621614c6b2b75cl.jpg
Foto se souhlasem Heleny Houdové, Sára Kaňáková (foceno pro Warriors of the Divine). 

Je zřejmé, že jste v průběhu let prošla značnou transformací, hlavně duševní. Jak vzpomínáte na období vysokého modelingu, které se velmi liší od toho, jak žijete nyní?
Snažím se žít tady a teď, takže na minulost moc nevzpomínám. Každopádně kariéra topmodelky nikdy nebyla mým hlavním cílem. Jsem vděčná, že jsem si tím vším mohla projít, určitě to byla veliká škola, ale způsob, jakým žiju teď, je mnohem krásnější, živější a magičtější.
 
Zažila jste během své kariéry pocit vyhoření?
Ano, bylo to v rámci mé charity Sunflower Children, pro kterou jsem musela neustále shánět peníze. Tehdy jsem žila ve dvou obrovsky rozdílných světech. Jezdila jsem po světě a vybírala projekty, kde děti žily v nejhorších životních podmínkách a umíraly. Já jsem se svou citlivostí jejich utrpení vstřebávala. Zároveň jsem s kamarády z New Yorku chodila na večeře, kde se kupovala jedna láhev šampaňského za tisíc dolarů. Postupem času jsem si uvědomila, že se sice snažím zachraňovat ostatní, ale přitom jsem to já, kdo potřebuje zachránit, kdo má nevyléčená traumata, která si zaslouží pozornost…
 
Z vaší odpovědi je zřejmé, že jste toho hodně nacestovala. Kde se cítíte doma? 
To se hodně mění. Někdy nastane období, kdy se cítím doma úplně všude a potom mám zase potřebu hlubšího zakořenění. Souvisí to i s dětmi. Když byly malé, tak jsme mohli jezdit kamkoliv, zatímco teď potřebují být kvůli kamarádům na jednom místě. Vždycky jsem říkala, že mým domovem je celá planeta Země, teď je to i dál. K dlouhodobějšímu žití si však vybírám místa, která se mnou rezonují. Místa, kde je teplo, oceán, tropické počasí. Momentálně je pro mě domov na Bali, ale jsem otevřená skutečnosti, že nic není navždy a nic není jistota. 
 
Jak jste zvládala cestování s dětmi?
Děti unschooluju, respektive worldschooluju, což znamená, že se cestováním učí. Když byly malé, cestování letadlem rozhodně nebylo jednoduché. Jsou velmi živé, takže to pro mě občas bylo peklo, zvlášť když jsem s nimi jela sama. Rády v letadle běhaly a chtěly se kamarádit s dalšími cestujícími. Single máma se třemi dětmi v letadle hovoří za vše. Nyní jsme už tři roky na Bali, takže cestujeme méně. Teď naposledy jsme letěli čtyřicet hodin a bylo to úplně v klidu, protože už jsou větší a každé se zabaví tak, jak samo chce.
 
Děti si při učení vybírají, co je zajímá. Jaká témata jsou pro ně momentálně přitažlivá?
Pomáhám jim nacházet zdroje, aby se mohly učit to, co chtějí a potřebují. Teď třeba odlétám do Egypta, takže je hodně zajímaly pyramidy. Také chodí do unschoolové skupiny, kde mohou celý den běhat mezi rýžovými poli. Je to taková minifarma, kde třeba tele projde obývákem. Starají se o králíky, slepice, kachny apod. Pečují o zvířata, pěstují jídlo. Učí se hrou, zkušeností, životem. A to je podle mě způsob, jak se mají děti učit. Ne tím, že se zavřou mezi čtyři stěny a tam se do nich lije to, co je vůbec nezajímá. Daveeda teď baví chilli. Pěstuje chilli a přesně ví, který druh má kolik jednotek pálivosti. Snaží se vytvořit nějakou novou odrůdu. Deia je umělkyně, tančí, dělá gymnastiku, hraje na kytaru. A Dariena baví počítače, je to takový technologický mág. Když něco potřebuji, zavolám ho a on to udělá. Odblokovává věci, hackuje apod. Nastavuje rodinné kontrolky, protože já to neumím. Unschooling není tolik rozšířený, přestože takhle děti původně vyrůstaly, dokud se někdo nerozhodl, že nás zotročí a udělá z nás roboty. Naštěstí už existují i školy, kde jsou děti na prvním místě a díky bohu je jich čím dál víc..
 
Má v tomhle způsobu vzdělávání prostor třeba matematika?
Teď jsou děti v USA, kde dělají online školu. Tam je i matematika. Ale třeba Deiu moc nebaví, což úplně chápu, protože já sama jsem z ní měla i čtyřku. A v životě ji ani moc nepoužívám. Vypočítám si procenta, dokážu pracovat s rozpočtem. A když náhodou potřebuji něco jiného, najdu si to na internetu. Dceři tedy matematiku netlačím, ale Darien ji vzhledem k tomu, co ho zajímá, potřebovat bude. Je s počítači na úrovni skoro vysokoškolského profesora. Je to jeho vášeň.  
 
Jak byste charakterizovala samu sebe jako matku?
Jsem mazlící. Dovoluji dětem, aby byly těmi, kdo jsou a vyjadřovaly svou pravdu, i když se mi to třeba nelíbí. Mohou projevovat emoce, vztek, smutek... Někdy je to hodně intenzivní, ale já jsem matka nepotlačovatelka. Nemůžu je učit disciplínu, protože ji sama nemám. Jsem rebelka a svobodná duše. Děti si mě vybraly proto, abych jim předala to, co jim mám předat.
 
Takže nenastavujete vůbec žádné hranice?
Hranice máme ve dvou oblastech. První jsou média. Kdybych jim je neomezila, tak snadno propadnou závislosti. Pořád balancujeme. Někdy je to na mě moc a někdy zase na ně. Druhou oblastí je jídlo. Mohou jíst, co si vyberou, ale dávám limit na cukry a chemické látky. Už třeba vědí, že když je trápí rýma nebo jiná nemoc, dostávají džusy, ovocná a zeleninová smoothie. Léčíme se pomocí přírody.

 cl2.jpg
Foto se souhlasem Heleny Houdové

Jak se momentálně stravujete?
Já z 99 % vegansky. Děti do veganství nenutím, ale vzdělávám je o důležitosti rostlinné stravy. Říkám jim, jaké toxiny v mase jsou apod. Bohužel žijeme ve velmi toxickém světě. Před deseti lety jsem vystudovala raw stravu a pochopila současný systém, který se nás snaží udržet v nemoci a nechce, abychom byli zdraví. Manipuluje námi. Co se týče dětí, Deia maso nikdy nejedla, nemá potřebu a taky je z dětí nejzdravější. Všichni jsme měli covid-19 a ona jediná ne. Daveed a Deia jsou vegetariáni, i když Daveed občas maso zkouší, ale zatím mu nezachutnalo. Darien si dá maso třeba jednou měsíčně. Učím je, aby se dokázaly napojit na svoje tělo a poslouchaly, co potřebuje.
 
Setkáváte se někdy s kritikou vašeho přístupu k výchově?
S kritikou se setkávám dennodenně, ale vím, kdo jsem a co je pro mě a pro moje děti nejlepší. Nezajímá mě, co si o mně, kdo myslí. Dávno jsem si dala svobodu tvořit život takový, jaký ho chci, a ne jaký se ode mě čeká. Jinak jsme na Bali třeba i proto, že místní naprosto milují děti, mají je za takové polobohy. Když jdeme do restaurace, tak přijde ke stolu číšnice a začne si s nimi hrát. Vyjadřování emocí je vítáno. Nerada bych, aby moje děti někdo cizí okřikoval. Naštěstí žijeme v komunitě lidí, kteří mají podobný přístup k životu a kterým naprosto důvěřuji. Každý měsíc se setkáváme, zpíváme a pořádáme třeba market, kde děti prodávají své výrobky.
 
Jaké výchovné prostředky jsou pro vás nepřijatelné?
Určitě bití, protože sama jsem ho zažila a dlouho jsem z něj měla trauma. Je to jedna z nejhorších věcí, kterou můžeme dětem udělat. A zároveň vím, jak moc nás dospělé naše vlastní vnitřní děti bolí, pokud nejsou vyléčené. A tak naši bolest předáváme dalším generacím do té doby, než si to vyléčíme v sobě teď a tady.
 
Děti se mezi sebou taky neperou?
Ti dva malí mají období, kdy se neskutečně milují a potom se naopak moc nemusí. Ale já myslím, že do určité míry je to v pořádku, protože se tak učí, jak spolu vycházet. Zároveň děti podporuji v tom, aby si veškeré konflikty mezi sebou dokázaly samy vyřešit.
 
Dáváte dětem tresty?
Když překročí hranice, třeba tím, že tráví hodně času u médií, tak jim řeknu, ať si vyberou den, který bude kompletně bez nich. Nedávám dětem tresty ve smyslu manipulace strachem. Spíš se vždycky domluvíme.
 
V minulosti jste řekla, že byste chtěla velkou rodinu a že klidně půjdete i do adopce. Platí to pořád?
Už ne. Prošla jsem si těžkým obdobím, kdy jsem byla na děti úplně sama, a to i finančně. V té době jsem často nevěděla, jestli budu mít peníze na druhý den a pořád si tohle trauma ještě léčím. Nyní tedy cítím, že moje mateřství je třemi dětmi uzavřené.
 
Jako malá jste byla sexuálně zneužitá, ale vytěsnila jste to. Jak jste se traumatu později zbavila?
Právě zvědomění zneužití a trauma, které jsem zažila s exmanželem, mě donutily potkat samu sebe a vzaly mě na cestu sebepoznání a vlastního růstu. Dřív jsem samu sebe velmi potlačovala, ale časem jsem se naučila sama se sebou a se svými emocemi pracovat. Byly to tisíce a tisíce hodin vnitřní práce na sobě. Nejdříve mi pomohlo studium posvátné sexuality, ale třeba i metoda Ruš. Rozpomněla jsem se na to, kdo opravdu jsem, potkala podstatu své duše. Nakonec jsem se dostala až do bodu, kdy mohu nabídnout podporu i ostatním ženám, které si procházejí nějakou životní zkouškou, transformaci, ať už je to rozvod, neschopnost početí, bolavá menstruace, strach opustit starou práci apod. Považuji za obrovský dar to, že právě v rámci kurzů, které nabízím, mohu držet pro skupinu stovek žen ten nejláskyplnější a bezpečný prostor pro to, aby se mohly transformovat.
 
Jaké největší problémy mají podle vás ženy s vlastní sexualitou?
Znecitlivění. Znecitlivění v těle je znecitlivění emocí. Nemohu cítit potěšení, když necítím vztek a další emoce. Když jsme se musely potlačit, tak jsme se znecitlivěly i fyzicky. Každá třetí žena si prožila sexuální násilí, a to jsou jen ty, které to nahlásily. Z mé zkušenosti ho ve skutečnosti zažilo 99 ze 100 žen. Nemusí to být nutně znásilnění, ale třeba obtěžování v práci nebo skutečnost, že otec chtěl kluka, ale narodila se holčička a ona se celý život snaží být klukem a potěšit tatínka. Devadesát devět procent žen si prošlo nějakou bolestí spojenou s tím, že jsou ženami. Právě ve svém programu Posvátná žena předávám nástroje k tomu, jak s těmito a dalšími traumaty pracovat. 

cl3.jpg
Foto se souhlasem Heleny Houdové

Co je to u mužů?
Pro muže mám nádherný program Milenec bez hranic, v němž je učím, jak pracovat se svou sexuální silou vědomým způsobem. Naše sexuální síla ovlivňuje úplně všechno – to, jací jsme v práci, jací jsme rodiče. Ženy jsou emoční bytosti a muži jsou spíše logističtí a direktivní. Obdivuju každého muže, který má odvahu podívat se do sebe a touhu změnit se a růst, ať už je to v oblastech tvoření skrze svoji životní sílu, předčasné ejakulace, pevnější erekce nebo podpoření partnerky v jejím potěšení.
 
Jak se staráte o své duševní zdraví?
Starám se o něj skrze své tělo a práci s emocemi. Součástí programu Posvátná žena jsou konkrétní nástroje, které účastnicím předávám. Je to hluboká práce s emocemi i tělem. Když jsme propojení sami se sebou, tak můžeme poslouchat, co chceme, co s námi rezonuje. Jestli chceme tohohle partnera, nebo ne, jestli chceme tuhle práci, nebo ne. Rozhodně se ale nepasuji do pozice nějakého guru. Máme kulatý stůl, kde sdílím techniky, které mi v životě pomohly nejvíc tak, aby ženy mohly samy odhodit to, co už jim neslouží.
 
Jaký máte názor na klasickou psychologii a psychiatrii?
Prošla jsem si téměř vším, od psychiatrie přes psychologii. Zkoušela jsem také regrese, konstelace, ale nefungovalo mi to. Nepomohlo mi jen si o problému povídat. Vím, že obrovské množství lidí dnes bere antidepresiva a věřím, že u některých to má smysl, protože potřebují přežít. Zároveň ale závislost, kterou tyto léky způsobují a fakt, že potlačují emoce, pro mě nejsou ok. Moje cesta to zkrátka není. Jsme vychovaní tak, abychom poslouchali autority zvenčí – vládu, doktory, korporace, učitelky, ale to není suverenita. Suverenita je propojit se sami se sebou. Když si uvědomíme, že jsme byli úmyslně odděleni sami od sebe, tak je to první krok ke změně. Uvědomění si, že si mohu tvořit svůj život sám. A zároveň, pokud to má někdo jinak, je to také úplně v pořádku.

O Heleně Houdové

Dvaačtyřicetiletá Helena Houdová v roce 1999 zvítězila v soutěži Česká Miss. Od té doby její kariéra raketově stoupala a ona předváděla oblečení věhlasných značek, jako je Dior, Chanel nebo Hermes. Fotila také pro prestižní magazíny typu Vogue či Elle. Matka tří dětí už se ovšem modelingu nevěnuje, působí jako certifikovaná koučka sexu, lásky a vztahů. Vede například programy Posvátná žena nebo Milenec bez hranic. 

Zdroje: autorský rozhovor s Helenou Houdovou, web helenahoudova

Čtěte také: