V minulém režimu bylo plánování na pětiletky, i moje děti.
První holčičku jsem rodila v 21 letech. V tomto věku se cítíte dospěle, snažíte se načíst vědomosti z naučných knih, ale skutečnost je úplně něco jiného. Byl 1. máj a na mě přišly bolesti v 8 ráno. Maminka  mi na to dala dobrou radu, abych nebláznila a  do porodnice nespěchala. Stejně je ve městě průvod, ulice uzavřené, kdoví jak bychom se dostali do nemocnice.  A tak manžel nanosil dříví do koupelny, jak jinak na vesnici, a já se ještě sprchovala. Hloupá.... netušila jsem, jak se zapotím.


    Před polednem jsme vyjeli.  Opravdu bylo dost těžké prodírat se s malou škodovečkou mezi stánky s občerstvením a občerstvenými manifestanty, ale dojeli jsme. Oproti mému drahému, který byl vyklepaný, že nemohl ani mluvit, jsem byla absolutně klidná. Poučena načtenými příběhy ze života, kdy mladá indiánka, když  to na ni přijde, zastaví koně, v podřepu porodí a dojede ostatní, jsem věděla, že to zvládnu stejně dobře. 

Na porodním sále mě přivítala sestra, která přesluhovala už hodně let důchodu, a bylo vidět, že velmi narušuji sváteční odpoledne. Velmi jsem znejistěla. Bolesti se sice stupňovaly, ale já čekala, že to bude ještě horší, a tak jsem je snášela docela dobře. Tenkrát jsem byla trénovaná a měla jsem dobrou fyzičku. Přesto jsem potřebovala  někoho u sebe a ne jenom párek hrdliček na větvi za oknem. V té studené místnosti za bílou plentou jsem se cítila ztracená a sama. Za nějaký čas jsem cítila šílené nutkání na záchod. Měla jsem hrozný pocit, že se počurám. Tenkým hláskem jsem se odvážila: "Sestřííííí .." Přes plentu se zvalo odměřeným hlasem: "Matko, každé rození musí bolet!"  A nic.  Tak jsem ještě chvilku čekala a pak už jsem opravdu musela.

Netušila jsem, že to úplně malinko odtéká plodová voda. Po pár krocích vytekla všechna. Co teď. Zavolat sestru jsem se bála. Tak jsem na nedalekém záchodě objevila kbelík s hadrem. Vytřela jsem. Sestra šla kolem a jenom se podívala. Bez komentáře. Když jsem kbelík vracela na záchod a sklonila se, vyklouzla ze mě hlavička. Byl to strašný úlek. Jak se dostat nazpátky, abych té vlasaté hlavičce neublížila. Ani nevím.  Jenom vím, že když jsem se překulovala na tu tvrdou pryčnu zařvala jsem ze všech sil: "Sestróóó´!"  Omdlela jsem.  Procitla jsem za malou chvilku. Stál u mě mladý doktor, držel mě za ruku a hladil. Připadal mi jako anděl.  Neměl službu, jenom se tak stavil cestou z průvodu. Stačil ještě velice přísně pokárat sestru a šel mi zavolat sloužící doktorku.  Najednou kolem mě všichni běhali a starali se. Teprve teď jsem si vydechla.  Nepříjemnou vzpomínku mám ale doteď.   Abych nezapomněla, pan doktor se stal mým ošetřujícím doktorem a jsem ohromně spokojená.  Ani nevím, jestli mám pokračovat  a psát o dalších porodech.       

Druhý byl totiž absolutně v pohodě. Žádné drama. Jenom radost. Natrefila jsem na porodním sále na ohromný kolektiv. Starali se, těšili. Rodila jsem velice rychle.  Špitla jsem jenom: "Sestři, už to bude!" Sestra jenom prosebně: "Ne, ne, počkejte chviličku. Dám si zástěru ... nedám."  Kluk se vyloupl jako oříšek. Byla jsem mistr světa. Rození byla hračka.  Tak jsem si myslela, že třetí bude ještě jednodušší.
   

Třetí jsem přenášela tři týdny. Zbalila jsem si věci a jela do špitálu. Jela jsem sama půjčeným autem. Bylo úterý. To jsem vám neřekla, že všechny děti jsem rodila v úterý. Pan doktor mě přivítal mile a doporučil, abych tam zůstala. A dodal větu, která se roznesla po oddělení rychlostí blesku: "Jestli dnes neporodíte, dám vám pětistovku."  Později mě sestřičky přesvědčovaly, ať to vydržím, že bude veselo. Měla jsem ještě problém, jak vráti půjčené auto.  Tak jsem se vydala po areálu nemocnice hledat někoho z naší vesnice. Našla jsem. Poprosila, aby odvezl auto domů, že jdu rodit. Byla to hrozná sranda. Chvilku.   To jsem si užila bolesti.

Odešla ranní směna a přišla odpolední. Sestřička mladá, nezkušená a protivná. Měla nás na sále dvě. I když jsem jí říkala, že rodím rychle. Tvrdila, že ona ví, kdy budu rodit a že to nebude do večera. Bylo skoré odpoledne.  Do hodiny se holka drala na svět. Sestru jsem opět přivolávala úplně marně. Několikrát mi odpověděla, že nemá jenom mě. A že ještě rodit nemůžu. Že si to moc beru. Do té doby jsem se snažila to brát s humorem. Najednou se ozvalo z mých úst: "Sestro, sakra, tak pojďte sem, nebo si pro vás dojdu!!"  

Porodila jsem sama. Holka měla bez 5 dkg a 5 kg.  Můj milý pan doktor byl po ruce. Sestra měla jedinou výmluvu, proč se o mě nestarala.  Nemohla běhat kolem prvorodičky, když na vedlejším sále měla třetirodičku. Byla dost ostře pokáraná. Přehodila si naše zdravotní karty, ani si neověřila jména.  Co dodat.


Závidím dnešním mladým maminkám  možnost mít u porodu svého muže. Vím, že někteří to tak necítí, ale ten můj by mi byl oporou. Vím to.  I když on si dělá legraci, že by to odrodil bez problémů sám, že má zkušenosti s telením krav. Jako student chodil na statek na brigády a při nočních pomáhal i  v kravíně.  No co, další už mít nebudem.  Necháme to mladším. 

Kalupinka

--------------

Milá statečná Kalupinko, moc děkuji za Tvůj příspěvek... Pište i Vy na redakce@zena-in.cz Vaše zážitky a pocity z narození Vašich dětiček....

Reklama