Deset až dvanáct infektů ročně je u předškoláka normální. Důležitější, než počet je ale jejich průběh, říká pediatrička

Foto: Shutterstock

Kolikrát do roka je normální stonat 

Rodiče se často ptají na konkrétní číslo, to ale samo o sobě nic moc neřekne. „Deset až dvanáct běžných infektů ročně považujeme u předškoláků za normu. Vždycky se ale spíš než absolutním číslem řídíme tím, jak těžké ty infekty jsou. Jestli se zvládnou doma symptomaticky, nebo jestli má dítě třikrát ročně píchané uši, dvakrát zápal plic a při každém druhém infektu antibiotika,“ vysvětluje Kateřina Trojanová. 

Po příčině je podle ní potřeba pátrat, když se objeví těžší průběhy nebo výrazně vyšší frekvence. „Pokud dítě prodělá víc těžších infektů ročně, nebo je opravdu nemocné dvakrát měsíčně, tedy zhruba dvacetkrát do roka, je to pro nás signál. Zjišťujeme, proč se to děje, a vylučujeme závažnější a vzácnější příčiny vysoké nemocnosti.“ 

Co se s imunitou děje po nástupu do kolektivu 

První měsíce ve školce bývají nejtěžší. Podle pediatričky za tím stojí prostá matematika. „Dětský kolektiv je, ať chceme, nebo ne, plný virové i bakteriální zátěže, se kterou se do té doby většina dětí v takové míře nesetkala. Ještě nikdy předtím nebylo dítě vystavené tolika antigenům,“ říká Trojanová. „Imunita dozrává, učí se fungovat, setkává se poprvé s cizorodými vlivy. Učí se reagovat, vyhodnocovat, pamatovat si a bránit se pro příště. Každý další infekt pak zvládá řešit obratněji a efektivněji.“ 

Roli hraje i věk, ve kterém dítě do školky nastoupí. „U dvouletých dětí v kolektivu bývá nemocnost velmi vysoká. Je to jednoznačně kvůli nezralosti imunitního systému a dýchacích cest. Přidávají se ale i další vlivy: dvouleté dítě strká věci do pusy, málokdy umí efektivně smrkat, hraje si v těsnějším kontaktu a hůř chápe odloučení od pečující osoby, takže se bojí a je ve stresu,“ popisuje lékařka. Čtyřleté dítě se s infekty podle ní obvykle popere lépe, kromě vyzrálejší imunity mu pomáhají i lepší sociální dovednosti. Svou roli hraje také starší sourozenec, díky kterému si dítě část „promořování“ odbude doma. 

Jak dlouho tahle fáze trvá, se paušálně říct nedá. „Většinou bývá nejhorší první rok. U některých dětí ale promořovací fáze trvá déle, třeba celou školku. A někdo zvládne i ten nejkritičtější rok s pár infekty. Individuální variabilita je obrovská.“ Když je nemocnost extrémní, doporučují lékaři někdy kolektiv na měsíc vynechat úplně, pokud to rodinná situace dovolí. 

Horečka: kdy k lékaři a kdy stačí klid doma 

U nejmenších dětí platí jednoznačné pravidlo: „Vždycky u miminka v novorozeneckém období a téměř vždy u dítěte v prvních třech měsících věku. V této věkové skupině jsme extrémně opatrní, protože se za horečkou může skrývat běžná infekce, ale i velmi vážný stav. A je potřeba jednat rychle,“ zdůrazňuje Trojanová. 

U starších dětí je hranicí zhruba třetí den trvání horečky, pokud se neobjeví nic alarmujícího. K lékaři je ale potřeba vyrazit hned ve chvíli, kdy horečka nereaguje ani na správnou dávku antipyretik, dítě je apatické, je mu viditelně zle, má potíže s dýcháním, krvavou vyrážku nebo nemočí. „Obecně pak když horečky trvají déle než tři dny, stav se nelepší a intervaly mezi febrilními špičkami se naopak zkracují.“ 

Běžnou virózu od něčeho vážnějšího pozná rodič podle průběhu. „U běžné virózy by mělo být postupně líp. Může přijít teplota, rýma, kašel, to všechno se první dny zhoršuje, ale zhruba do týdne by dítěti mělo být lépe, i když kašel a další příznaky můžou ještě trvat. Nemělo by to být horší, spíš naopak,“ říká pediatrička. 

Přijít brzy není chyba. Chyba je nepřijít vůbec 

V ordinaci to podle Trojanové vypadá tak, že většina rodičů přichází spíš dřív, než je potřeba. „Choroba ještě není rozvinutá, chybí signální příznaky a my je chceme vidět s odstupem dvou dnů znovu.“ Mnohem těžší než přijít včas je pro rodiče odhadnout zlom. „Mnohdy se v průběhu infektu nebo horečky objeví prudké zhoršení příznaků a rodičům se těžko poznává ta hranice, kdy už jít a kdy ještě vyčkat. Někdy to takzvaně přečkají.“ 

U dětí, které pak přijdou ve špatném klinickém stavu, bývá vysvětlení skoro vždycky stejné. „Často od rodičů slýcháme: My jsme nechtěli obtěžovat. A to mě moc mrzí. My málokdy cítíme, že by nás rodiče nemocných dětí obtěžovali. Jsme taky lidi, často taky rodiče, a i my jsme rádi, když vidíme, že nemocné dítě je v pořádku a nejde o nic vážného.“ 

Návrat do školky, který přijde moc brzy 

Většina dětí se vrací do kolektivu ve chvíli, kdy klesne horečka a vrátí se chuť k jídlu. „V ideálním světě by bylo prima, kdyby si dítě s rodiči mohlo dopřát ještě zhruba týden doma. To ale často není možné z mnoha důvodů," připouští Trojanová. Ne každý rodič má tu možnost, a jakmile je dítě z nejhoršího venku, doma se nudí a vypadá v podstatě zdravě. 

„V praxi vídáme, že se děti vracejí nedoléčené, tudíž náchylnější k propuknutí další infekce, mnohdy i infekční pro ostatní děti. Někdy to vede k začarovanému kruhu, ze kterého se těžko vystupuje.“ Opakované infekty přitom rodiče i lékaře dřív nebo později přivedou k otázce antibiotik. 

Antibiotika nejsou lentilky. Většina rodičů to ví 

Představa rodiče, který se v ordinaci dožaduje antibiotik na rýmu, ovšem podle Trojanové realitě moc neodpovídá. „Občas to tak skutečně bývá, ale většina rodičů rozumí tomu, že antibiotika nejsou lentilky a že spoustu virových chorob prostě nezachrání,“ říká Trojanová. „Naopak bych řekla, že se v ordinaci častěji setkáváme s tím, že rodiče chtějí vyzkoušet první poslední, abychom se terapii antibiotiky vyhnuli.“ 

Řešením je podle ní dialog. „Argumentujeme možným vývojem choroby, možnostmi terapie a zejména klinickým stavem dítěte, doplňující laboratoří a dalšími okolnostmi. Naprostá většina rodičů nám důvěřuje, a když vidí, že i my chceme pro jejich děti to nejlepší možné, opadá zbytečný stres.“ 

Co na imunitu opravdu funguje 

Zázračný přípravek podle pediatričky neexistuje. „Moc ráda bych řekla, že to a to opatření rozhodně funguje a dítě už nebude nikdy nemocné. Zázraky ale neumíme,“ říká Trojanová. Základem je odpočinek, vyvážená strava a dostatek pohybu. „Pokud má dítě dostatek vitaminu C, D, omega 3 mastných kyselin a zinku, měla by být imunita vytrénovanější a připravenější k akci.“ Pokud to ze stravy nezíská, je na místě suplementace, ale včas, dokud je dítě zdravé, ne až ve chvíli, kdy onemocní. 

Fungovat podle ní může otužování. „U pravidelně se otužujících vídáme kratší dobu rekonvalescence a často pohotovější nástup imunitní reakce.“ A například probiotika mají smysl při užívání antibiotik nebo u střevních infektů. „Kde naopak efekt nevídáme, je preventivní nasazování nebo podpora imunity celkově při vysoké nemocnosti.“ 

Co se dá vyřešit online 

V posledních letech se hodně mluví o možnostech a limitech online medicíny. Trojanová v poradně uLékaře.cz nejčastěji řeší právě situace, kdy rodičům radí, jestli s dítětem někam jet, nebo počkat do rána. „Často jde o nastínění dalšího postupu. Zda je nutné řešit stav urgentně, nebo si můžeme dovolit počkat na další vývoj,“ popisuje Trojanová. „Spoustukrát jde o to rodiče psychicky podpořit a uklidnit. Anebo naopak sdělit, že tady už je vhodné konat rychle a vyrazit na pohotovost.“ 

Rodiče se často ptají i na druhý názor k diagnóze nebo terapii, na interpretaci lékařské zprávy, laboratorních výsledků a zobrazovacích vyšetření nebo na to, za jakým specialistou jít dál. Limit online péče je jediný, a tím je množství informací. „Někdy rodiče uvedou jen část důležitých údajů, jak dlouho obtíže trvají, co už zkoušeli, kde byli na vyšetření. Pak je těžké je posunout dál a odpovědět jasně tak, aby to pro ně bylo přínosem.“ 

Pořád je to ale něco jiného než zadat příznaky do vyhledávače. Tam totiž chybí ten, kdo informace roztřídí. „Hledání na internetu nefiltruje informace, nepracuje s daty z praxe a klinickou zkušeností. Respektive tu filtraci nechává na tom, kdo informace vyhledává. A když je to rodič ve stresu, protože má strach o svoje dítě, je logicky oslabená i schopnost ten obsah správně zhodnotit,“ vysvětluje Trojanová. 

Jedna věc, kterou si zapamatovat 

Kdyby si měl rodič z celého tématu odnést jedinou radu, jsou to podle pediatričky dvě, obě velmi obecné a obě praktické. 

„Nebát se ptát doktora, ke kterému chodíte a kterému věříte, na cokoliv. Opravdu žádná otázka není špatná nebo hloupá a nemá smysl se pak doma trápit a strachovat,“ říká Kateřina Trojanová. „A pak věřit svému rodičovskému instinktu. Nikdo nezná dítě líp a nemá ho víc nakoukané než rodič. A když máte divný pocit, že něco není v pořádku, vždycky vyhledejte lékaře, třeba i zbytečně.“ 

Zdroj: MUDr. Kateřina Trojanová