Už jsem napsala příběh o svojí současné (a doufám i budoucí) lásce, ale neodolám a podělím se o příběhy z mého dětství a dospívání, které byly pro můj život dost zásadní - řekla bych..:-)

Až do mých deseti let jsme bydleli v paneláku, na novém sídlišti - od malička jsem si rozuměla spíš s kluky a první srdce jsem si vydobila už jako malá předškolačka. Mně bylo kolem 5 let, můj vyvolený byl prvňáček z vedlejšího vchodu.

Po delším laškování na pískovišti a "tahání za copy" se odhodlal se vyslovit. Pojal to skutečně originálně - barevnými křídami pomaloval a popsal panelák kolem našeho vchodu, jeho obrovská srdce a vyznání z lásky byla úžasná a celý panelák je obdivoval, jenže na kom myslíte, že zůstalo mytí zdi - na mně, samozřejmě. Hned bylo po lásce!!  :-))

Další zlomový okamžik nastal v mých 12 letech, kdy jsem se o letních prázdninách, které jsem trávila u babičky, zamilovala do 17letého kluka z vesnice. Ke svým citům jsem se postavila čelem a napsala mu milostný dopis. S napětím a očekáváním jsem čekala na odpověď... ta bohužel dorazila, jsem prý hrozně milá a hezká, ale... bla bla bla

Vrcholem však bylo, když jsem následující den dostala já milostný dopis - od kamaráda kluka, jež si dovolil mě odmítnout!! Mára mi napsal opravdu krásný dopis (snad ho mám ještě doma mezi jinými skvosty..:-)) Kromě jeho hlubokých citů mi sdělil svůj názor na mě, jako na: "...smysl jeho života, jež má tři vlastnosti, jež jsou u ženy nejdůležitější - podle něj jsem byla krásná, chytrá a inteligentní - ve dvanácti letech, úžasné...:-))

Takže jsem pro změnu psala odmítavý dopis já, jak je fajn, milý, hezký, ale...:-))

Noo, taky moc ráda vzpomínám na vojáka Mojáka (jeho jméno), který se narodil ve stejný den jako já a v dopisech mi psal, že: "Láska je mocná čarodějka, která nás očarovala..." a jiné úžasné věci, za ním jsem neváhala jezdit denně 10 km na staré ukrajině a pak chodit pěšky a stopovat, když mi koloobabička zakázala - vojáci jsou prý hrozně zkažení a myslí jen na jedno....-)))

Zolinda

Ahoj Radku,
 
tak se musím jen usmívat nad těmi příspěvky tady... bylo a vlastně ještě i je (i když už ne tak krásně pubertální a ztřeštěné jako dříve) tohle navazování známostí.
 
Já už jsem po klucích "šla" od útlého dětství..Pamatuji si, že jsem si jako 4letá vyrazila s o mnoho staršími kamarády do lesa (hlídali mě jen prarodiče na chalupě, takže mi "propustka ze zahrady" prošla..).

Bylo mi s nimi moc fajn a myslím, že i přes věkový rozdíl jsme se spolu dobře vždy pobavili. Já totiž flirtovala už jako dítě a oni se tím dobře bavili :-)
No, ten den jsme se šli procházet lesem, až jsme po několika hodinách došli do druhé vsi. Nijak jsem to neřešila, jelikož jsem věděla, že s nimi se mi nemůže nic stát..
 
Ale to jsem nevěděla, že máma se už vrátila dom a dupla na prarodiče a že babička poslala dokonce vojenský náklaďák, aby mě jel hledat..
 
Takže když u naší party zastavil v lese onen náklaďák a ze zadní korby, kde sedělo mimochodem 12 úžasných vojáků a jeden řekl: "Soničko, doma tě hledají, musíš jet s námi. ", ve mně dost hrklo a hned jsem naskočila..
 
I když jsem byla trochu vyděšená, začala jsem během jízdy dost hýřit a bavit se spíše jak nějaká dvacítka... a když jsme dorazili před náš dům, byla tam již celá vesnice... jeden voják mě vyndal z vozu, a když se všichni ptali, jestli jsem v pořádku atd.. jsem se otočila na babičku a řekla: "Ti ale byli, bábi, co? :-)) a ukázala jedno známé gesto z filmu Slunce, seno, erotika..
 
No co dodat, jsem starší a řekla bych velmi stejná... jo, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš..
 
Sonya
 
Přiznávám, že nevím, jaké gesto máš, Sonyo, na mysli, ale předpokládám, že budu poučen:)
 
Jinak vám oběma díky za vzpomínky na dětství.
 
redakce@zena-in.cz