Za týrání dětí nepovažujeme jen přímé fyzické ubližování, sexuální násilí, zanedbávání, ponižování či slovní napadání. Jako forma psychického týrání dítěte se dle Světové zdravotnické organizace považuje i přítomnost dítěte při domácím násilí. Jinými slovy: Děti v roli svědků domácího násilí se považují za děti postižené syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

Svědky domácího násilí se v rodinách, kde k němu dochází, stává více než 90 % dětí. Ty mohou být s násilím konfrontovány přímo (vidí násilí), nebo také zprostředkovaně (slyší nebo mohou pozorovat důsledky násilí).

Nejčastější důsledky

Mezi nejčastější psychické projevy patří pocity úzkosti, bezmoci (děti nemohou násilí zabránit, nemají kam utéci), poruchy pozornosti vedoucí ke zhoršení prospěchu, pocity ztráty, vzteku, smutku, zmatku, deprese, nízké sebevědomí, noční pomočování nebo dokonce sebevražedné tendence.

Prožitý stres se odrazí také na zdravotním stavu. Nejčastěji se jedná o nespavost, zimomřivost, bolesti břicha a hlavy nebo zvýšenou nemocnost bez nalezené příčiny. Dítě může mít problémy ve škole a v kolektivu. Může se objevit fyzické nebo slovní napadání vrstevníků i dospělých, porušování pravidel a nerespektování hranic, dožadování se pozornosti a „věšení se“ na lidi okolo.

Jak se může dítě bránit?

Postavení dítěte v roli svědka násilí mezi rodiči je ještě daleko komplikovanější než je postavení dospělých obětí domácího násilí. Děti jsou na svých rodičích přirozeně (emočně i materiálně) závislé, jsou více zranitelné a mají také omezenější možnosti jak svoji situaci řešit. Pro dítě je velice obtížné se v nastalé situaci vůbec zorientovat, nerozumí tomu, co se doma děje, a často má potřebu přebírat odpovědnost za vzniklou situaci a snaží se hledat vinu v sobě. K násilnému rodiči je přese všechno citově silně poutáno, a to mu často brání situaci „zveřejnit“.

Ale samozřejmě i dítě má řadu možností, jak do situace zasáhnout. Nejvíce se nabízí možnost vyhledat si „spojence“ v někom dospělém z bezprostředního okolí (vzdálenější příbuzný, soused, otec nebo matka kamaráda, učitel apod.) a za jeho pomoci situaci řešit. Dítě má ale také možnost obrátit se přímo na nějakou instituci – například zavolat na některou z linek důvěry (Bezplatná Linka bezpečí, DONA linka atp.) nebo se osobně obrátit na dětské krizové centrum v místě bydliště. Obrátit se může také na pediatra nebo na orgán sociálně-právní ochrany dětí fungující při městském úřadě nebo magistrátu v místě bydliště, Službu kriminální policie a vyšetřování Policie ČR nebo na soud. Ze všech těchto míst by měla k dítěti směřovat potřebná profesionální pomoc a podpora v jeho obtížné situaci.

Problém transgenerační cykličnosti domácího násilí

Pokud jsou děti svědky násilí v rodině, mohou se tito jedinci sami v dospělosti stát agresorem. Zažitý vzorec chování přebírají a mohou ho uplatňovat ve svých vztazích k sourozencům, vrstevníkům a později i do partnerského života a vůči vlastním dětem. Zahraniční výzkumy potvrzují, že mezi pachateli a oběťmi šikany ve školách tvoří velkou skupinu děti, které byly přímými svědky násilí v rodině.

Autorka zpracovala materiál za Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím v Hradci Králové.