Všechny rozhodně nelze házet do jednoho pytle. Někteří lidé jsou i k cizím dětem vstřícní, mají pochopení pro jejich hry, projevy apod. Pak jsou tu ale i tací, kteří často zbytečně dětem, a hlavně jejich maminkám, znepříjemňují život. Maminky se svěřují se situacemi, kdy dospělí neměli pochopení pro skutečnost, že děti jsou prostě děti. 

bab.jpg
Foto: Shutterstock

Erika
Už nějakou dobu mám trauma jezdit s šestnáctiměsíční dcerou MHD. Jednou si totiž trochu nahlas pro sebe povídala a na zastávce potom vystoupil řidič a řekl, že ho její žvatlání hrozně ruší při jízdě. A jestli bych si ji nemohla nějak zklidnit nebo počkat na jinou linku. Zírala jsem jako opařená, ale potupně jsem z autobusu vystoupila a zbytek došla radši pěšky. Zdůrazňuju, že dcera nijak nekřičela.

Jana
Část roku žijeme s dětmi ve Španělsku a musím říct, že tam mají k dětem úplně jiný přístup, než se kterým se setkávám v Česku. Tady se lidi na děti mračí, když jsou trochu hlasitější, tak je okřikují apod. Ve Španělsku se jim věnují, obsluha v restauraci si s nimi začne klidně hrát a neznámí lidé se zastavují, chválí je a říkají, jak jsou roztomilé. Škoda, že po návratu do Čech následuje vždycky taková nepříjemná studená sprcha.

Světlana
Bydlím v Praze a po narození dítěte mě hrozně překvapilo, jak se zúžily moje možnosti trávení volného času. Přijde mi, že teď jsem odsouzená k tomu, abych se pohybovala jen v dětských herničkách. Jakmile jdu do normální kavárny, dost často chybí na záchodě přebalovací pult, obsluze vadí, že tam parkuju kočárek a hosté hází nepřátelské pohledy na děti, které se plazí kolem. Snažím se, aby nikoho neobtěžovaly. A když zlobí, tak je okřikuji, ale lidé se tváří, jako kdyby tam děti neměly co pohledávat. Samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle, ale stává se mi to docela často.

Vanda
Přiznám se, že než jsem měla vlastní děti, lezly mi ty cizí na nervy. Když třeba nějaké chytlo hysterák v MHD, tak jsem okamžitě vystupovala a taky jsem si někdy neodpustila rýpavé poznámky, že nevychovaný fracek má chodit pěšky, a ne nás všechny otravovat. Po narození syna jsem samozřejmě změnila názor a za své chování se zpětně stydím. Občas se stane, že prostě dostane záchvat vzteku, to je u dětí normální, přestože není nijak rozmazlený. Vychováváme ho, určujeme hranice, ale na veřejnosti je hrozně těžké nějak zakročit a zpacifikovat ho. Vždycky se ho snažím odtáhnout pryč, ale když se začne válet po zemi, jsem na to krátká. Musím prostě počkat, až ho to po chvíli přejde. Znechucené pohledy kolemjdoucích ale opravdu zamrzí. 

Karolína
Nám dělají problémy sousedé. Bydlíme v rodinném domku a každou chvíli si k nám chodí stěžovat, že děti jsou na zahradě moc hlučné. A musím poznamenat, že nějaký velký bordel nedělají. I přesto se je snažím tišit, ale jsou to prostě děti a v zápalu hry se stane, že jsou někdy hlučnější. Pokaždé, když si hrají venku, svírá se mi žaludek, kdy na mě sousedé zase přijdou řvát. Beztak jsou naštvaní, že jsme si na prázdném pozemku vedle nich před pár lety postavili dům. Chtěli mít asi co největší soukromí.

Zdroje: respondentky redakce

Čtěte také: