Foto: redakce

Dokumentaristka Marika Pecháčková je autorkou knižního dokumentu Kdo chytá v síti, který vznikal během příprav filmu Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti a naléhavým způsobem otevírá tabuizované téma zneužívání dětí na internetu. Kniha rozšiřuje tematické pole filmu o literárně zpracované rozhovory nejen s predátory a oběťmi, ale i s odborníky na danou problematiku.

Jaké jste měla pocity při zpracovávání knihy?
Řekla bych, že to bylo v pohybu, že to byl proces. Věděla jsem, že se budu setkávat se zlem a že se budu muset nějakým způsobem chránit. Tím se nechci obhajovat, sama jsem zlá, všichni jsme někdy zlí. Jen to bylo v případě rozhovorů se dvěma predátory koncentrované. A tak jsem hledala skrze získávání dalších a dalších příběhů a také odborných názorů – svůj vlastní postoj. Knížku jsem psala s výchozím předsevzetím, že ty lidi – nikoho, s kým budu během psaní knížky mluvit – nebudu soudit. Jenže pak jsem slyšela ty konkrétní příběhy a moc mi to nešlo. Nakonec jsem k tomu ale došla. Chvíli to trvalo.

Je těžké pracovat s někým, kdo obtěžuje děti?
Pro mě to bylo fakt těžké, protože to bylo poprvé. Teď už by to asi bylo jednodušší.

Jaký postoj jste vůči takovým lidem zaujala?
Nejde jejich činy nesoudit. Ale zároveň jsem to potřebovala propojit s mým předsevzetím neodsuzovat. Šlo mi o to vyslechnout je. Poznat širší kontext jejich životů. Nahlédnout do souslednosti jejich činů, zkusit najít odpověď na to, proč to dělají a jak je možné, že tohle někdo dělá? Kde se to bere? Stalo se něco jim, že tohle pak dělají dál? Chtěla jsem čtenářům nabídnout dost materiálu pro jejich vlastní úsudek. I když mi bylo jasné, že to, co předám, je silně přefiltrované zase mým horizontem. Nikdy to nebude nestranné.

Jaký z případů považujete za nejhorší?
To bych nerada říkala, přišlo by mi, že právě už ten soud, a zní to sice paradoxně, je zrada. Sama pro sebe to vím, ale ven to říkat nechci, nezlobte se. Média mají silnou moc. Utváří pak názory čtenářů a to jsem právě nechtěla. 

Jak byste reagovala jako matka, kdybyste zjistila, že někdo takovým způsobem obtěžuje vaše dítě?
Neumím si něco takového představit. Reagovala bych až spontánně, v tu konkrétní chvíli.

Vnímáte teď muže jinak?
Nevnímám. I když bylo pár týdnů, když jsem se bála jít v noci sama po ulici, mnohem víc jsem bála než dřív. Koukala jsem na všechny muže na ulici a představovala si jejich pozadí. Ale to dělám vlastně furt, jen jsem teď měla díky vyslyšeným příběhům odvázanější a bujnější fantazii. Ale musím říct, že si představuju i ženy: agrese vůči někomu, kde je slabší a zneužívání moci, což je, myslím, hlavní vnitřní princip sexuálních zneužití na internetu, není věc genderu. Dělají to ženy i muži. V jemných dávkách to přece děláme nebo jsme to někdy v životě udělali všichni.

Bylo něco, co vás na celé situaci nejvíce překvapilo?
To, že někdo je schopný s takovým chladem a nevědomím dělat opakovaně tak šílené věci. A pak taky myšlenka, která mě napadla v průběhu psaní: Zlo není výsledek zraněného dobra. To byla totiž moje hypotéza na začátku. Že se přece těm agresorům muselo něco hnusného stát, když takhle jednají. To se mi ale nepotvrdilo. Zlo je, zdá se, nezávislá entita, která nemá s dobrem nic společného.

Foto: Marika Pecháčková
Jakým tématům byste se do budoucna chtěla věnovat?

Už v průběhu psaní mi došlo, že mě zajímá jakékoliv zneužití moci. Příběhy za tím. Proč se to stává? Co se musí změnit v myslích obětí, aby k tomu nedocházelo? Co se musí změnit ve společnosti, aby se to nestávalo? Jsem nějak pořád přesvědčená o tom, že v těch lidech (obětech) musí být něco, co to dovolí, nechat se zneužít. I když vím, že je to velmi tenký led, co teď říkám. Někteří lidé jsou zneužití náhle, bez očekávání, prostě napadením. Nebo jsou zneužívané právě děti a ty jsou ze své podstaty důvěřivé vůči dospělým. Proč se tohle v naší společnosti děje? Napadlo mě demonstrovat tuhle linku na konkrétním a omezeném prostředí: mezi duchovními a oběťmi jejich sexuálního zneužití. Uvidím, jestli se do toho pustím.

Co byste ohledně této situace poradila rodičům dětí?
Sama sobě jako rodiči radím snažit se pečovat o vztah s našimi dětmi. Přiznávat si, že to, co mi na nich vadí, jsou většinou zrcadla mých vlastních křečí a strachů. Že to, co nám v čistém a rovném vztahu občas překáží, nejsou vlastnosti nebo zlozvyky dětí, ale moje hlava. My je přece vychováváme a my jim předáváme všechny zvyky. Snažím se prostě respektovat je, mluvit s nimi i o tom, co je mi samotné nepříjemné a zároveň být autorita, umět říct upřímné ne a nastavit jim hranice, které jsou láskyplné a ne vyprázdněné a strachuplné zákazy.

Čtěte také:

Reklama