Možná že se mi někteří z vás budou smát. Anebo si pomyslí, že jsem hysterická. Ale já si prostě nemohu pomoci.
Jsem rozvedená. S dětmi jsem zůstala sama v době, kdy byly ještě poměrně malé. Manžel se s nimi sice pravidelně stýkal, ale jinak bylo vše na mně. Vychovala jsem je tady více méně sama. Dnes je synovi
Vždycky jsem se snažila dát jim do života to nejlepší. Nebylo to vůbec jednoduché. Věnovala jsem jim všechen svůj čas, musela jsem hodně pracovat, abych zajistila všechny naše potřeby. Ale nic mi nebylo zatěžko. Občas jsem se seznámila s nějakým mužem, ale nikdy to neklaplo. Najít někoho, kdo by měl rád i mé děti a naopak, není vůbec jednoduché.
Syn se před půl rokem odstěhoval s přítelkyní do pronájmu, což mě docela překvapilo, protože před tím bydleli u nás a neměli jsme společně žádné problémy. Ale brala jsem to tak, že se chtěli osamostatnit, a respektovala jsem to.
Zůstaly jsme tedy samy s dcerou, která letos maturovala. Hned po maturitě si našla dobrou práci a je to čtrnáct dní, co mi oznámila, že se chce také osamostatnit a odstěhovala se taky. Spolu s kamarádkou si pronajala byt.
A já jsem zůstala sama. Bez dětí, bez partnera. Nikdo na mě doma nečeká, nikdo nepřijde. Děti sice třeba o víkendu zajdou na oběd a posedí, ale pak si jdou za svými zájmy.
A já si najednou připadám jako nepotřebná věc. Celé roky jsem byla zvyklá žít v jednom kole, pořád bylo co dělat. A najednou mám prázdno. Z práce
A chodit někam do společnosti sama, to mi je proti srsti.
Chtěla jsem se zeptat vás ostatních, které postihlo něco podobného. Jak jste se s tím vyrovnávaly a vypořádávaly? Jsou moje pocity normální?
Nový komentář
Komentáře
10 let jsem se soustavně připravovala na syndrom opuštěné náruče. Našla si přátele, zajistila spoustu aktivit.Když šla dcera na internát a syn na kolej, přestěhovali jsme se do maličkého města, značně nepřátelského k cizincům, kterých tam bylo hodně a přišla o všechno. Vím jak ti je. Musíš si najít zájmy a přátele jinde, to uslyšíš na každém kroku, ale jak, to je horší. Záleží na tom, kde žiješ, co tě baví. V malém městě nebo na vesnici je to těžší než ve velkém městě. Mnozí si myslí opak, ale já o tom vím svoje. Musíš si ale uvědomit, že to je údělem matek. V jedné harlekýnce jsem četla, že žena má vůči dceři dvě povinnosti - stát při ní a nechat ji jít. To první je snadné, to nám je vlastní, to druhé je to nejtěžší, co nás čeká. Synovi se nediv. I kdyby měl můj přítel sebehodnější matku, nebydlela bych u ní. Dospělý syn musí mít na prvním místě svoji partnerku, to se nedá nic dělat. Jestli ti teď chybí, potom to znamená, že jsi jej částečně měla pro sebe a to se určitě jeho dívce nelíbilo. Brzy by mezi vámi vypukly spory. Po odchodu dcery by ses na ně pověsila, oni museli odejít. Protože kdyby neodešli, nikdy by ses nepostavila na vlastní nohy a visela bys jako závaží na dětech. Něco jiného je to ve stáří, ale to se tě určitě ještě netýká. Začíná ti nový živo, tak s chutí do něj.
Hm, užívej si dočasného volna, než ti děti začnou frkat vnočata...
Jéé, jak já bych ctěla žít sama. Alespoň chvíli, to musí být pohoda...
Ludmilo, najdi si koníčky, kamarádky, chlapa
Choď cvičit, jezdi na výlety, děti tě potřebují, i když u tebe nejsou, o to jsou krásnější ty chvíle, když přijdou. A přijdou rády, když najdou mámu, která umí žít, když nebudou mít pocit, že musí, abys nebyla sama.
sara.l: souhlasím s tebou, když Ludmila zkusí nabídnout svoji pomoc třeba v nějakém zdravotnickém zařízení nebo zkrátka někde, kde žijí postižení lidé, zjistí, že ty její trable zdaleka nejsou tak hrozné (pokud tedy sama nemá velké zdravotní problémy, o tom se nezmiňuje). Ale i jinde jsou potřeba dobrovolníci, kdyby byl pod článkem její nick, zeptala bych se jí na bydliště a určitě bych jí poradila kde bude užitečná. Taky by si tím pádem našla řadu přátel a kdo ví, třeba jen tak mimochodem i nějakého toho chlapa, který by stál za to. Držím
- pokud to nebyl jenom článek napsaný, aby řeč nestála...
tímhle obdobím projde každá maminka, některá hůř, jiná snadněji. Věřím, že se ti nechce samotné nikam chodit, ale nemáš nějaké koníčky? Je spousta věcí, na které teď teprve budeš mít čas. Najdi si třeba něco na netu, i tady na ž-i je hromada audítek, některé si vyber a určitě najdeš kamarádky, které ti poradí co a jak. Chce to jen se vzchopit a něco se sebou dělat. To nejhorší je sedět a brečet a litovat se. Hlavu vzhůru, to ostatní přijde samo. hodně štěstí.
Co si pořídit psa a najít si koníčky? Holky tu dělaj plno kursů, můžeš se zapojit a najdeš tak určitě i ty kamošky
Já jsem si včas našla chlapa
- nikdy není pozdě. Přijde sice dráž než jezevčík, ale vyvenčí se sám.
atani: hele netopýři jsou taky dobrý, v tom případě bych ale dala přednost Drákulovi- ten je daleko víc sexy
a urazila se holčička
Nyotaimori: tvojí maminku chápu, s dcerou jsme teoreticky řešily, jak za mnou bude často chodit na návštěvu až se jednou odstěhuje-řekla že tak jednou v týdnu, jestli mi to stačí- tak jsem odpověděla, že určitě, že bych jí ani častěji vidět nechtěla
Naše máma se nás tří zbavila už před léty ale stejně za ní pořád někdo jezdí a ona naopak nadává, že nemá chvíli klidu. Většinou dorazí brácha nebo ségra, brácha si ještě poručí upéct něco sladkého, jednu dobu si tam jezdil vyprat. Takže my, co se tam dostaneme jenom párkrát do roka, jsme vítaní, ale častí návštěvníci jí už lezou na nervy - teda aspoň to říká.
Pláčem se nic nespraví.Je jasný,že to člověka zabolí a připadá si jak kůl v plotě,ale rozhodně to není konec světa.Právě naopak.Teď konečne můžeš začít žít.Zajít si k holiči,na manikůru nebo si pořídit psa a s ním vyrážet na procházky.Nebudeš tak sama a mezi pejskaři se najde určo nějakej šikovnej chlapík,co si připadá taky osamělý.Chce to jen se přestat litovat a začít taky myslet na sebe.
nejlepší by bylo pořídit si toho
...musíš ho venčit, dostaneš se mezi lidi,seznámíš se
Nebo si dát inzerát a najít si nějakou kamarádku.Třeba do kina , na výlety a pod.
*Kotě*: to je úžasné- ještě existuje někdo, kdo ví, že kurs se píše se S
to jen tak na okraj
I když najít si chlapa by taky možná nebylo od věci( nejlépe obojí dohromady)
jinak já patřím těm, které z odchodu dítěte mít trauma určitě nebudou, ale dokážu to pochopit...co takhe kočka coby společník-koukni na článek vedle!!!Kočky jsou
...na vlastní nohy, samozřejmě...
Milá Lído, přečetla jsem si pár reakcí a souhlasím s nimi, buďte ráda, že máte šikovný děti, který se dokázaly poměrně brzy v dnešní době postavit na vlastní děti a zkuste z toho vytěžit co se dá pro sebe - ať už pejska, útulek, či kojenecký ústav. A pak, však ony zase přijdou vnoučata a děti se zase částečně vrátí. Hlavní je, že se mají kam vrátit a ví, že kdykoliv můžou přijít a u vás to zázemí najdou.
Nechápu, já bych tak ráda byla sama. Jenže to mi nehrozí, děti jsme si pořídili až pozdě, takže nás to ještě dlouho nepotká. Jo a manžela bych někdy nejradši aspoň na nějakou dobu poslala pryč taky.
Kdysi jsem slyšela vyprávět o jedné ještě mladé ženské, která měla přítele - horolezce a hrozně se na něj fixovala a s nikým jiným se moc nestýkala. On pak nějak tragicky zahynul, měli před svatbou. Holka měla šílenou depku, umřel někde v Afghanistánu nebo Pákistánu v horách, ani nevěděla kde. Tak se nakonec sebrala, sbalila si batoh a vydala se naslepo v sobotu na nádraží. Tam okoukla různé party čundráků, kteří vyráželi za Prahu a když objevila sympaťáky jejího věku, tak k nim přistoupila, představila se a zeptala, jestli může jet s nimi. Nakonec si jednoho z nich vzala. Je to extrémní přístup, asi ji to taky stálo značný přemáhání, byla na tom prý fakt hodně blbě. Ale dokázala to.
A to je furt, že kdo nemá děti, skončí sám a opuštěný
Haranti vylétnou z hnízda a matinky si hází mašli. 
Ludmilo nebul a dej se do pořádku udělej si třeba procházku kolem útulku a uvidíš co to je když je někdo doopravdy opuštěný...a pokud nemáš
ráda..tak můžeš udělat procházku třeba okolo zdravotnických zařízení,které hledají dobrovolníky a pokud nemáš ráda nemocnice..tak se šmrncni okolo kojeňáku..tak taky občas hledají hodné tety...a pokud nemáš ráda malé děti...tak Ti nezbývá nic jiného než zaplakat...Hodně štěstí
a vemte si to z druhé strany. Hodné děti, pořád pronásledované myšlenkou na maminku, jak zas doma brečí...