Foto: Archiv Sylvie Stretti

Intenzivně se zabýváte tématem smrti a tím, jak o ní mluvit s dětmi. Přivedla vás k tomu osobní zkušenost?
Nějaké osobní zkušenosti samozřejmě mám, ale nebyl to první impuls. Pracovala jsem na Lince bezpečí a viděla jsem, že téma smrti je pro konzultanty náročnější než týrání, zneužívání apod. Je komplikované v tom, že nepřináší možnost změny, smrt je neměnný fakt. Navíc s dětmi se o smrti moc nemluví. Když se podíváme do školních osnov, tak tam není. Děti, které se vyrovnávaly se smrtí, jsme neměly kam posílat. Ne každé potřebuje hlubokou psychoterapii, a navíc čekací doby u odborníků jsou několik měsíců, a to už se děti posunou úplně jinam. Smrt v nich nemusí být vyřešená, ale jenom zasunutá a později je doběhne. Proto jsme vytvořili poradnu Vigvam.

Už jste poznatky, které šíříte, musela sama využít v praxi ve vaší rodině?
U nás doma se o smrti mluvilo vždycky. S otázkami děti běžně chodí mezi druhým až pátým rokem. Objevují se úzkosti typu: „Mami, co když mi umřeš“. Je to běžné a rodiče by určitě neměli mlčet. Mým dětem zemřel dědeček, kterého měly hodně rády. Na jejich příkladu bylo vidět, jak se každý se smrtí vyrovnává trochu jinak. Jedno z dětí potřebovalo čas. Už jsou to dva roky, a ještě mu to v hlavě občas probleskne. Druhé to přijalo snáz a mělo tendenci o smrti hodně mluvit a vypovídat se z toho. Rodiče by měli respektovat individuality.

Nemáte už smrti někdy dost?
Neřeším pořád jen smrt. Poradnu kombinuju s prací ve školce Bambíno, přednáším na vysokých školách. Po letech jsem se vrátila ke spoluvedení skautského oddílu. To jsou jiné starosti a odlišná práce s dětmi i dospělými.

Poradnu jste zakládala i proto, že se s dětmi o smrti moc nemluvilo. Už se situace zlepšila?
Určitě pozoruju posun. Média nemají takový strach o tom informovat, lidé se méně ostýchají se zeptat, ozývá se nám i více škol. Pro ně jsme například točili metodické minifilmy a jeden z nich se týká i smrti. Smrt by se měla zahrnout i do osnov. Když jsme poprvé žádali o dotaci na ministerstvu práce a sociálních věcí, tak si někteří mysleli, že tohle téma úplně nepatří do péče o rodinu. Přitom tím, že se v rodině o smrti nebude mluvit, jsou vztahy velmi ohrožené.

Jak by to ve škole mělo ideálně vypadat?
Moje vize je taková, že by se o tomhle tématu prostě mělo víc mluvit. Může se začít malými ztrátami, které děti zažívají, a my dospělí máme tendence je přehlížet. Je to třeba změna bydliště, přechod ze školky do školy, kdy dítě ztrácí oblíbenou paní učitelku. Může se třeba stát, že dětem zemře spolužák, a když se o smrti začne mluvit až potom, je to horší nebo náročnější varianta. Je lepší, aby děti věděly, že tady ta možnost je, měly možnost se předem ptám, možnost se rozloučit apod. Jsou tendence je chránit a od smrti je oddělit. Ale ony vycítí, že se něco děje a tím, že o tom nemohou s nikým mluvit, tak jsou na to samy a mívají tendence se uzavírat, neřešit a nemluvit. Narůstá frustrace, tenze a strach. To může vést až k úzkostným poruchám. Psychologové pak mají plné ruce práce s něčím, co možná nemuselo vzniknout. Přitom smrt je přirozenou součástí života.

Kdy je správný čas začít s dětmi mluvit o smrti v rodině?
V okamžiku, kdy se dítě se smrtí setká, je to jasné a je jedno, jestli je mu třeba rok. Jinak si myslím, že kolem druhého a třetího roku by se to mělo dělat formou pohádek. Děti se v nich se smrtí setkávají běžně. Třeba Popelce umře maminka a potom i tatínek. Ve filmu Hledá se Nemo se dítě narodí až po smrti matky. Pro starší je smrt třeba v Harrym Potterovi apod.

Foto: Poradna Vigvam

Jak dětem vysvětlit sebevraždu?
Smrt nemusí být jen v důsledku přirozeného procesu stárnutí, ale může jít i o neštěstí, nečekanou nemoc nebo sebevraždu. Když jsme otevírali poradnu, tak jsme netušili, že nejvíc rodin, které se na nás obrátí, budou rodiny, kde došlo k sebevraždě. I tohle se musí dětem vysvětlit. Je třeba mluvit narovinu. Říct mu, co vím a odpovídat na to, na co se ptá. Dětský emoční svět je škála a emoce jim létají jako na houpačce. Chvíli smích, chvíli pláč a chvíli vztek. Dítěti je dobré říct to základní a ujistit ho, že když se bude chtít na něco doptat, jsme tady pro něj. A pokud nebude chtít jít přímo za námi, může se obrátit třeba na rodinnou kamarádku nebo na někoho jiného, komu důvěřuje. Někdy se stává, že když děti vidí, jak jsou rodiče zranění, tak za nimi nejdou, aby je nerozlítostňovaly a uzavírají se se svým strachem i otázkami do sebe. Proto by pro ně měl být k dispozici i někdo další.

Nemají rodiče obavu, že když řeknou o sebevraždě, tak by jim mohli poskytnout nějaký návod?
Samozřejmě, že mají. Ale pro důvěru a pochopení co se děje, děti potřebují odpovědi, pravdivé odpovědi. Říkají: „Já bych chtěla taky onemocnět a umřít, abych mohla být s mámou“. Rodiče se musí s dětmi bavit o tom, že ať je to nemoc nebo sebevražda (i když i té předchází nemoc třeba v podobě deprese či jiných psychických problémů), je třeba chodit k lékaři a něco s tím dělat. I když někdy jsou i lékaři bezmocní. Pokud s dítětem mluvím narovinu, tak to působí i jako prevence. Poradím mu, co dělat, kdyby mu v budoucnu bylo podobně špatně jako tomu, kdo spáchal sebevraždu. Mohu mu pomoci nalézat další cesty a také mu říci, že toto rozhodnutí je nezvratné. Naopak když dítěti neřeknu, že šlo o sebevraždu, tak se to může dozvědět třeba od spolužáků a zažije nepříjemný pocit: „Máma mi to neřekla, lhala mi“, a to může vztah rodiče a dítěte hodně narušit.

Řešíte i rodinné vraždy?
Taky jsme měli nějaké případy, kdy došlo k zabití jednoho rodinného příslušníka druhým. 

Jak s dítětem pracovat v tomto případě a nevypěstovat zášť vůči příbuznému, který vraždil?
Nechci, aby to vyznělo jako bagatelizace, protože není, ale je to podobné, jako když se dva rodiče rozejdou nebo jeden týrá druhého. Vztah mezi rodiči je narušený, ale nemusí to znamenat, že násilný rodič je špatným rodičem. Je třeba se snažit najít alespoň něco pozitivního, s čím se může dítě identifikovat, neboť je potomkem svého rodiče. Ale hodně záleží na jeho věku. Šestnáctileté dítě si názor udělá samo a nic moc s tím neuděláme.

Co když se dítě o smrti bavit nechce?
Existují i děti, které mají tendenci smrt odříznout, neřešit ji, protože je pro ně velmi traumatizující. Je fajn říct to základní a potom dát možnost na doptávání. Nenutit ho mluvit o věcech, o kterých mluvit nechce, ale dát mu možnost kdykoli přijít. Dát mu najevo, že až bude chtít, může se na cokoli zeptat. Rodič by si ho měl také čas od času kontrolovat. Třeba jednou za čtrnáct dní se zeptat, jestli už nepřišel ten správný čas, případně i dítě upozornit, že se bude takhle ptát apod.

Co když se dítě začne smrti bát?
Je to přirozené a v určitém vývojovém stádiu se strach ze smrti objevuje, bez ohledu na zkušenost se smrtí nebo zda se o ní mluví. Nejdřív se děti bojí o někoho a potom přijde strach z vlastní smrtelnosti. Zase pomůže, když se o smrti bude mluvit a nebude tabu. Když ji necháme zahalenou v mlze, tak bude děsivá.

Znamená to používat i černý humor?
Ne vždy je na něj člověk naladěný, ale jinak je strašně zdravý. Myslím, že obecně pro pomáhající profese třeba pro zdravotníky je důležitý, ale je třeba si dát pozor, kdo ho slyší, protože může být i velmi zraňující.

Vážně děti patří na pohřby?
Mají právo tam být. Já si dovedu představit jít na pohřeb s kojencem, ale pokud ta situace matku úplně rozhodí a ona to přenese na dítě, tak by s ním chodit raději neměla. Mezi druhým a třetím rokem jsou děti schopné se rozhodnout, jestli na pohřeb chtějí. Rozhodně bych je do ničeho nenutila. Je dobré jim říct, jak to bude probíhat a zeptat se jich. Dát jim různé možnosti, například že nemusí sedět v první řadě, ale třeba s kamarádem vzadu. Nebo dát možnost přijít jen na smuteční hostinu, to mají děti většinou rády. Chvíli se vzpomíná a člověk je nešťastný, ale potom se začnou vyprávět vtipné historky. Kladně hodnotím, že už se na pohřbech moc nedělají kondolenční řady, kde by dítě muselo stát a čekat až mu všichni potřesou rukou. Na to jsou dobré kondolenční knihy.

Jaké hlouposti rodiče nejčastěji říkají dětem o smrti a neměli by?
Setkávám se s různými mýty typu: děti z toho nemají rozum, dětem je to jedno, smrt neřeší a nepřemýšlí o ní, což není pravda. Potom jsou špatně výrazy jako maminka odešla, usnula apod. Může se stát, že se dítě začne v noci bát usínat nebo bude úzkostné, když půjde druhý rodič do práce. Smrt je smrt a naše změkčovadla mohou její prožívání ještě zhoršit. Špatně je i to, když někdo zemře a dítě se to dozví po návratu z tábora, protože rodiče mu ho nechtěli kazit. Ono přitom přijde o možnost se rozloučit společně s ostatními.

O Sylvii Stretti:
Dětem se Sylvie Stretti věnuje od roku 2002 jako terapeutka i krizová interventka Linky bezpečí. Působí také jako vysokoškolská pedagožka a pracuje v poradně Vigvam. Ta funguje od roku 2016 a věnuje se rodinám a dětem, které se musí vypořádat se ztrátou blízkého člověka.

Čtěte také: