Přečtěte si rozhovor s představitelkami Dětského centra při Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze. Na otázky odpovídá ředitelka Jaroslava Lukešová a psycholožka Markéta Hrdličková...

kid

Dětská centra, někdejší kojenecké ústavy, pečující o děti do tří let věku, by měla k 1. lednu 2014 přestat existovat. Počítá s tím reforma péče o děti, kterou chystá Ministerstvo práce a sociálních věcí a podle níž by měly roli těchto center převzít pěstounské rodiny. O tom, jaké problémy připravovaný krok přináší, i o alternativním řešení hovoří Jaroslava Lukešová, ředitelka Dětského centra při Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze, a jeho psycholožka Markéta Hrdličková.

K rušení center máte vážné výhrady. Zároveň říkáte, že transformaci péče o děti považujete za nutnou. Kde jsou tedy styčné body a naopak třecí plochy ve vašem vztahu k chystané reformě?
S ministerstvem se skutečně shodujeme v tom, že pokud jde o děti a jejich postavení v systému péče, je transformace nutná. I my pociťujeme potřebu určitých změn. V základních pilířích reformy mezi námi nejsou žádné rozpory. Zároveň ale musíme připomenout, že v dětských centrech transformace už dávno probíhá a změny oproti stavu před dvaceti, pětadvaceti lety jsou zásadní.

V čem jsou dnes dětská centra jiná - a lepší?
Už dávno například neplatí obraz někdejších kojeneckých ústavů, kdy na dvacet dětí připadala jedna sestřička. To je minulost. Zřídili jsme oddělení rodinného typu, tzv. rodinky, kde na jednu sestřičku připadá pět šest dětí, a nadále dál pracujeme na tom, abychom se ještě víc „otevírali světu“. Služby směrem ven se neustále snažíme posilovat, např. od 1. ledna 2012 otevřeme další zácvikové místnosti pro matky s dětmi... Čili nejsme uzavřené zařízení, naopak. Soustřeďujeme se na práci s biologickou rodinou, tam aktuálně vnímáme veliké rezervy, dále se rovněž podílíme na přípravě budoucích adoptivních rodičů. Mimochodem, prakticky všechny děti, které jsme tu měli a máme, zase vracíme do biologických rodin, nebo odcházejí do pěstounských rodin či k adoptivním rodičům. Jen zlomek jich odsud odchází do dětského domova - za letošek to byly jen dvě. Dovršily tři roky, situace v jejich rodinách nebyla vyřešena, ale děti nemohly jít do pěstounské péče, protože rodiče nebyli zbaveni rodičovských práv a nedali k ní souhlas. A s tím my bohužel nemůžeme vůbec nic dělat.

A v čem jste nenahraditelní?
Pracujeme například s drogově závislými matkami - tady spolupracujeme s neziskovou organizací Sananim - a máme velmi dobré výsledky. Umožňujeme drogově závislým matkám, aby u nás s dětmi mohly po porodu pobývat a nepřetrhlo se tak pouto mezi matkou a dítětem, a zároveň se mohly v Sananimu ambulantně léčit. Protože pro řadu z nich je právě dítě motivací k léčbě. Podobně pracujeme i s matkami-alkoholičkami.
Další důležitou službou, kterou poskytujeme konkrétně tady v Dětském centru při Fakultní Thomayerově nemocnici a o které veřejnost příliš neví, jsou utajené porody. Existují matky, které potřebují z nejrůznějších závažných důvodů utajit své těhotenství. Těm umožňujeme, aby tu měsíc, půldruhého před porodem anonymně pobývaly, v nemocnici pak mohou porodit a v klidu se rozhodnout, zda dají dítě k adopci, či si ho nechají.
A spolupracujeme i s dalšími neziskovými organizacemi - například s o.s. Malíčkem, díky němuž má každé zdejší dítě svého dobrovolníka, svého jednoho konkrétního člověka, na něhož se může emočně vázat, sdílet s ním volný čas... Samozřejmě víme, že to není plnohodnotná vazba jako v rodině. Jenže v některých případech to prostě ani není možné. Protože u nás nejsou jen děti, které sem byly umístěny z rozhodnutí soudu, třeba proto, že byly týrány tak krutým způsobem, že je pro ně pobyt u nás vysvobozením. Hodně dětí k nám totiž dávají rodiče dobrovolně - protože se o ně z nejrůznějších důvodů nemohou, neumějí nebo nechtějí starat.

Ale právě tuhle roli by přece mohli plnit profesionální pěstouni...
Ano, a my také snahu ministerstva posilovat pěstounskou péči jen vítáme. Je opravdu důležitá a velmi tu chybí. Konkrétně v našem zařízení je spousta dětí, které by mohly jít zítra domů, do pěstounských rodin - jenže my ty rodiny nemáme. Není jich zkrátka zdaleka tolik, kolik by jich bylo potřeba. A je tu spousta dalších úskalí.

S posílením pěstounské péče by měla pomoci kampaň, kterou ministerstvo chystá, pěstouni by měli být také lépe ohodnoceni. Takže je reálná naděje, že se situace v tomto ohledu zlepší. Jaké problémy tu pak zůstávají?
Neshodneme se v rychlosti, s jakou se mají dětská centra rušit. Dnes máme v republice 34 těchto zařízení. Rozhodně si nemyslíme, že by musela všechna existovat v budoucnu a že ta, která zůstanou, musejí existovat v dosavadní podobě. Jsme toho názoru, že je možné snížit jejich počet, transformovat je v zařízení malého typu pro maximálně dvacet třicet dětí a ponechat je jen v regionech, kde je to potřeba. Ale na to nám odpoví až přechodná doba - jaké služby potřebujeme a kde. Takže podle našeho názoru by bylo daleko efektivnější ponechat několik dobře fungujících zařízení malého typu a začít pracovat na posilování pěstounské péče. A také na dalších věcech - například na tom, aby soudy nerozhodovaly o dětech dva, dva a půl roku. To je katastrofální. Dětem běží čas a je nepřijatelné, aby trávily dva tři roky v ústavu, protože si jejich případ přehazují soudy. A podobné je to s adopcemi - žadatelé o adopci na ni dnes u nás čekají v průměru dva roky. Proč tak dlouho, když absolvovali všechny kurzy a splnili všechny povinnosti? Proč by nestačilo třeba jen půl roku?

Potřebuje tedy podle vašeho názoru reforma přesnější, konkrétnější plán?
Myslíme si, že není moudré rušit dětská centra k roku 2014, protože je tu velké množství nezodpovězených otázek a nemáme ještě promyšlené další kroky. Vezměte si, že v dětských centrech je mnoho dětí se žloutenkami typu A, B, C, dětí HIV pozitivních. Těžko si představit, že se pro ně hned najdou pěstounské rodiny. Máme tu i hodně dětí s drogovou anamnézou, které se narodí s abstinenčním syndromem a musí být poměrně dlouho léčeny, vyžaduje to odbornou péči. Jak bude zajištěno, aby se jim jí dostalo v pěstounských rodinách? Kdo to bude garantovat, kdo to bude kontrolovat, kdo za to bude odpovědný? Tahle věc podle nás zkrátka vyžaduje nejdřív vytvořit velmi dobrý systém. A ten zatím nemáme.
Anebo jiný problém - máme tu děti, třeba těžce postižené, za nimiž maminky docházejí, ale nepřejí si, aby jejich děti byly umístěny do pěstounských rodin, nedovedou si představit, že by za nimi docházely tam. Protože potřebují tu neutrální půdu, místo, kde je nikdo nebude soudit nebo nějak hodnotit. I tohle přece musíme brát v úvahu. Pro některé děti je aktuálně dětské centrum jediná varianta - bohužel. A my se jen můžeme snažit, aby jich bylo co nejméně.

Proti tomu lze namítnout, že existují země, které žádná dětská centra nemají - a přitom se nepochybně potýkají se stejnými problémy a řeší je...
Ano - v Německu mají malá sociálně pediatrická centra, která patří pod ministerstvo zdravotnictví, Velká Británie nebo Spojené státy preferují pěstounskou péči a žádná zařízení tohoto typu nemají. A zrušily je i některé postkomunistické země, Slovensko, Polsko a Ukrajina například - to všechno je pravda. Ale také je pravda, že podle aktuálních longitudinálních výzkumů, které dělali ve Spojených státech, nedopadají děti, jež strávily dětství v pěstounské péči, příliš dobře. Je to pochopitelné, protože v dětství projdou mnoha rodinami; nelze totiž nijak zbránit tomu, aby pěstoun dítě vrátil, pokud péči o ně přestane zvládat. Takže děti projdou pěti šesti rodinami, jsou nezakotvené, nemají pocit, že někam patří - a mnoho jich pak končí v péči psychologů a psychiatrů. Zmiňujeme tenhle průzkum ze Spojených států, protože z postkomunistických zemí zatím žádné validní výstupy nemáme, ty budou k dispozici až za těch dvacet, pětadvacet let. Protože tak dlouhou zkušenost zatím nikdo nemá.

Ovšem existují zase průzkumy o tom, jak si vedou děti, které prošly u nás ústavní péči - a podle nich nedopadají o nic lépe. Vysoké procento jich skončí bez domova na ulici, vysoké procento v dospělosti spáchá trestný čin...
Tady je ale potřeba rozlišit dvě věci - jednak zařízení typu dětských center, která jsou určena pro děti do tří let, a pak dětské domovy, což se chybně směšuje. Samozřejmě že děti, které projdou dětským centrem, zůstanou v něm do tří let a pak rovnou přejdou do dětského domova, v němž prožijí dalších deset patnáct let, dopadnou většinou ne úplně dobře. V tom se s ministerstvem naprosto shodujeme. Ale tohle my nehájíme, říkáme něco jiného: Zachovejme malá dětská centra, kam budeme umisťovat děti, pro které třeba neexistuje jiná možnost, abychom je ochránili. Zachovejme je s vědomím, že je to možnost poslední, snažme se, aby tu byly co nejkratší dobu - ale neberme jim ji. A zatím pracujme na posílení pěstounské péče a servisu pro pěstounské rodiny, na adopcích, věnujme se primární prevenci... Naplánujme kroky a stanovme si termíny, dokdy uděláme to, dokdy ono. Za čas se třeba ukáže, že už nejsou dětská centra opravdu potřeba, tak prostě zaniknou. Ale k tomu si přece nemusíme stanovovat žádné datum. Pistoli nám snad u hlavy nikdo nedrží.

<< předchozí díl SLEDUJTE TENTO SERIÁL následující díl >>

Převzato z publikace Otvíráme, kterou vydává Nadace Terezy Maxové dětem. Příště (22. 3. 2012) uveřejníme finanční propočet nákladů na jednotlivé typy náhradní péče o děti...

Čtěte také...

TÉMATA:
DĚTI