Případ známý z médií. Jak to bylo a co
si o tom myslíte vy, vážené čtenářky?
Nyní šestiletá Maruška se
narodila v Čechách a prožila tu celý svůj dosavadní život. Její otec je Čech,
matka Španělka. V listopadu 2004 se s ní matka odstěhovala ke svému příteli. Po
třech týdnech se s otcem dohodla na střídavé péči na území ČR, kterou posléze
stvrdil i soud. V srpnu 2005 však s Maruškou bez dohody a bez rozloučení odjela
do Španělska. Otec se se žádostí o pomoc obrátil na brněnský Úřad pro
mezinárodně-právní ochranu dětí. Úřad případ vyhodnotil jako únos podle Haagské
úmluvy, ale žádnou naději na rychlý návrat dítěte do ČR otci neposkytl.
Po téměř třech měsících konečně matka sdělila otci svou adresu, protože
jí slíbil součinnost při rozvodovém řízení. Otec tedy do Španělska ihned
vycestoval a Marušku si 26. 10. 2005 odvezl zpět. Jednak proto, že holčička
chtěla zpátky do Čech, jednak proto, že už dávno ji měl mít ve střídavé péči on.
Matka se vzápětí také vrátila do ČR. Již 1. 11. 2005 spolu s dalším mužem
násilím vnikla do bytu rodičů otce a Marušku se snažila odvést. Od té doby
se Maruška matky a jejího marockého přítele bála a nechtěla se s matkou stýkat o
samotě. Na žádost matky proto probíhal asistovaný styk ve Fondu
ohrožených dětí. Pokusu odvést Marušku násilím proti její vůli se matka
dopustila ještě dvakrát, čímž Maruščina důvěra v matku utrpěla velkou trhlinu.
Ještě horší následek na její psychiku muselo mít napadení Marušky a jejích
prarodičů větším počtem osob marocké a španělské národnosti před jejich domem.
Dědeček utrpěl tříštivou zlomeninu pravé ruky, Maruška pohmoždění pravé poloviny
obličeje. Věc vyšetřuje policie, ale pro nepřítomnost podezřelých není řízení
ukončeno.
Kromě toho se matka domáhala vydání dcery i u našich soudů. Ti jí jsou velmi nakloněni. V červnu 2006 donutila samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 otce po několikahodinovém jednání k uzavření dohody, podle které bude Maruška ve střídavé péči obou rodičů – v lichém měsíci s otcem v Čechách, v sudém s matkou ve Španělsku. Dítě si mají předávat bez přítomnosti třetí osoby před domem druhého rodiče. A jak že ho k takové dohodě a vzdaní se práva odvolání donutila? Jednoduše – hrozbou umístění holčičky do dětského domova, pokud se rodiče nedohodnou.
Termín předání dítěte matce se blížil, ale
Maruška o tom nechtěla ani slyšet. S matkou stále odmítala odejít.
Otec
se tedy obrátil na řadu odborníků se žádostí o pomoc – ale ani oni s holčičkou
nic nesvedli. Všichni navíc střídavou výchovu v různých státech považovali za
nevhodnou a jednoznačně doporučovali svěření Marušky do péče otce. Ze všech
posudků a zpráv vyznívá, že Maruška je nadprůměrně intelektově i sociálně
vyspělá, otcem není manipulovaná a s matkou odmítá jít, protože nechce ztratit
prostředí v České republice, na které je velmi silně fixována. Nechce ztratit
své kamarádky ani české příbuzné. Ve Španělsku se jí nelíbí a necítí se tam jako
doma.
Paní soudkyně je ale nezávislá, a tak se žádnými doporučeními
nenechala ovlivnit. Dne 2. 8. 2006 nařídila výkon rozhodnutí – odnětí nezletilé
otci a předání matce. Exekuce byla provedena ve dvě hodiny v noci. Do domu
vtrhla policie, sociální pracovník a vykonavatelka, Marušku vytáhli z postele a
zoufale plačící ji v pyžamu odvedli pryč. Ještě předtím ale v průběhu exekuce
telefonovala vykonavatelka soudkyni, zda nemá vzhledem k reakci dítěte a noční
době výkon rozhodnutí přerušit, jak požadoval otec i zástupce orgánu péče o
dítě. Paní soudkyně však trvala neoblomně na svém.
Ministerstvo spravedlnosti ČR ve svém
stanovisku ze dne 27. 6. 2006 k našim legislativním návrhům uvedlo, že „...dle
poznatků z praxe a našeho názoru není nutné přijímat zvláštní právní úpravu,
která by umožňovala zastavení nebo nenařízení výkonu rozhodnutí, neboť
vykonavatel má možnost ve výkonu nepokračovat, dojde-li k psychické traumatizaci
dítěte.” Této možnosti (bohužel však nikoli povinnosti) paní vykonavatelka
nevyužila.
Po měsíci matka Marušku vrátila zpět k otci. Holčička byla stresovaná
a z další cesty do Španělska projevovala velkou hrůzu. Otec s ní proto znovu
vyhledal odborníky a na doporučení soudního znalce nechal vypracovat ústavní
znalecký posudek. Všechny závěry vyzněly jednoznačně pro ponechání Marušky v
České republice. Paní soudkyně ale přesto zamítla návrh otce a naopak vyhověla
návrhu matky. Předběžným opatřením jí dceru svěřila do výlučné péče bez
stanovení kontaktu s otcem a ještě téhož dne znovu provedla násilnou exekuci.
Úmluva o právech dítěte stanoví, že předním hlediskem při jakémkoli rozhodování musí být zájem a blaho dítěte. I psychické týrání je trestným činem. Noční exekuce a ignorování odborných zpráv s následkem znemožnění kontaktu nezletilé s otcem a dalšími blízkými osobami, na které je citově vázána, je podle našeho názoru psychickým týráním. Z toho důvodu Fond ohrožených dětí podal na paní soudkyni podnět ke kárnému řízení a trestní oznámení.
Nový komentář
Komentáře
*Kotě*: ovšem žila šest let v Čechách - to znamená, že kromě matky celé její okolí a všichni její ostatní příbuzní mluvili česky. Pokud jsem pochopila, tak matka si našla přítele, žijícího v jiné zemi a mluvícího jiným jazykem a teď chce dítě vytrhnout z prostředí, kde bylo zvyklé. Chápu, že vdát se do cizí země je trauma, ale nechápu, proč by totéž trauma měla prožívat i malá Maruška.
Lituju tu malou, co si všechno musí prožít
na soudě pracuju a už jen díky subjektivní zkušenosti v kombinaci s vyzněním tohoto článku je mi jasné, že to všechno nebude tak černobílé, jak to pisatelka vidí.
mistr: Docela by mě zajímalo, co by k tomu řekl právní zástupce tatínka.
Dospělí se neumějí dohodnout a chudák malá si to bude do smrti pamatovat...
opravdový muž: Prýýýýý se tomu říká láááááááááskáááááááááá....
pajda: nikde jsem tu nečetla, že by "úředním" jazykem Marušky byla španělština, ty ano? V příspěvku 9 (mistr) se píše, že španělština je jejím MATEŘSKÝM jazykem, což je vzhledem k tomu, že její matka je Španělka a holčička s ní nejméně do čtyř let vyrůstala, nepochybně pravda.
Chudáčci děti!!! Když vidím, jak těžce nese náš syn, když na sebe s manželem jen zvýšíme hlas ... těžko si představit, co pro dětskou citlivou dušičku znamená rozchod, strkanice, nebo nedejbože únosy ... když vidím reportáže ohledně přetahování se o dítě, je mi fakt smutno. Těm lidem snad ani nejde o dítě jako takové, ale o to, ublížit expartnerovi!!!!
Nojo, lidi se obvykle nerozcházejí z velké lásky a kvůli dokonalé shodě a velmi často se dá těžko rozsoudit, kdo za to doopravdy může.
Nicméně, souhlasím s Kuřetem, že dítě není hračka pro dospělé, ale samostatná osobnost - jenomže děcko je docela dlouho naprosto bezbranné, čemuž nahrává taky přesvědčení mnoha dospělých, že "tomuhle děcko nerozumí". Nerozumí, proč se rodiče rozvádějí, ale to neznamená, že si toho nevšimne a že ho to nebude trápit. A tyhle tahanice to děcko můžou pěkně psychicky poznamenat, i když ho nikdo neodvleče o půlnoci z postele. Jenomže tady si dospělí, ať už jsou to rodiče (a nehodnotím, kdo je čímk vinen, přetahují se oba) nebo ouřady již tradičně neuvědomují, že děti nejsou panenky na hraní, které jde tahat po světě, jak komu zlíbí, když nám panenku nehcce někdo půjčit, tak mu ji odvlečeme násilím a koneckonců je to jenom děcko, že.
Pomíjím celou historii vývoje vztahu mezi manželi a kdo má jakou pravdu. Samozřejmě každý svou. Oba dva mají jistý podíl podíl viny na stavu věci,tím se ale nechci zabývat. V první řadě je zde dítě a jeho práva a potřeby by měla na základě dobrozdání odborníků hájit justice. Pro mne je ale naprosto otřesné, že dítě v našem právním státě je považováno za věc v případě exekuce. Přála bych paní soudkyni aby ji nebo její dítě v noci tímto způsobem rozespalou vytáhl z lože. Proč nikdo neslyší na slova odborníků že takovéto traumatizující zákroky poznamenají dítě na celý život.
Pomíjím celou historii vývoje vztahu mezi manželi a kdo má jakou pravdu. Samozřejmě každý svou. Oba dva mají jistý podíl podíl viny na stavu věci,tím se ale nechci zabývat. V první řadě je zde dítě a jeho práva a potřeby by měla na základě dobrozdání odborníků hájit justice. Pro mne je ale naprosto otřesné, že dítě v našem právním státě je považováno za věc v případě exekuce. Přála bych paní soudkyni aby ji nebo její dítě v noci tímto způsobem rozespalou vytáhl z lože. Proč nikdo neslyší na slova odborníků že takovéto traumatizující zákroky poznamenají dítě na celý život.
pajda: Existuje mezinárodní úmluva, že pokud dítě žije po určitou dobu v jedné zemi a považuje ji za svůj domov,tak už by tam mělo zůstat. A to bez ohledu na to, co si o tom myslí dospělí. Ale současně je povinost umožnit druhému rodiči dostatečný kontakt a pobyt i v druhé zemi. Nevím přesně, jak je ta doba definována, ale jde tam o to, že na prvním místě má být dítě a až pak práva dospěláků "na dítě". Není to tak dlouho, co jsem četla knížku o dětech, zavlečených do ciziny a tam se právě popisovalo i to, jak tahle dohoda vznikla. A jaké potíže s tím byly a jsou.
U nás se skutečně na děti nehledí, hlavně jde o "práva na návštěvu" daných dospěláků. Nechci se přít o to, že Maruška měla, nebo neměla být vydána. Nevíme, jak to bylo doopravdy a oni ti tatínci taky umí být pěkní ha...íci. Ale naše soudy skutečně až směšně rychle vydávají děti.
opravdový muž: ale ne, to je kouzlo exotiky a jazykové bariéry- než se naučí člověk jazyk natolik dobře, aby se mohl pohádat, má 2 děti . Ačkoli- pochybuji, že by odešly do africké vesnice ke kozám.
Když vidím zoufalé maminky, kterým byli děti odeslány do daleké i blízké ciziny, nemohu se ubránit otázce, co vede ženy k rozhodnutí uzavřít sňatek s průměrně vypadajícím a patrně o mnoho let starším cizincem, jak se mi v případě paní Krajníkové a Barao jeví. Mám pocit, že se za tím skrývá nějaký ekonomický prospěch. Že není jednoduché se adaptovat na život v cizí zemi, kde mnohdy žena znamená spíš služku pro celou rodinu, to si asi v okamžiku zamilovanosti žádná neuvědomuje. Bohužel, na tuto naivitu prostých českých žen doplácejí později jejich děti.
Mám vubec takovej pocit že naše úřady se hrozně moc a rádi zbavují českých dětí.Vím že v jinejch státech se snaží dítě dát otci,nebo matce hlavně aby zůstalo v česku.
...že se dopustila křivého... část příspěvku se mi smazala, když mi kočka za zády shodila vázu z poličky a už jsem to nedopsala správně.
Kuře: myslela jsem to jinak. V několika případech předtím se dítě skutečně vracelo otci, ale podle mě to nesouviselo s tím, kde který rodič žije, ale s tím, jak se chová. Jestliže matka obviní otce z týrání, které nikde nikdo neprokáže, pak nechápu, proč by dítě mělo žít s psychicky nevyrovnanou osobou, u které je navíc předpoklad, že se bude dopustila křivému obvinění, pomluvy a podobně? Jen proto, že je otec za hranicemi, tak by matka měla mít možnost ho vydírat? To je dost zvláštní...stejně jako níže uvedené tvrzení, že "úředním jazykem Marušky je španělština" - možná právně ano, to nevím, ale pokud do šesti let mluvila česky a žila tady, tak je jejím rodným jazykem čeština, bez ohledu na to, co si kdo o tom namlouvá. Teď zrovna učím mládence, který mluvil 12 let anglicky a když je rozrušený nebo prostě jen unavený, tak česky jednoduše nevnímá - bez ohledu na to, že jeho "úředním jazykem" je čeština.
nic není černobílé- viz. vyjádření mistra, jinak, děti jsou chudáci, když se rodiče nedomluví. Sobečtí, nezralí...UF!!!!!!!!!
pajda: mělo být "děti k otci"
pajda: Bacha, není to tak dlouho, kdy poslali děti dítko k otci. A nedávno jsem o tom mluvila s holkou, která se taktéž rozvádí s cizincem. A její advokát jí na rovinu řekl, že u nás se soudci držít hesla: "když je vydám, nebudu to muset vysvětlovat ambasádě." Prostě děti radši vydají, než by řešili námitky z ciziny.