Snad každá maminka má v paměti zasunuté nějaké ty vydařené hlášky svého potomka. Pamatujeme si je celý život. Naše maminky nám je citovaly a my je zase ochotně budeme citovat svým, kolikrát již hodně odrostlým dětem…
Pro nás mámy je někde uvnitř naše dítě pořád tím rozkošným buclatým andílkem, který se bál kopacího balonu pod skříní a vyžadoval vždy jen to „loranžové mrčko“. Jak mu v té době voněly vlásky není třeba popisovat, každá z nás si vzpomíná. Jsou věci, které jsou na celý život.
Česko-dětský slovník netřeba
Často se zájmem sleduji, jak s přehledem si leckterá maminka popovídá se svým batoletem, přestože okolí je naprosto mimo mísu. Ví přesně, co ten drobeček povídá, a přestože mu odpovídá tak, jak je to správně, rozumí si oba.
Člověk je plný obdivu a pak mu dojde, že sám s tím také problém neměl. Česko-dětský slovník pro maminky netřeba.
Je to strašně krátký časový úsek, prvních krůčků, vlastního originálního názvosloví i prvních legračně složených vět a je dobře, že si tu dobu dokážeme i po letech vybavit. Protože už se nikdy nevrátí.
Zůstane navždy v nás jako krásná a dojemná vzpomínka, která nám přihraje do tváře úsměv pokaždé, když se objeví.
„…hážet, ale ne na mulapku!“
„Teta“ kuličky ukládala do misky, kde je drtila s cukrem.
Na otázku „Co to děláš, Michalko?“ odpovídala s veledůležitým výrazem: „Kukupuju bibíz. Haby še važil.“
Vařily spolu ještě chvíli a pak snědly, co uvařily. Když se sousedka zvedla k odchodu, vzala Míšu do náruče a se slovy: „Tak pa, ty malá kuchařinko,“ ji nadhodila do vzduchu.
V ten moment se Miška hlavičkou lípla na zavěšenou mucholapku.
Trvalo to skoro hodinu, než jsme jí dostali z vlásků zamotaný polepený pásek. Plakala. Pak následovalo nutné mytí hlavičky.
Nic z toho mého potomka rozhodně nebavilo a asi to byl zážitek z kategorie silný, protože od té doby ještě hodně dlouho ve chvíli, kdy sousedka vešla do dveří, malá Míša okamžitě hlásila: „Této, hážet, ale ne na mulapku!“
„…ani jídlo mi nedás!!!“
Ten den patřil u dcery Alice k těm, kdy se zavile plížila bytem a cíleně škodila. Neustále jsem chodila a brala jí z nenechavých ručiček nebezpečné, smrduté, nejedlé a rozbitné předměty.
Případně jsem jí je dolovala z pusinky. Každý, kdo se kdy této kratochvíli věnoval ví, jaký je to výkon otevřít do sebe zarputile zaklesnuté zoubky.
Excelentně uměla rozeznat, na co nemá sahat. Kdeže by ji ten den zajímaly hračky. Už jsem si připadala jako potomek Heroda. Každý zákaz totiž komentovala slovy: „Si loskivá a slá!“
Vnucovala jsem se s piškoty, kostkami a jinými neškodnými věcmi, ale zbytečně. „Ájenko, pojď sem, podívej, co mám,“ našla jsem nafukovací rybu.
„Až žeknu, ta pudu!“ pravila a dál šounila, kde by co uchvátila…
Když jsem jí opět vyrvala ze zatnuté pěstičky (děti umí vyvinout neuvěřitelnou sílu, když se něčeho nechtějí pustit) olezlou kuřecí kost, kterou vyšťourala z koše, podívala se na mě, oči se jí rozšířily do vraženého výrazu a vychrlila na mě do té doby rekordně dlouhé souvětí, které se jí doposud nepodařilo
„Si loskivá a slá, nic mi nedás a nedás, nikdy, ani dys plakám – ani jídlo mi nedás!!!“ na to řvoucí 
Tu větu už jsem jí připomněla mnohokrát.
I Pavlínka měla svůj rituál. Na každé zavolání k jídlu se ptala „A je to biftek, nebo žížek?“ Někdy to v žertu říká i dnes.
Mohla bych psát a vzpomínat do večera a bylo by to hodně dlouhé, při čtyřech dětech. Dám ale prostor i vám si zavzpomínat. Určitě bude na co.
Člověk leckdy jen zírá, co všechno umí taková malá hlavička vymyslet a co je schopna uložit i použít.
Každopádně děti jsou nejúžasnějším studijním materiálem, nejuniverzálnější hmotou na výrobu vzpomínek i nejrozkošnějším pokřiveným zrcadlem nás, rodičů.
- Chcete vědět, jaké jsou novinky? Jaké články si nenechat ujít? Sledujte nás i na komunitním portále
![]()
Nový komentář
Komentáře
nejposlednější "zápich" našeho tříletýho Vojtíška, když jsme byli v plavání - tati proč má ta paní malý prsa - načež manžel dělal že neslyší, což se mu vymstilo, protože to Vojtíšek zopakoval o to hlasitěji v blízkosti oné slečny.
a na rozdíl od Terezky používá zkomoleniny - super bylo slovo "folsamel" a až náhodně jsme přišli na to, že to znamení spidermann. nevím odkud ta podobnost.
dnes mi donesl šneka na dvorku a naprosto celej našvanej ho hodil do plechových dětských koleček a říká - on je zlej na slimáka
moje vnučka je 5let také není dokonalá,ale lepší se
balerina — #66 pěkné
taky jsem měla svůj slovník a rozuměla mi jen máma-i když né všechno. Naštěstí jsem z toho vyrostla
Mé zkomolenině jména, kterou jsem používala v dětství, se ovšem při vzpomínce smějeme doteď
Tak já sem prý jako malá pořád chtěla pyšinu. a že bez ní ven nepůjdu.Mamka mě postavila před skřín at si ji tedy vytáhnu.....a já se oblékla do sukně:D od te doby říkáme občas sukni pyšina.
A také jsem měla stejně starou kamarádku(byly mi tak 3-4 roky) a ta měla děsne velkou hlavu a kratký nožičky do O.Jmenovala se Ivetka,ale ja jí říkala ALAKA. Jednou jsem s našima koukala na E.T. mimozeštana a jak je ta scéna jak jde tím mlhavým lesem tak ja sem prý vytřeštila oči ukázala na televizi a nevěřícně jsem pronesla ALAKA DE
No a posledná historka..mám malou sestřenici 4 roky jí jsou... a oni chovali na zahradě ovce a kozu.Ovce byly Glorči a koza byla Beruška.Na podzim se zabily daly se do mrazáku.Jednou je teta vařila k obědu a sestřenka Anežka věděla co je to za maso a když bylo maso na talíři tak ho napíchla na vidličku a zeptala se.... a mami to jim Berušku nebo Glorču?
musím podotknout,že celý obed snědla a vůbec se neušklíbala.
Tak to u nás zlidověl pojem "kandelář s kočoládou" jinak tedy adventní kalendář.
děti překvapují
Krišpína — #62
Pavlík se prostě neztratí 
Naše nová hláška, stará asi 2 hodiny:
Kriste pane, přestaň už zlobit.
Mami, neříkej mi Kriste, já jsem Pavlík!
Když byla moje sestra malá tak říkala mamince,která se vracela z JZD s motykou v ruce(az budu vejká budu ti pomáhat-budu taky kopanica.No a když vyrostla tak se z ní stala zdravotní sestra a já si z ní dělám do dnes(53)má ona)-legraci a říkám nejsi kopanica ale pichalica)
L_B — #59 Tak to je vážně dobré, to jsem se pobavila
tak ja mam docela cerstvou od dcerky (necele tri roky): nedavno me cely den straaasne vytacela, tak ji povidam "betuli, ty me vubec neposlouchas, asi ti budu muset dat na zadek" a ona na to "no jo, neposloucham, tak dostanu na zadek. tak si to zazpivame, joooo? - neposlouuuuchaaaam, tak dostaaaanuuu na zadeeeekkkk - zpivej taky, maminko!"...
no vaznou tvar jsem udrzet nedokazala...:)
a jedna zkomolenina - bublifuk je zasadne bublifik...:))
Mám taky jednu úžasnou :
Moje ségra vede svoji asi 4-letou Andulku do školky. U školky je keř a v něm vrabci. Andulka vlítne do keře, vrabci uletí. Andulka jde spokojeně se ségrou do šatny, která je plná rodičů a spokojeně konstatuje : Mami, to jsem ty ptáky pěkně vyhonila, viď???
Tak to je super článek s úžasnejma příspěvkama!
Bavím se královsky! Jen tak dál!
Maminky učí ve školce.taky hezké:
nešlapejte na ty broučky, mají taky maminku a tatínka a ti by byli smutní...
tak já si je zašlápnu doma.
děda v lese zastřelil lišku a vlka.
-ale mě se to nelíbí, střílet zvířátka.
ale já to dědovi říkat nebudu, nasekal by mi prdel, a ty mu to radši taky neříkej, nebo ti jí naseká taky.
a já jako malá vařila z bláta (pastelíny) MORDOVAČKY (odvozeno od krmení mordovačkami našeho psa)
tátov jsem říkala :vem si montety a buď madous (jako že monterky smrdí šmírem)
Brácha zase odmítal v cukrárně zmrzlinu, protože by byl Olepený (pak asi po roce přišel na to, že je tam wc a umyvadlo.)
s dětmi bývá někdy sranda.
cicinka — #54 bobeček maličkej
Tak jsem si ještě v práci vzpoměla. davídkovi byly 3,5 roku a onemocněl,náběh na zápal plic.A když jsme byli na pohotovosti,tak nás poslali na všechna vyšetření,tedy i na chirurgii-bolelo ho bříško.tehdy se naučil říkat vysoké číslovky,tisíce.No a pan doktor se ho ptal jestli zvracel.Já snaživá kvočna říkám ano,zvracel jednou.Pan doktor si mě nevšímal a znovu se zeptal Davídka, kolikrát zvracel?A ten mu odpověděl:Jo,či tišíce.
rae — #51 rae — #50
