Tento text není klasickým článkem. Je přepisem deníku, který pořídili dva nezodpovědní šílenci v zemi nazývané Ostrovem věčného jara – Madeiře. Všechny, co by je chtěli následovat – zvlášť první etapu - upozorňujeme, že jde o velmi náročnou túru po neznačených necestách.

Pro obyčejné turisty je na Madeiře spousta jiných krásných a jednoduchých tras.

K této cestě najdete i fotodokumentaci na této adrese a kdo má zájem, může si odkoupit mapy použité k této expedici. Jsou se slevou a zkušenostmi. email: radek.kriz@zena-in.cz

 

Nejdříve představím expedici:

Radek - autor deníku

Michal - fotograf

 

Cíl: přejít Madeiru bez použití dopravních prostředků ze západu na východ

Období: 3. 3. 2005-10. 3. 2005

Počasí: Po období největších dešťů za posledních 10 let. Teploty ve Funchalu mezi 15-20 °C.

 

4. 3. 2005,  9.00

Včera večer jsme přistáli s Air Portugal přesně na čas. Oproti charterovým zpožděním příjemná změna. Překvapením pro nás bylo, že naše zavazadla – dva dvacetikilové baťohy nám nevyjely na pás, ale hodní zaměstnanci nám je jako křehká zavazadla přivezli na vozíku. Zapomněli nám to však říct a my jsme čekali u pásu jako trubky. Teprve když už nikdo z letadla nebyl u pásu, jsme začali bágly hledat jinde.

Ubytovali jsme se v nejlevnějších Apartmentech, jaké Snail Travel nabízel. Apartamentos Trigal se stal naším domovem. Věděli jsme však, že se v něm vyskytovat nebudeme.

Ještě večer jsem šli hledat autobus do místa startu naší Expedice – Porto Moniz. Z Funchalu tam jezdí každý den v 10.00 autobus číslo 80.

Teď je krátce před devátou a dobalujeme. Myšák se umyl, já už zaujal postoj „o to se postará déšť“ ... a ten za okny opravdu proudí z nebes.
Teploměr nemáme, ale teplotu po ránu odhadujeme nad 10 °C. Nejčastější Michalova věta zní: „Mně se tam už nic nevejde,“ a snaží se hrníček podvodem dostat do mého baťohu. Odhalil jsem ho.

 

4. 3. 2005, 14.05

Jsme v Porto Moniz a máme za sebou 3 hodiny cesty autobusem podél pobřeží. Venku je kolem 11°C, vítr, déšť a vlny obrovské. Oba jsme se strašlivě přejedli. Oba jsme si dali Filet de Espada com Banana a dostali madeirskou národní pochoutku – rybu na sladko zakrytou hromadou banánů. K tomu hromadu zeleniny, mrkve, fazolí a hrášku a lavinu rýže. K pití jsme si dali sedmičku vína.

Před sebou máme výstup cca 400 m nahoru na 2 kilometrech. K začátku levády – Levada da Central da Ribeira de Janela.

Michal je nervózní, že deník píšu já. Ale role jsou jasně rozděleny.

 

4. 3. 2005, 20.59

Můj milý deníčku...
První den je za námi. Ležíme s Myšákem na karimatkách, popíjíme Highland Clan Scotch Whisky, jsme zabalení ve spacácích a je nám už dobře. Vyšli jsme od hladiny mořské k vodní nádrži, kde končí Levada de Janela a vydali se k jejímu začátku. Prvních pár kilometrů byla pohoda a my jsme šli svižným tempem. Ani první tunely nás nezabrzdily. Po 18. hodině to začalo. Poté, co jsem na otázku: „Kdy už tam budem?“ dostal odpověď, že za dvacet minut, jsme narazili na zalitý tunel. Na konci v dálce jsme viděli malé světélko. Ale opravdu malé světélko. Spíš tečku. Ani náhodou jsme netušili, co nás čeká.

Prakticky celý jsme ho šli po rozbitém betonovém rantlu o šířce 10 cm. Místy po kotníky ve vodě o teplotě kolem 10 °C – naštěstí v nepromokavých kožených pohorkách. Leváda totiž po deštích vystoupila nad svou tradiční hladinu a zalila i chodník pro údržbáře. První krize nastala, když rantl začal mizet pod vodou. Druhá, když rantl byl pod vodou a strop nás začal nutit do chůze v předklonu. Třetí, když světélko před námi se nezvětšovalo a to za námi se zmenšovalo jen velmi pomalu. Čtvrtá, když jsme uslyšeli hluk vodopádu a vznikla v nás naděje, že jsme ošáleni odleskem světla o skálu a východ z tunelu je už na dosah. Ukázalo se, že se jedná o pramen pod tlakem prýštící ze stěny tunelu a fungující jako myčka turistů. Nejdřív z boku a posléze i shora.

Po hodině a půl a po více než kilometru pod zemí, jsme nadopovaní adrenalinem vyšli na světlo boží. Tlačeni časem – nutně jsme potřebovali najít širší místo. Bivakovat na pěšině široké půl metru a s 200metrovým srázem po boku se nám nechtělo.

Po pár metrech jsme ale před sebou uviděli další tunel. Bivakovat nebylo kde a nám zmrzl úsměv na rtech. Co když bude také zalitý a také dlouhý?

 

Jak se říká, měli jsme z prdele kliku. Tunel byl relativně krátký a suchý. Když jsme z něj vylezli, už jsme nechali zapnuté čelovky. Naštěstí hned za tunelem bylo širší místo jako udělané na bivak. Sundali jsme baťohy a začali se připravovat na vlhkou a hlučnou noc. Vodopád padající pár metrů od nás do hlubokého údolí doslova řval do noci.  Něco mi asi řeklo, ať se jdu juknout dopředu, jinak nechápu, že jsem se vydal za svitu čelovky vpřed na procházku.

Větší euforii jsem snad nezažil, a kdybych se nestyděl, snad bych použil i slovo mnohonásobný orgasmus. Prostě za zatáčkou byl domek pro opraváře levády. Půlka s krbem a suchou betonovou podlahou byla otevřená.

Dali jsem sušit promočené věci, převlékli se do teplého a udělali si kafíčko. Jediné, co mně teď poté, co jsem naplnil břicho trápí, je, že naše mapa jaksi přestala registrovat levádu, po které jdeme. Prostě už jsme měli být na jejím konci a ona stále pokračovala. Necháváme to na ráno. Zapalujeme doutníčky a za zvuků hudby z vodopádů se díváme se na zub skotský.

 

5. 3. 2005, 9:20

Noc proběhla klidně. Oba jsme chrápali jak dřevorubci. Máme sbaleno. Netušíme, co je před námi..

 

5. 3. 2005, 22.48

Stálo to za to. Poté, co jsme opustili luxusní bivak, jsme šli ještě hoďku po neexistující levádě. Až jsme narazili na její začátek. Netušili jsme, kde jsme. Jen jsme odhadovali podle tvaru údolí a počtu ribeir přitékajících ze strání.

Přelezli jsme vodopád a sestoupili do koryta řeky. Mapa říkala, že někde cca 5 km nad námi je vpravo nezpevněná cesta, která nás dovede do dnešního cíle. Rabacal se jmenuje a je to místo, kde je civilizace a centrum levád.

Koryto řeky je asi v létě víceméně suché. Teď v něm však teče do půl metru vody. To znamenalo každých 80 metrů zout boty a přebrodit na druhou stranu. To jsme dělali až do 14 hodin. Pak přišlo psychicky nejnáročnější místo. Úzká soutěska – řeka na 20 metrech padala v sérii vodopádů o 10 výškových metrů. Měli jsme dilema: zkusit projít za cenu úplného promočení, nebo se vrátit broděním, zatopeným tunelem zpět. Nikam jinam než dopředu, nebo dozadu to nešlo. Okolo nás půlkilometrové srázy.  

 

Udělali jsme si čaj a rozhodli se pokračovat. Do slipů a po čtyřech proti vodopádu. Nejdříve bez baťohu a poté s plnou polní. Celí mokří jsme však zachránili baťohy od mokra. A konečně se na nás usmálo štěstí. Jednou jsme přebrodili a uviděli jsme sotva znatelnou stezku. Mysleli jsme si, že nás zkratkou vyvede k civilizaci, ale naštěstí jsme se mýlili. Byli jsme připraveni to vzdát a emigrovat někam do civilizace třeba stopem.

 

Odbočka však byla za námi a my šli kupředu po staré dělnické stezce nad řekou. No stezce – sotva znatelný chodník místy na šířku boty, místy s utrhávající se trávou, od 0 metrů nad hladinou po 100 metrů nad řekou. Postupně jsme nabývali jistoty, v které části Ribeiry de Janela se nacházíme, a spolu s tím stoupala euforie.

 

Kolem páté jsme dorazili na rozhodující místo. Dělnická cesta přecházela přes přítok Janely a poté po mechem obrostlém a mokrém místě vysoko nad vodou pokračovala dál. Pád do hlubiny byl jistý. Nepřipouštěli jsme si myšlenku, že se teď, kilometr či dva od civilizace, dva dny po začátku cesty budeme muset vrátit.

 

Dospěli jsme k rozhodnutí kritické místo nadlézt. Prostě zpět nejdeme. Třímetrovou skalní stěnu s baťohem na zádech jsme zvládli skoro v pohodě a k našemu obrovskému překvapení bylo to nadlezení díky pevně držícím keřům jednoduché.

I vodopád spadající přes skálu dolů šel překonat bezpečně. Cestu jsme našli rychle.  Po úmorném dni v korytu jsme zahájili stoupání. Ke Casa de Lavradores  - domu dělníků na levádách to bylo 150 výškových metrů do nadmořské výšky 800 m. Tam nás přivítal krásný kvetoucí strom. 

 

Padlo rozhodnutí dojít do Rabacalu. Takže jsme pokračovali ve stoupání. A když jsme tam dorazili a zjistili, že tam sice můžeme bivakovat, ale že si nechceme hrát na hrdiny a že mokré věci je záhodno usušit - zavolali jsme průvodkyni ze Snail Travelu a ta nám řekla, že kousek od nás, necelou hoďku je hotel a hospoda. 2 km do kopce a pak dva po rovině a došli jsme právě sem. Jíme rajčatovou polévku se sýrem a těšíme se na tuňákový steak. A tu flašku vína si taky určitě zasloužíme, ne?

Pokračování příště. Aneb na nejvyšší vrchol Madeiry na Pico Ruivu.

 

Více informací naleznete na www.snailtravel.cz , ale pokud je budete chtít navštívit osobně, pak je to zde: Veleslavínova 6, Praha 1, telefon 224 813 926, 224 814 567, email internet@snailtravel.cz.

Reklama