Každá maminka to zná moc dobře. Jsou dny, kdy bychom ta naše roztomilá a milovaná robátka nejradši rotrhly jak herinky. Na rozdíl od dospělých děti trpí syndromem nevyčerpatelné energie a ani trochu je nezajímá, že jsme unavené, podrážděné, že nás v práci seřval šéf, že… doplňte si samy, milé čtenářky.

Na druhou stranu jsou ale i dny, kdy nás právě tito nezničitelní andílci dokáží podržet nad hladinou i ve chvílích, kdy je nám zatraceně mizerně.

Na jeden z těchto dnů vzpomínám dodnes a přiznám se, že i teď, po jedenácti letech, vždy zamáčknu slzu dojetí.

Měla jsem tehdy dvaatřicáté narozeniny. Už pět let jsem byla s dcerkami sama a neměla jsem zrovna šťastné období. Doléhala na mě samota, smutek po manželovi, časté nemoci mladší dcerky, pracovní zátěž... Zkrátka – měla jsem tak zvaně “dost”. V ten den jsem dokonce úplně zapomněla i na to, že bych měla něco slavit.

Tak jako obvykle jsem se vracela z práce domů, kde na mě mé dcerunky čekaly. Tehdy jim bylo 11 a 8 let. Hlavou se mi honily existenční starosti a spousta dalších problémů, přehazovala jsem výhybku ze “zaměstnankyně” na “matku” a v duchu si organizovala svou druhou, domácí směnu.

Odemkla jsem dveře, odložila nákup, zula boty a uvědomila si, že je v bytě nějaké nezvyklé ticho. Okamžitě jsem zbystřila pozornost, protože takovéto zlověstné ticho jsem již dobře znala, a duševně jsem se připravovala na nějakou pecku, která mou rozháranou duši vycucne až na dno. V očekávání nějaké katastrofy jsem vešla do obývacího pokoje….

…A dostala jsem málem šok! Celý pokoj byl slavnostně vyzdoben: Balonky, krepové fáborky vlály na záclonách, všude vlastnoručně namalované plakátky s texty jako: Ať žiješ! Máma je super! …Na stole Coca-cola a brambůrky a uprostřed této nádhery stály moje dvě cácorky, oblečené do svých svátečních šatů a absolutně bez hudebního sluchu snaživě pěly: “Hépy birdeeej tůůů jůůů, hépy birdeeej tůůůů jůůů, hépy birdeeej, milá maminkooooooooo…..”

Přiznám se – dostalo mě to. Fakt jsem na svoje narozeniny ten den úplně zapomněla! Sedla jsem si do křesla a rozbrečela se. Holčičky poctivě dopěly svůj song a pak mi slavnostně předaly růži a řasenku. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno, co mě tížilo, a když jsem se dostatečně vybulela a uklidnila bušící srdce, spáchaly jsme všechny tři opravdu bujarý mejdan. Tancovaly jsme, hrály hry, zpívaly a řádily jako o život. Byly to moje nejkrásnější narozeniny.

Večer, když jsem pak šla spát, bylo mi po dlouhé době opravdu dobře. A v ložnici na mě čekalo ještě jedno překvapení. Moje holčičky měly ten den asi nějaký intenzivní záchvat lásky ke své matce, protože myslely opravdu na všechno.

Na polštáři jsem totiž našla čtvrtku, na které byly namalované kytičky a srdíčka a ozdobným písmem napsáno: "Naše milovaná maminko, spi sladce." Hlavou mi problesklo několik náhrobních kamenů s podobným, nebo dokonce stejným nápisem, a vzápětí už jsem dusila smích do polštáře, abych své spící berušky neprobudila.

A věřte nebo ne, tu noc se mi spalo opravdu náramně …ř ekla bych, že přímo sladce. :o))

A tak až se vám třeba stane, že vám z vašich ratolestí půjde hlava kolem, vězte, že vám to jednou vynahradí. A třeba zrovna ve chvíli, kdy to budete nejméně čekat. 

Dřívější články od Meryl si můžete přečíst ZDE . 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY