Příběh boje s depresí, který momentálně úspěšně vyhrává, nám do redakce poslala jedna z vás, čtenářek, která nás poprosila o anonymitu. Spolu se čtenářkou doufáme, že může pomoct mnohým z vás, které jste se s depresí setkaly... a nevěděly si rady.

Deprese mě zastihla zcela nepřipravenou ve 30 letech a zpočátku jsem vůbec nerozuměla tomu, co se se mnou děje. Nejprve jsem přestala spát a pořádně jíst a pak se začaly objevovat úzkosti a neopodstatněné obavy. Postupně mě přestaly bavit oblíbené činnosti, jako například procházky se psem. Cítila jsem, že je něco špatně, ale netušila jsem co. Manžel si toho taky všiml a začal mě přesvědčovat, abych navštívila lékaře. Jenže odeslání na psychiatrii jsem se dost bránila, přece nejsem blázen, deprese přece vypadá jinak… Až když jsem zhubla několik kilo a začaly se mi na těle objevovat modřiny, tak jsem na psychiatrii šla. Pocity ovšem byly hrozné – co tu dělám, sem nepatřím. Dostala jsem antidepresiva a jednou za 14 dnů jsme měla chodit na kontroly.

ilustrační foto

Řekla jsem si, že to stejně nemá cenu...

Spánek se docela upravil, ale zbytek bohužel ne. Navíc jsem braní prášků vnímala jako obrovskou prohru, že jsem to nedokázala zvládnout vůlí, i když se mi doktor snažil vysvětlit, že je to jako s cukrovkou, jedná se o poruchu produkce transmiterů, a to se vůlí nedá ovlivnit. Ale já to stejně nepřijala. Napětí narůstalo, obavy taky a moje okolí nechápalo. Všichni se mně snažili pomoct, nutili mě do činností, jenže efekt byl opačný. Moc jsem chtěla být zase normální, ale opravdu to nešlo. Připadala jsem si jako zombie, nic jsem emocionálně necítila, jen prázdno a nesmyslné obavy. Takhle jsem to vydržela půl roku, ale pak jsem se rozhodla, že takový život fakt nemá cenu. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná a že jsem všem v tomhle stavu stejně jen na obtíž. Chtěla jsem se oběsit... a taky jsem to udělala.
Ale asi zafungoval pud sebezáchovy, ne ten rozumový, ale nějaký základní živočišný, a já nakonec s vypětím sil dosáhla na zem. Na krku samozřejmě zůstala typická podlitina. Manžel si ničeho nevšiml, ale já druhý den sama zajela na psychiatrii a nechala se hospitalizovat. Docela se mi ulevilo. Rodina byla opravdu v šoku a nešťastná. Zde mi nabídli, že můžu nastoupit na 8 týdenní psychoterapeutický pobyt, a já souhlasila. Moc jsem si od něj slibovala.

Na pobyt nás nastoupilo asi dvacet. Na všech byly vidět obrovské pochybnosti a zároveň velké očekávání, že se jim konečně uleví. Musím říct, že mi rozhodně pomohl pravidelný režim i poznání problémů druhých lidí, které jsme sdíleli na psychoterapeutické skupině. Co mi zpočátku vůbec nešlo, byla relaxace, nedokázala jsem se vůbec uvolnit. Pomocí psychoterapie jsem ale začala přicházet na spoustu věcí, které byly v mém životě „špatně“ a které nakonec vyústily v depresi. Ale byl to opravdu jenom začátek, spousta souvislostí mi stále unikala. Pochopila jsem však, že musím svůj dosavadní život výrazně změnit, nebo se z toho nevyhrabu. Paradoxně mi to ulehčil manžel, který se rozhodl pro rozvod. Protože ten půlrok se mnou v depresi změnil jeho pohled na mě i náš vztah. Po tomto pobytu jsem se cítila o dost lépe, ale myslím, že nejdůležitější bylo, že jsem opustila prostředí, ve kterém ke vzniku deprese došlo. Vrátila jsem se na nějaký čas k mamce a snažila jsem se najít si práci i nový vztah.

Nová láska a hledání sebe sama

A právě nový vztah byl asi tím nejdůležitějším impulzem, který mě podstatně posunul. Zamilovala jsem se naplno a začala znova věřit, že všechno může být zase v pořádku. Zároveň jsem si však uvědomovala, že na sobě musím stále pracovat, jinak se deprese může zase vrátit. A tak jsem docházela nejprve k psychologovi a pak k psychoterapeutovi. A postupně jsem rozkrývala podhoubí vzniku deprese. Jednalo se především o to, že jsem byla zvyklá žít tak, jak si představovali ostatní, vždy se podřídit, vždy podávat maximální výkon, vždy být poslušná, bezchybná a „dokonalá“. Potřebovala jsem slyšet chválu od okolí, protože sama jsem se ocenit nedokázala, vždy se přece v okolí našel někdo, kdo dokázal víc. Toto nastavení samozřejmě pochází z mého dětství, kdy mi rodiče nedokázali dát dostatek bezpodmínečné lásky. Bylo těžké si to přiznat, protože jsem nevyrůstala v nějaké na první pohled disharmonické rodině a v oblasti materiální bylo vše OK. Ale rodiče věnovali více péče sestře, která se hůře učila a byla hůře zvladatelná a mé dobré výsledky ve škole a bezproblémové chování byly samozřejmostí. Ocenění a uznání jsem se v podstatě nikdy nedočkala. V dětství jsem to ale tak nevnímala, popravdě mi dlouho trvalo, než jsem pomocí psychoterapeuta k tomuto závěru přišla a ještě dlouho potrvá, než se naučím se tomu postavit.

V současné době – dva roky po epizodě deprese – jsem bez prášků a cítím, že kráčím správným směrem. Deprese bylo to nejhorší, co jsem v životě zažila, ale na druhou stranu to chápu i jako dar, díky kterému jsem se obrovsky vnitřně posunula a mnohé naučila a doufám, že ještě i naučím.

Budu ráda, pokud můj příběh někomu pomůže a ukáže, že i když si sáhneme na úplné dno, tak život má opravdu cenu.

Čtěte také o depresi:

Reklama