607d714d28d4dcl.jpg
Foto: Profimedia

Je pro vás role Jaroslava Ježka výzvou? I vzhledem k tomu, že trpěl hendikepy v podobě špatného zraku a sluchu?
Po herecké stránce je to určitě velká výzva, ale hrozně se na ni těším. Jeho hendikepy jsou vlastně charakterotvorné. Nemluvil jako my dva tady spolu, ale viděl jen úzkou škvírkou, takže mluvil velmi blízko k lidem a měl u toho trošku nakloněnou hlavu. A třeba venku se neorientoval podle názvů ulic, ale podle barev domů apod.

Postavu už jste si evidentně nastudoval. Co vám sloužilo jako podklady?
Lehce. Na záznamech představení není bohužel Ježek moc vidět, občas trochu při dirigování, ale všude je poznat, že byl extrémně veselý. Pořád se smál a mám pocit, že ty svoje hendikepy vlastně moc nevnímal. To je asi i důvod, proč byl ve své době v branži tak úspěšný. Netrápil se tím, co mu je. Co se týče podkladů, zaměřím se spíš na životopisné texty. Na to, co o Jaroslavu Ježkovi napsali ostatní.

V jakém období diváci Jaroslava Ježka uvidí?
Tak primárně je to samozřejmě o Werichovi a o jeho vztahu s Voskovcem, takže je to období Osvobozeného divadla. Začátky mi přijdou nejhezčí, když jsou tam tihle tři klauni pohromadě. Symbolizují pro mě kouzlo Osvobozeného divadla. Nicméně hra mapuje i to, když všichni odjeli do Ameriky, kde Ježek v pětatřiceti letech umírá. Což je pro mě zvláštně symbolické, protože i mně je pětatřicet.

Vy jste se narodil asi čtyřicet let po smrti Jaroslava Ježka. Měl jste vůbec k Osvobozenému divadlu vztah nebo už je to příliš velká generační propast?
Jako dítě jsem ho moc nevnímal. Ve škole jsme se o něm sice učili, ale nic moc mi to tehdy neřeklo. Až teď mám pocit, že je mi bližší a bližší, protože dnešní doba je dost podobná době Osvobozeného divadla. Tvůrčí práce musí obsahovat svobodu slova za jakýchkoli okolností a zrcadlit nešvary dané doby. Lidé kolem Osvobozeného divadla dokázali inteligentním humorem stejně jako Charles Chaplin ve svých groteskách poukazovat na obrovské společenské problémy, a to je podle mě hrozně důležité. Dnes je společnost rozdělená, nevíme, komu a čemu máme věřit, a právě divadlo by mělo fungovat jako odraz společnosti.

Má Osvobozené divadlo v dnešní době svého nástupce? Nebo tady ten specifický způsob uchopování aktuálních událostí chybí?
Myslím, že tenhle typ inteligentního klaunovského divadla tady není. Jsou nějaké krátké skeče, ale spíš jde o televizní tvorbu, a ne o divadlo. Do jisté míry to samozřejmě bylo i kouzlo doby. Teprve vznikal barevný film, zatímco teď je tolik možností, že jsme jimi až přesycení. Bohužel kvantitou se ztrácí kvalita. Ztrácí se krásný český jazyk, inteligentní humor. Někdy je to tak stupidní, že člověk ani neví, o čem to je. Osvobozené divadlo určovala doba a oni byli nucení na ni reagovat. I dnes je tu prostor, aby něco podobného vzniklo.

Po emigraci byl Ježek vytržený ze svého prostředí. Vy byste si dokázal představit opustit Česko a žít v cizině?
Asi bych si to dokázal představit za předpokladu, že bych tam šel s celou svojí rodinou. Ježek měl ale nevýhodu v těch zdravotních omezeních a v Americe to neznal, takže o to víc cítil frustraci z cizího prostředí. To byla si hlavní překážka.

profimedia-0602190410.jpg
Foto: Profimedia

Projevuje se na vás už kulturní deficit?
Ze začátku mi to vyhovovalo, protože jsem nehrál a byl jsem večer se svými dětmi. Po dlouhé době jsem je mohl uspávat. Moc jsem si to užíval, ale teď už je to dlouhé a všichni cítíme obrovskou chuť chodit do práce a jsem natěšení na jeviště. Živé publikum nám chybí. I když na sto procent nedokážu vyhodnotit, jestli mi chybí publikum jako takové nebo spíš setkávání se s kolegy a kamarády na jevišti.

S manželkou vychováváte tři děti ve věku dvou, osmi a dvanácti let. Jak jste se adaptovali na online výuku?
Staršího syna a prostřední dceru máme v domácím vzdělávání i mimo pandemii, takže to pro nás není tak obrovská změna. Dva dny v týdnu mají online výuku. Liší se samozřejmě to, že jsou děti pořád doma, nepotkávají se s kamarády, chybí jim kroužky, nemohli jsme jezdit za širší rodinou apod. Cítím, že jsou z toho už trochu frustrovaní.

Výuka je hlavně na manželce. Jak to zvládá? Navíc s dvouletým batoletem?
Je dobrá, zvládá to. Ale cítím, že u nejstaršího Nathana už se znalostmi trochu zaostáváme a trvá nám delší dobu, než se si vzpomeneme, že jsme se to vlastně kdysi taky učili. V rámci druhého stupně už půjde do normální školy, myslím, že i sám chce. Jinak to moje žena zvládá výborně a nikdy jsme nenarazili na situaci, kdy jsme vyloženě nevěděli, jak dětem něco vysvětlit.

Bude to klasická státní škola nebo se vydáte jiným směrem?
To zatím nevíme, necháme to hodně i na něm. Chystáme se školy obejít, ale v téhle situaci to zatím nejde.

Pozorujete u některého z dětí, že by mohlo také směřovat k herectví?
Nathan se mnou v lednu točil film, kde hrál moji mladší verzi. Před rokem a půl se taky objevil ve filmu Mazal a tajemství lesa. Do té doby se herectví vyhýbal. V Mladé Boleslavi jsme dělali s režisérem Pavlem Khekem představení o Chaplinovi a chtěli jsme, aby tam Nathan hrál mladšího Chaplina. V půlce otázky řekl, že nechce. Takže jsem měl pocit, že se ho to netýká, že herectví vidí u maminky a tatínka a není to jeho parketa. Ve dvanácti dostal tři nabídky a už se tomu úplně nebrání. Byl jsem překvapený, že si natáčení i užíval, byl vtipný a bylo na něm vidět, že ho to baví. To ale neznamená, že se nerozhodne v dospělosti dělat něco jiného. Já v jeho věku už jsem věděl, že se chci herectví věnovat a hrozně mě to bavilo a z Nathana zatím takový pocit nemám. Nicméně bude hrát i v Zimní pohádce v rámci Shakespearovských slavností a jeho kariéra se zatím docela rozjíždí.

S manželkou jste měli děti v relativně mladém věku. Mělo to pro vás nějaké nevýhody?
Nevýhody to pro mě nemá. Naopak se těším na to, až bude Nathanovi 18, budeme kamarádi a budeme spolu chodit na pivo a třeba ještě jezdit na kole. Jinak mám pocit, že jak jsme byli mladí, tak jsme u Nathana spoustu věcí neřešili a nebáli se jich. U nejmladšího syna si kolikrát pokládáme otázky: To jsme taky u Nathana řešili? apod. Ale nevím, jestli je to výhoda nebo nevýhoda, záleží na úhlu pohledu. Spousta lidí říká, že nechtějí mít děti, aby mohli pracovat, ale to jde přece i s dětmi. Samozřejmě jsme také měli velkou podporu od rodičů, kteří nám hlídali, když bylo potřeba. Pro mě to nevýhody nemá. To není jako když si kupujeme vysavač, je to prostě součást života.

Život se v koronadobě hodně přesunul na sociální sítě. Ty vaše ale po Stardance utichly. Jaký k nim máte vztah?
Neutichly, spíš úplně skončily. Ve světě sociálních sítí neumím chodit a vlastně ani nechci. Přijde mi to jako nereálný život. Založil jsem si Instagram, abych propagoval divadlo, protože byla doba, kdy lidé přestali chodit. Pak byla Stardance a k tomu to tak nějak patří. Ale kdykoli chci na Instagram dát nějaký příspěvek sám za sebe, třeba fotku stromu, který se mi líbí, s popiskem, tak to pak stejně smažu, protože mi to přijde trapné a nevím, proč by to někdo měl číst a koho by to zajímalo. Nelíbí se mi, že v komentářích je vytvořený prostor, kde každý, kdo o vás nic neví, může agresivně komentovat. A mezi čtyřma očima by mi to přitom nikdy neřekl. Tohle se mi příčí, a proto mě tenhle svět úplně minul.

Čtěte také:

Reklama