Ve své široké a daleké rodině mám poněkud ambivalentní pověst. Široká a daleká rodina se skládá vesměs z lidí milých, hodných a poněkud prostých, zatímco já jsem milá a hodná jenom občas: Prostota mě jaksi minula. Většina příbuzenstva sice ví, co studuju, ale naprosto nemají představu, k čemu je to dobré, hodnotí mě spíš podle toho, že nevařím podle Magdaleny Dobromily, ale z toho, co vylovím z ledničky, stejně tak moje dávná hláška, že život je příliš krátký na to, abych uklízela, se traduje s koulením očí a několika přepojenými poznámkami ve smyslu: Ještě že mladá od našeho Vašíka není taková.

Onehdá jsme se se sešli na jakési rodinné oslavě, všechny sestřenky s sebou vlekly děti mezi dvěma a osmi lety věku, řešily porůznu rodinné problémy... a mně se pořád někdo vyptával, jestli s někým chodím a jak mi to jde ve škole. Zdvořilé odpovědi ve stylu: Ále, de to, tazatele ne a ne zaplašit, ale stran školy dost dobře nejde vysvětlovat, jak jsem četla docela zajímavej článek od Erlinga Skauga o atribuci oltářní desky se Sacra Conversazione... zapomeňte na to. Prostě to nejde. Druhý základní dotaz je, jestli s někým chodím, kdy se vdám atd. Na to odpovídám ještě vyhýbavěji.
Totiž, bijte mě, tlučte mě, ale už před drahnou dobou jsem dospěla k názoru, že než skončit s nějakým pitomcem jenom proto, že všechny holky už jsou vdaný, radši budu sama. A pokud bych si byla nucena vybírat mezi vědou a rodinou, volím vědu.
Občas něco v tom smyslu někde řeknu a okamžitě jsem označena za bezohlednou kariéristku, bez citu a bůh ví, co ještě. Ale s dovolením bych tento názor vysvětlila.

Tedy, nejsem si jista, jestli chci mít děti. Nejsem si jista, jestli jsem ten správný typ na rodinný život. Moje zájmy a touhy se motají kolem vysoce intelektuálních záležitostí a nejsem si jista, jestli to jde sloučit. A pokud ano, jestli to dokážu sloučit právě já - jsem velmi odtažitý člověk a například dost špatně snáším, když se mám někoho dotknout. Děti se mi eklují ze všech lidí nejvíc. Kdo mi zaručí, že s vlastníma je to jiné? A kdo mi zaručí, že když teda porodím a potomka strčím do náruče manželovi, páč se mi ekluje na něho sahat, že mě nezavřou do blázince? Vím, že nejsem zlý člověk. Všeobecně. Dokonce to s dětma docela umím a mají mě rády a já je, ale nesmí se chtít mazlit.
Nemůžu dost dobře žít bez svého prostoru, bez pracovny, kde se válí knihy způsobem, který v lidech vyvolává pocit, že o knihy ani trochu nedbám. Nic nemůže být dál od pravdy, protože zatímco například hadry jsou prostě jenom hadry, které jsou snadno nahraditelné, moje pracně budovaná sbírka monografií o věcech pro většinu lidí buďto nepochopitelných nebo zbytečných (Co že to jako je ta kalmarská unie? A co to žere?). Mezi tím drobné cennosti denní potřeby jako starožitné stolní náčiní. A teď mi do toho pusťte dítě, které chce pobíhat kolem, lovit kočku (které se to nebude moc líbit), osahávat, na co přijde. Ta představa mi nahání husí kůži.

Takže mi připadá, že přiznat, že nevím, jestli se na tohle cítím, je fér. Stejně jako je podle mě fér říct na rovinu, že od vztahu očekávám to a jsem ochotná do toho dát ono a to a to vůbec netuším, jak se může vyvinout. Možná, že jsem takový upřímný pitomec, a proto každej uteče, a že jsem zemřela se zjistí tak, až sousedům pode mnou vznikne na stropě divná skvrna. Možná, že někdo rozdýchá leknutí, že ejhle, blondýna, nejen, že není blbá, ale dokonce má i názor, a bude se mu to líbit.*

Tož tak.

* Zde si dovoluju upozornit, že pánové, kteří jsou ochotni vydržet s inteligentní a sebevědomou ženou, se v Česku prakticky nevyskytují. Moje začínající známosti končily, když jsem měla být ozdobný přívešek, když mi bylo naznačeno, že se mám k dotyčnému co nejdřív nastěhovat, protože ho nebaví prát, nebo že on by se nastěhoval ke mně, aby nemusel platit nájem. Nebo taky v důsledku subtilnějších situací, jako například když mi bylo vysvětleno, že moje práce je banální záliba, zatímco jeho kapela/motorka/cokoli je ta pravá seriózní věc. Nebo že správná ženská není kariéristka, míněno dobrá ve svém oboru a svůj obor milující. Než cokoli z tohoto, tak fakt radši nic.

Vaše čtenářka Gentiana

Milá Gentiano,
děkuji za vaši upřímnou a náramně vtipnou zpověď. Už se těším na reakce „publika"



Reklama