Mít domácího mazlíčka, konkrétně kočku. O tomhle velkém přání básní jejich dcera Eva už odmala. Teď, jako žákyně sedmé třídy, měla svůj sen nadosah. Rodiče ji postavili před hotovou věc. Pokud se zbaví dvou trojek, které její vysvědčení tížily v pololetí, konečně jí ho splní. Tak se snažila. Poctivě se učila, pracovala i nad rámec domácích úkolů a příprava na další den už neobnášela jen zběžnou kontrolu učebnic. Začalo se jí dařit, což pro ni byla motivace na druhou. A pro rodiče signál, že je vše na dobré cestě. Proto se pustili do tajného pročítání inzerátů. Hledali čtyřnohého parťáka do domácnosti. Po zhruba čtrnácti dnech slavili úspěch.
Foto: Shutterstock
„To bylo koncem dubna. Na inzerci se objevila fotka malinkých koťátek a mezi nimi i přenádherný kocourek. Barevně naprosté ztělesnění Eviččina vysněného domácího mazlíčka. Navíc se nenacházel na druhé straně republiky, jako většina inzerovaných koťat. Paní chovatelka bydlela nedaleko, tak jsem si s ní hned dala schůzku u ní doma. Kočičák byl vážně úžasný a my si plácly. Jenže to nebylo jen tak. Aby mi ho závazně rezervovala, chtěla po mně zálohu,“ říká Zlata, která si vzala 24 hodin na rozmyšlenou. Pak už by měli možnost koupě další zájemci, kterých nebylo málo. S manželem sice měli pochybnosti, ale na zaplacení deseti tisíc korun nakonec kývly. Chovatelka působila důvěryhodně, poslala i smlouvu k podpisu, dcera se snažila, jako nikdy, a začala nosit mnohem lepší známky. Vůbec je tak nenapadlo, že by něco nakonec zkrachovalo. Jenže to tak přece jen dopadlo.
„Ukázalo se, že paní učitelky Evče dvojky z fyziky a chemie nakonec nedají. Sice ji chválili, že pracuje podstatně lépe než v minulém pololetí, ale na lepší známku na vysvědčení nemá. Prý kdyby ji dostala, ukřivdili by ostatním dvojkařům, kteří jsou podstatně lepší než naše dcera. Ta nakonec pohořela i v závěrečné písemné práci. Asi ze stresu, aby všem dokázala, že na dvojku má. Ať to neprotahuju, zase na konci školního roku přinesla dvě trojky. A my jsme v úzkých,“ přiznává Zlata, která už do koupě odměny za vyznamenání dala deset tisícikorun. Zálohu, která je nevratná.
„Asi mě trefí! Bylo to ode mě hodně naivní. Teď vůbec nevím, co mám dělat. Dodržet slovo, kotě Evině nedat, ale přijít tak o dost peněz? Nebo kotě přece jen doplatit a přivézt jí ho aspoň za snahu? Jenže to by znamenalo, že by dostala dárek, přestože dohodu nesplnila. Bylo by to výchovné? Vždyť bych jako rodič úplně selhala! Moje slovo by nic neznamenalo. Co by ji pak přimělo, aby se svědomitě učila i další rok, a třeba už byla úspěšnější? Vůbec nevím, jak se rozhodnout. Pro to malé máme jet za týden,“ váhá zklamaná maminka Zlata a nepřestává litovat své unáhlenosti. Jenže tehdy neměla na výběr. Jinak by kocourek dávno patřil někomu jinému.
K článku se nám vyjádřila terapeutka Alena Novotná:
Příběh Zlaty ukazuje jednu z nejčastějších rodičovských chyb – zaměnění motivace za obchod. Pokud dítěti nastavíme podmínku „když splníš výkon, dostaneš odměnu“, učíme ho, že hodnota jeho úsilí je měřena pouze výsledkem. Jenže školní známka není vždy plně v rukou dítěte. Ovlivňuje ji jeho nadání, tempo učení, psychická odolnost, ale také přístup jednotlivých učitelů. V tomto případě je z příběhu patrné, že Eva skutečně změnila své studijní návyky, věnovala škole více času a udělala maximum pro to, aby cíle dosáhla. Její úsilí tedy nelze označit za neúspěch, přestože konečný výsledek neodpovídal rodičovskému očekávání.
Rodiče se nyní ocitli v obtížném dilematu, které si však vytvořili především tím, že koupili kotě ještě před tím, než byla dohoda splněna. Důležité je uvědomit si, že dítě nepotřebuje za každou cenu odměnit známku ani za každou cenu potrestat její absenci. Potřebuje především zažít, že rodiče oceňují jeho skutečné úsilí, vytrvalost a ochotu pracovat na sobě. Pokud by nyní rodiče dceři pouze oznámili, že kotě nedostane, může si z celé situace odnést pocit, že několikaměsíční snaha neměla žádnou hodnotu. Pokud jí ho naopak předají bez jakéhokoli vysvětlení, popřou vlastní pravidla. Smysluplnější cestou je otevřeně přiznat i vlastní rodičovskou chybu, vysvětlit, že rozhodnutí pořídit kotě uspíšili, a společně hledat řešení, které zachová důvěru i respekt mezi rodiči a dítětem.
Celá situace může být nakonec cennou lekcí pro všechny zúčastněné. Děti totiž nepotřebují rodiče, kteří nikdy nechybují. Potřebují rodiče, kteří dokážou své chyby přiznat, nést za ně odpovědnost a ukázat, že pravidla nejsou nástrojem trestu, ale prostředkem vzájemné důvěry. Právě takové zkušenosti budují zdravé sebevědomí dítěte mnohem více než jakákoli jednorázová odměna za vysvědčení.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Největší pitomost, kterou mohou rodiče udělat je vyhandlovat s dítětem cokoliv za domácí zvíře. Pominu, že je to nevýchovné, ale neuvědomují si následky. Dítěti je 10 a kočka se dožívá 10-12 let. Takže když bude holčičce 16 let a začnou se jí zapalovat lýtka, na kočku se vykašle, co by s ní na rande dělala, a rodičům zbude na krku zvíře v polovině reálného života. Měl jsem sousedy s jedenáctiletou holkou a pořídili jí psa. V 16letech se na psa vykašlala nejen ona. Bydleli jsme v paneláku v 9. patře a ten pes byl fantastický. Venčil se sám, počkal u výtahu a vždycky ho někdo svezl ven a taky zpátky domů. Pak ho přejelo auto. Je to dost poučný příběh?
Tady je meco spatne. A to spatne jsou rodice. Presne kvuli takovym jako jsou oni deti utikaji z domova, vedome si fyzicky ublizuji ci spachaji sebevrazdu.
At se ukaze maminka a tatinek a ukazou sve vysvedceni! Prehnane a nenaplnene ambice.
A dite tlaci, vidi tu snahu. Ve vysledku jsou to jen materialni hyeny. Dite je stale stejne "blbe" a jeste prijdeme o 10tisic.
To dite treba na vic nema, i kdyz se snazi. Pomahala vubec matka s ucenim? Snazili se i oni?
Zaroven za me dve trojky nejsou vubec spatne vysvedceni. Znamky o nicem nevypovidaji.
Sorry jako, ale tady je proste chyba v rodicich. A je mi lito vse ch takovych deti, kde rodic resi penize na ukor toho ditete.
Zkuste si spočítat průměrnou známku jestli je lepší než v pololetí, a zkuste to trochu šalamounsky, jestliže má lepší průměr , nebo se zlepšila v jednom jakémkoli předmětu tak ji kočku dejte, klidně i s podmínkou že příští rok bude muset trochu máknout. A příště zkuste dávat takové úkoly aby jste se do takovéto situace nedostala. Třeba zlepši si průměr, nebo když učitelka protvrdí že je to lepší, ne se jen upnout na jednotlivé známky, známku totiž nejvíce ovlivní učitel a to tím co od žáka očekává. A mimochodem dvě trojky neznamená že je vysvědčení špatné, jde jen o to co rodič očekává a to je špatně. Vysvědčení není tím co očekává rodič, není to ani nějaký obrázek rodiče, je to klasifikace dítěte a většinou to jde jen o to jestli výuku zvládá nebo ne. To je totiž to samé jako by někdo kdo má dítě s velkou váhou očekával že z něj bude atlet.
Kotě ji dejte. Přihledněte k tomu, že se dcera přeci jen snažila a vlastně se nakonec zlepšila. :-)
Kotě jí samozřejmě dejte a do budoucna si rozmyslete, co od svého dítěte očekáváte. Pro někoho je trojka z chemie prostě to maximum, ale zase třeba mluví plynně čtyřmi jazyky. Můj muž je na technické předměty absolutně machr, vždy byl, a v němčině je už desítky let pořád na úrovni B1, přes veškeré drahé kurzy a lektory. :)
Verim, ze mnoho rodicu v zoufale snaze namotivovat sve dite k lepsim znamkam slibi cokoliv. Ale zviratko neni nejlepsi napad, protoze je to pak clen cele rodiny a nejen toho ditete. A pripada mi, ze tihle rodice o kotatko nestoji a jen nejak chteli uplatit dceru. A ted lituji, kdyz to nevyslo podle jejich predstav. Zrejme nemaji se zviratky zkusenosti a zcela nesmyslne a hloupe sahli po drahem kotatku. Podle mne stoji rozhodne za odmenu snaha divky se zlepsit a neni jeji chyba, kdyz jeji ucitelky davaji znamky podle ostatnich zaku a neoceni tu velkou snahu. A zrejme si to kotako moc preje, kdyz se tak snazila. Ja bych divence rekla, ze sice nesplnila ty dvojky, ale moc se snazila, tak ze dostava kotatko na zkousku, ze zalezi, jak se bude dal snazit a take o kotatko starat. A kdyz budou spokojeni, kotatko u nich zustane, kdyz ne, daji je jinam. Ono se take mohlo stat, ze by ty dvojky mela, ale kotatko ji prestalo bavit a dali by ho pryc stejne.
Dodávám, co mi vyprávěl očitý svědek z příbuzenstva. Jedna matka zvažovala, že zakáže holce jet na týden o jarňáky na hory. Důvod? ZHORŠENÍ POLOLETNÍHO VYSVĚDČENÍ. Z jedné dvojky na dvě. Očitý svědek se zamyslel a navrhnul, že té matce půjčí na pár měsíců domů svého trojkaře.
Vzhledem ke kotěti za vysvědčení ... Proč rodiče tak spěchali? Živé zvíře není věc, kterou koupíte v každém druhém obchodě. Když by dcera dvojky donesla, řekla bych jí, začneme tu tvou odměnu shánět.
Vzhledem ke školním výsledkům je diskutabilní slibovat za známky odměnu. Všichni víme, že někdo se snaží a buď má smůlu, nebo není u učitele v kurzu a tu známku si prostě neopraví, i kdyby se strhal. Ona není dvojka jako dvojka. Někdo ji má bez práce a někdo se na ní sakra nadře . O čem vypovídá známka? Znám plno průměrně se učících, kteří to dotáhli dál, než jedničkáři. Myslím tím, že si mnohem líp věděli tady se životem, líp si vybrali práci, která jim sedla a dělali ji rádi.
Dítě, i průměrné, má mít doma i ve škole pohodu a porozumění. Kdo chce od dětí samé jedničky, ať si vyhrabe z šuplíku vlastní vysvědčení...
Holka se snažila, dělala co mohla, tak si tu kočku zaslouží. Zajímala by mě verze těch učitelek, když se děcko o tolik zlepšilo, ale známka zůstala stejná.
Samozřejmě dát za snahu - blbost rodičů, že zvolili kočku s rodokmenem.
Já být tou dcerou, tak se na nějaký snažení příští rok vyfláknu.
Trojka je dobrá :-)
Ale vy nemáte odměňovat dvojky nebo trojky, vy máte ocenit tu obrovskou snahu! Chemie a fyzika v sedmé třídě rozhodně není snadná na pochopení, jestlipak jste se ji s dcerou učili? Koťátko dceři po zásluze patří a vy se chytněte za nos. Známky nejsou všecko. Máte doma hodnou holku, která se neflákala a teď by měla být tak zklamaná??
Tady není, podle mě, co řešit. Holka se snažila jak vzteklá, tak má dostat kočku, protože pro to evidentně udělala, co se dalo. A určitě bych jí to neprezentovala jako vlastní "chybu", že ji rezervovali dřív, ale jako rozhodnutí, když viděli, že se snaží. Vždyť co je důležitější - odhodlání a snaha o lepší známku nebo její výsledná hodnota? Být tou dcerou, tak určitě daleko víc ocením, že máma vidí, co pro to dělám, než že nejsem dost dobrá, abych si zasloužila odměnu. A určitě by v mých očích neklesla a neztratila respekt, že zubynehty nelpí na doslovném dodržení dohody, spíš naopak.
Nabídli jste dceři obchod a ona se snažila, tak si kotě zaslouží. To píšu, přestože si myslím, že k takovým lidem žádný živý tvor nepatří. Co dceru vlastně učíte? Jak přemýšlíte? Nejen o kotěti, ale i o své dceři. Co když jí to prostě opravdu nejde?
Fakt si dejte facku za to zvíře za vysvědčení. Zvíře není dárek. Nikdy. Přesně, jak se píše níže, zvíře se pořizuje, když chce celá rodina. Máme pět psů a nějaké další čtyřnohé kamarády k tomu, opravdu vím, o čem mluvím. Dobře, nebude to kočka z útulku, kam bych šla já, bude drahá a rodokmenem, ok. A samozřejmě, že ji teď musíte pořídit. Dcera se snažila, nevyšlo úplně vše, ale ta snaha byla viditelná. Tak nedělejte idioty a pro kočku s ní jeďte a pořádně zdůrazněte, že víte, jak se snažila, především za urputná snaha se má ocenit, ne jen vysvědčení jako takové.
Zvire se jako darek nedava, zvire se porizuje, protoze ho chce cela rodina (hlavne dospeli, na jejichz bedrech bude pece o dalsiho clena rodiny. A tech znicenych veci, jejej!). Ale jestli uz jste to takhle hloupe vymnoukli, tak by dcera za snahu to kote dostat mela, kdyz opravdu delala, co se dalo. Vite, jak se chudera musi citit? Tolik se snazila a nic. A jeste nedostane kote. (To je ale blba mena. Ja vim, opakuju se.) Dceri bych rekla, ze kocka neni za vysvedceni, ale protoze ji chceme. V ramci felinoterapie
Když bych něco slíbila ,tak bych to dodržela,dcera se snažila a hodnocení bylo na učitelce. Je to subjektivní hodnocení jednoho člověka. Známky nejsou všechno. Jistě je v pořádku ,aby se dítě ve škole snažilo,ale pokud je pod tlakem ,tak je to někdy kontraproduktivní. Já sama vím, že když něco chci udělat hodně dobře ,tak to většinou nevyjde.
Deset tisíc za kočku? To jim nestačilo obyčejné kotě, které lidé většinou darují nebo chcou jen pár stovek
Děcko musí vědět, že se neučí pro nás - rodiče. Žádné finančně náročné dárky "za vysvědčení" jsem dětem nikdy nedávala. Ani svým, ani vnukovi. Chodit do školy a učit se je jeho povinnost. Právě tak jako já mám povinnost se o ně, o děti, starat. Kočku za deset tisíc korun? To by mě musel Pán Bůh ztrestat. Rodiče z článku si představují, že zplodili malého génia a ono to asi tak nebude. Jestli holka dřela a učila se a stejně měla v sedmé třídě ZŠ dvě trojky, tak asi není tak nadaná, jak si rodiče představují. I kdyby ji motivovali zakoupením tygra sibiřského, nic jim to nepomůže. Je třeba být realista. No a když už jste jí tu kočku koupili, tak snad ji (tu kočku) nenecháte utratit?! A ještě jsem děsně zvědavá, kdo se nakonec o kočku stará. Holka určitě ne!
S manželem sice měli pochybnosti, ale na zaplacení deseti tisíc korun nakonec kývly. Opět jste nezklamali/y.