Máma přišla na návštěvu. Tedy kam chodí naše matky pro rady, to bych chtěla vědět. Usedla do křesla a řekla, že byt potřebuje celkovou rekonstrukci („Díky mami za radu, dobrý nápad teď, týden před porodem!“) .
Odmítla jsem. „Tak alespoň stěnu byste měli oškrabat!“ zaškemrala.
„Proč?“ divím se.
„Abyste si ten kout, co je teď tmavý, mohli vymalovat na světlejší barvu a ten světlý na tmavší!“ odpověděla vítězoslavně.
Řekla jsem jenom „Aha.“ A nechala to být.

Potom zkonstatovala, že máme doma nepořádek a jedním dechem mě upozornila, ať od ní pomoc nečekám, že jí žádná z babiček před třiceti lety taky nepomohla. Pak řekla několik vtipů a musela běžet.

Frekvence návštěv se zvyšuje. Přátelé a příbuzní se samozvou na návštěvu jeden za druhým, prý abychom se viděli ještě před „tím“. Jsem měkota a přesto, že mám třeba v plánu úplně něco jiného, neumím říct ne.

Nakonec jsem ale zjistila, že část z nich mě kontroluje! Část mých kamarádek, s kterými byla dodnes taková legrace, se náhle proměnila v kontrolorky. Sledují, jestli už mám nakoupené věci pro miminko (když zjistí že ano, následuje hodnocení, co jsem koupila dobře, co špatně, co jsem kupovat vůbec neměla a co mi vlastně ještě chybí).
Monitorují, kolik jsem ztloustla, co jím, co bych měla jíst, co vůbec ne. Také hodnotí, zda mám doma správně naklizeno.
Sice jsem s tím od návštěvy matky trochu pohnula, ale ke sterilnímu prostředí to musí urazit ještě kus cesty. Pořád si myslím, že to ještě stihnu dopřipravit a když ne, připraví to manžel.

Moje kontrolorky jsou ale zděšené a přesvědčené, že tu podlahu do porodu určitě vytřít už nestihnu, upevnit lampičku nad přebalovací pult také ne, to, že nemám postavenou postýlku, je téměř mimo zákon a na manžela se přece spoléhat nemohu – co jsem to za ženskou? Říkají, že o mě mají starost, jestli to vůbec zvládnu.
Zatím jsem starost neměla, ale když to všechno poslouchám, nevím, nevím, třeba budu muset dítě vrátit! Budu se muset proti těm jejich starostem a nevyžádaným radám nějak obrnit, nebo se zblázním. Začínám reagovat se škodolibou ironií, snad to bude stačit?

V porodnici mi řekli, že si s sebou můžu vzít kazetu vlastní hudby. Vyčetla jsem, že když dítě zná hudbu ještě z bříška, jde se mu na svět lépe a radostněji. Vybírám už tři dny a ne a ne se rozhodnout. Začala jsem s Africkými bubny. Přišlo mi to být taková přírodě blízká, přirozená hudba. Pouštěla jsem je tedy miminku (prý se spokojeně vrtí, když se mu hudba líbí). Miminko se ani nepohnulo, zato já jsem při patnácté skladbě vyskočila a vytrhla cédéčko z mechaniky. To jednotvárné bouchání mi málem přivodilo infarkt.

Zkusila jsem tedy hudbu filmovou. Na pozadí tohoto druhu hudby mi ale přišel porod jako drama plné nečekaných zvratů – od celkem nezáživného uvedení do děje, přes nečekanou zápletku, dramatickou komplikaci a napínavý průběh, až po šťastný závěr zakalený snad jen smrtí hlavního hrdiny. Spočítala jsem si účinkující a rozhodla se pro jiný žánr. Uklidňující klasika. Bethowen, Mozart, Bisset. Kromě toho, že mám již ze školy pocit, že se u takové hudby nesmí mluvit, natož pak porodně řvát, docela vyhovující. Namíchala jsem si kazetu a zařadila ji na místo číslo dvě.

První místo vyhrál průřez padesátými, šedesátými a sedmdesátými lety – Armstrong, Sinatra, Presley, Janis Joplin, James Brown, Joe Coker a další. Myslím, že to do porodního sálu vnese tu správnou atmosféru. Někdo sice namítá, že poslední, co budu vnímat, je ta moje super hudba, ale já si říkám, že i když to tedy vnímat nebudu, podaří se mi příjemně naladit personál kolem a ten na mě pak bude o to hodnější.  

        
Reklama