu a pak mu dojde, že sám s tím také problém neměl. Česko-dětský slovník pro maminky netřeba.

Je to strašně krátký časový úsek, prvních krůčků, vlastního originálního názvosloví i prvních legračně složených vět a je dobře, že si tu dobu dokážeme i po letech vybavit. Protože už se nikdy nevrátí.

Zůstane navždy v nás jako krásná a dojemná vzpomínka, která nám přihraje do tváře úsměv pokaždé, když se objeví.

„…hážet, ale ne na mulapku!“

niBylo to na chalupě. Sousedka si žvatlala s malou Míšou, která jí nosila „bibíz“, jenž trhala z keře. 

„Teta“ kuličky ukládala do misky, kde je drtila s cukrem.

Na otázku „Co to děláš, Michalko?“ odpovídala s veledůležitým výrazem: „Kukupuju bibíz. Haby še važil.

Vařily spolu ještě chvíli a pak snědly, co uvařily. Když se sousedka zvedla k odchodu, vzala Míšu do náruče a se slovy: „Tak pa, ty malá kuchařinko,“ ji nadhodila do vzduchu.

V ten moment se Miška hlavičkou lípla na zavěšenou mucholapku.

Trvalo to skoro hodinu, než jsme jí dostali z vlásků zamotaný polepený pásek. Plakala. Pak následovalo nutné mytí hlavičky.

Nic z toho mého potomka rozhodně nebavilo a asi to byl zážitek z kategorie silný, protože od té doby ještě hodně dlouho ve chvíli, kdy sousedka vešla do dveří, malá Míša okamžitě hlásila: Této, hážet, ale ne na mulapku!

„…ani jídlo mi nedás!!!“

Ten den patřil u dcery Alice k těm, kdy se zavile plížila bytem a cíleně škodila. Neustále jsem chodila a brala jí z nenechavých ručiček nebezpečné, smrduté, nejedlé a rozbitné předměty.

Případně jsem jí je dolovala z pusinky. Každý, kdo se kdy této kratochvíli věnoval ví, jaký je to výkon otevřít do sebe zarputile zaklesnuté zoubky.

Excelentně uměla rozeznat, na co nemá sahat. Kdeže by ji ten den zajímaly hračky. Už jsem si připadala jako potomek Heroda. Každý zákaz totiž komentovala slovy: „Si loskivá a slá!“

Vnucovala jsem se s piškoty, kostkami a jinými neškodnými věcmi, ale zbytečně. „Ájenko, pojď sem, podívej, co mám,“ našla jsem nafukovací rybu.

„Až žeknu, ta pudu!“ pravila a dál šounila, kde by co uchvátila…

Když jsem jí opět vyrvala ze zatnuté pěstičky (děti umí vyvinout neuvěřitelnou sílu, když se něčeho nechtějí pustit) olezlou kuřecí kost, kterou vyšťourala z koše, podívala se na mě, oči se jí rozšířily do vraženého výrazu a vychrlila na mě do té doby rekordně dlouhé souvětí, které se jí doposud nepodařilo

Si loskivá a slá, nic mi nedás a nedás, nikdy, ani dys plakám – ani jídlo mi nedás!!!“ na to řvoucí ajodpochodovala do obýváku, kde ze stolu akčně shltla chuťovku s čili papričkou, kterou pak dvacet minut úspěšně dávila.

Tu větu už jsem jí připomněla mnohokrát.

I Pavlínka měla svůj rituál. Na každé zavolání k jídlu se ptala „A je to biftek, nebo žížek?“ Někdy to v žertu říká i dnes.

Mohla bych psát a vzpomínat do večera a bylo by to hodně dlouhé, při čtyřech dětech. Dám ale prostor i vám si zavzpomínat. Určitě bude na co.

Člověk leckdy jen zírá, co všechno umí taková malá hlavička vymyslet a co je schopna uložit i použít.

Každopádně děti jsou nejúžasnějším studijním materiálem, nejuniverzálnější hmotou na výrobu vzpomínek i nejrozkošnějším pokřiveným zrcadlem nás, rodičů.

  • Chcete vědět, jaké jsou novinky? Jaké články si nenechat ujít? Sledujte nás i na komunitním portále
Reklama