Foto: Shutterstock
Někdo si nese celoživotní trauma z pohřbu v dětství, někdo naopak nemožnosti rozloučit se s příbuznými lituje. „Dospělí často hovoří o tom, že někdo blízký jim najednou zmizel ze života a nechápali co se stalo. Až mnohem později si uvědomili, že ten blízký zemřel a chybělo jim rozloučení,” říká Mgr. Sylvie Stretti, ředitelka a zakladatelka Poradny Vigvam. Univerzální návod podle věku dítěte jednoduše neexistuje. Rodiče mají mnohdy pocit, že pohřeb bude pro dítě příliš stresující, nebo mu nebude rozumět. Jedná se ale o pouhé domněnky dospělých. Nejdůležitější úkol, před kterým rodič v takovou chvíli stojí, je vysvětlit smysl pohřbu dítěti tak, aby o své účasti mohlo samo rozhodnout.
„Je vhodné dítěti popsat, jak bude pohřeb probíhat, co je cílem a co ho může čekat. Řekněte dítěti, jestli bude mít možnost odejít a s kým, případně jak se může rozloučit jinak. I velmi malé děti dokážou říci, zda půjdou, nebo ne. A u těch nejmenších, se kterými není možnost se domluvit, je důležité, aby pohřeb byl uklidňujícím pro rodiče, protože pokud rodiče jsou v klidu na dítě se klid přenáší,” říká Mgr. Sylvie Stretti, ředitelka a zakladatelka Poradny Vigvam, která pomáhá dětem a rodinám vyrovnávat se se smrtí.
Loučíme se s maminkou nebo se strýčkem?
Ohledně účasti dětí na pohřbu se nabízí dospělým také otázka, jestli mají v rozhodování rozlišovat mezi rozloučením s rodičem dítěte nebo se vzdálenějším příbuzným. „Z mé zkušenosti není dobré, aby v tom dospělý dělal rozdíl. Děti dokážou tuto blízkost samy rozlišit. Pokud mají všechny vstupní informace, jsou schopny se rozhodnout,” vysvětluje zakladatelka Poradny Vigvam Mgr. Sylvie Stretti.
Právě blízkost zemřelého je ale jedním z klíčových momentů pro rozhodování dětí. Také je dobré s nimi probrat nejen to, co se bude dít na pohřbu, ale i po něm. „Pokud jim zemřelý nebyl blízký, děti nemusí mít potřebu a chuť na pohřeb jít, ale mají potřebu s rodinou sdílet třeba jen následné rodinné setkání,” dodává Mgr. Sylvie Stretti.
Jak správně postupovat při přípravě pohřbu se zapojením dětí:
- 1. Zvažte psychický stav dítěte – podle toho se rozhodněte. Pokud dítě propadá v nezvladatelné záchvaty smutku a pláče při zmínce o zemřelém, mohl by ho pohřeb ještě více rozrušit.
- 2. Vysvětlete mu, co přesně pohřeb je – ujistěte se, že dítě ví, co přesně znamená, když je někdo mrtvý. Citlivě mu objasněte celý proces a důvody, proč se na pohřby chodí.
- 3. Dejte dítěti možnost podílet se na rozhodnutí – vysvětlete mu celý proces a dejte mu možnost, aby se samo rozhodlo, jestli se chce přidat.
- 4. Vysvětlete celý průběh pohřbu – popište místo i lidi s jejich úlohami. Zmiňte se, že někdo má smuteční řeč, vysvětlete v jakém pořadí a proč jsou jednotliví smuteční hosté na pohřbu, samotná kremace či vložení rakve do země, smuteční hostina. To vše jsou věci, na které bychom měli dítě připravit, aby ho nevyděsily.
- 5. Zapojte ho – jděte společně vybrat květiny, hudbu, nechte ho nakreslit obrázek, případně můžete společně vymyslet jinou vhodnou formu dárku na rozloučenou. Díky tomu se bude cítit jako důležitá součást celého procesu a pomůže to také utužit rodinné vztahy.
- 6. Všechno je v pořádku – je naprosto v pořádku, ať se dítě rozhodne jakkoli. Ujistěte ho, že není špatné rozhodnutí a pokud nechce na pohřeb jít, respektujte to a hledejte jinou formu rozloučení.
- 7. Někdo brečí, jiný ne – Nezapomeňte zmínit, že je normální, když jsou lidé na pohřbu velmi smutní a brečí, ale stejně tak je normální nebrečet. Každý prožívá žal jiným způsobem a všechny cesty jsou správné. Rozhodně není nutné stydět se za své pocity.
- 8. Není špatných otázek – někdy děti jen poslouchají a rozhodují se a někdy se také hodně ptají. Může to pro nás být zatěžující, ale odpovědi jsou důležité, pomáhají dětem se dobře rozhodnout a také pochopit, co všechno je se smrtí spojeno.
Pokud by celý velký pohřeb mohl být pro dítě příliš psychicky náročný, nenuťte dítě chodit s vámi. Můžete si například uspořádat druhé poslední rozloučení jen v kruhu blízké rodiny, kde se bude cítit dobře. Důležité je dát možnost rozloučit se sobě i dětem.
Nový komentář
Komentáře
Zvláštní - nikdy mě nenapadlo, že je tohle potřeba řešit.
Sama jsem nikdy jako dítě na pohřbu nebyla, a ani mí potomci ne. On asi nějak nikdo zrovna neumřel. 
A na pohřbech, kde jsem byla už jako dávno dospělá, taky žádné děti nebyly, protože v rodině široko daleko prostě už žádné děti nebyly, jen dospělí... a těch pohřbů bylo slovy 4 za bezmála 60 let, čili je to podle mě velice výjimečná záležitost, asi by mě ani nenapadlo tam brát děti, kdyby nějaké byly po ruce. 
Na pohřbech jsem jako dítě byla, a ač jsem jako malá (a i dnes) byla velmi citlivá, tak jsem ráda že jsem na pohřbech byla. Byla jsem v kostele, kdy se poté rakev nesla na hřbitov, dala do země a házely se květiny, poté se zahrabávala. Byla jsem i na civilním ve smuteční síni s řečnicí, kde následně rakev z pódia zajela za závěs a následně byla odvezena k žehu a po týdnu nám dali urnu. Vše jsem přežila. Asi bych našim hodně vyčítala, nemoct se rozloučit.
Časy se mění. Měla jsem obě babičky na vesnici. Nebožtík byl v rakvi ve gdaňku a příchozí se za ním chodili loučit. Někdo plakal, někdo se pokřižoval, někdo ho pohladil a pokračoval chodbou do kuchyně na štamprlu. My, malí jsme se po nějaké době viděli s bratranci a sestřenkami a nepozornost dospělých jsme využili k lumpárnám. Potom přijel pohřební vůz, rakev přikryli a naložili, to začala většina blízkých žen znovu plakat, to jsme si vysvětlili, že asi proto, že už ho víc neuvidí a rodina se vydala doprovodit zesnulého na hřbitov. Buď jsme šli sami, ale občas nás rodiče zavolali k sobě. Na hřbitově měl farář řeč, dospělí položili věnce, a potom zúčastnění vytvořili frontu, strýčci házeli na rakev písek a tety květinu. Potom se šlo na hostinu, abychom zesnulého uctili a dospělí probrali jeho život a společné vzpomínky. Nikdo z nás nemá z pohřbů trauma. Je fakt, že nám tenkrát nikomu neumřela maminka, to by bylo asi jiné. Ale v dnešní době se nemusí nikdo chodit na nebožtíka dívat, pokud nechce a rozloučí se důstojně v obřadní síni. A jednou jsme šli ze hřbitova a farář říkal, ať jdeme s pánembohem a hrobník mu do toho říkal, že jestli tam ti kreténi zase naházeli kytky, tak se jim na to vy.ere a zahrne to. Když jsme se šli zeptat, co jsou to kreténi, málem jsme dostali pár pohlavků.