Udeřila velká vedra a stavba před mým domem nabrala obrátek. Přes den mám dvě možnosti – buď nechám okna v bytě zavřená a teplota se vyšplhá ke 40 ºC, nebo okna otevřu, teplota bude 30 ºC a pustím si domů 150 decibelů (nevím jestli je to přesný údaj, ale vždycky, když se mluví o opravdu velkém hluku, přes který se neslyšíte, představím si 150 decibelů). Pořád si nemůžu vybrat, co je lepší!

Už jsem na to přišla. Nechám okna zavřená a budu žít ve vaně. Během dneška jsem v ní byla šestkrát. Plním si ji vlažnou vodou, lehnu si a schovám uši pod hladinu, jen to břicho kouká ven. Náhle je teplota kolem příjemná, a to ticho!

Nanosila jsem si do koupelny jídlo, pití, telefon a trávím tam dny. Jestli to tak půjde dál, proměním se v houbu. Začíná to zkrabatělou kůží na konečcích prstů.

Kamarádka mi poradila, že si mám navařit hotové jídlo do zásoby, do mrazáku. Budu koukat, jak se mi po porodu bude taková zásobička hodit. Poslechla jsem ji a v potu tváře uvařila svíčkovou s knedlíkem, rajskou s kolínkem a jahodové knedlíky – zásoba na týden dopředu. S pocitem dobře vykonané práce jsem odjela na víkend za další kamarádkou. Odpočinek jsem tam ale rozhodně nenašla.

Od té doby, co se z Prahy přestěhovali na vesnici mají s manželem problémy. Oba pražští rodáci, zvyklí na společnost a denní shon, jsou najednou sami se sebou. Návštěvy berou jako filtr. Probíhá to asi takhle:

Přijedu, usednu do křesla, chvíli si povídáme, ona najednou vyskočí a křikne: “Jdu Ti udělat čaj, protože tady by ti ho nikdo jinej neudělal!“ Významně při tom hledí na manžela.

On na to: “Já bych Ti ho udělal hned, ale tady někdo by mě hned osočil že se míchám mezi něj a jeho návštěvy!“

„Co to sem zase taháš? Šlo o to, že jsi za náma s Ivetou pořád stál a my si nemohly povídat!“

„Tak jsi mi měla říct, že přijde Iveta a že se mám zdekovat. Kde jsem asi měl bejt podle Tebe, v předsíni?!“ Na to on a s prásknutím dveří odchází kouřit ven.

Ona se rozpovídá o tom, co on všechno dělá špatně, že je vlastně úplně nemožnej, že už neví co má dělat...... On se vrací a zaslechne pár posledních slov a začne mi vysvětlovat, že to není jak říká ona, že je to vlastně jinak.....Ona mu skáče do řeči a uvádí jeho defenzívu na „pravou“ míru.

Rozpačitě se usmívám, hladím malého po hlavičce a snažím se situaci zlehčit. „Teda, když vidím, co z toho je, čaj už si u vás nedám.“ Nějak mě neslyšeli a málem si ani o hodinu později nevšimli, že jsem odešla. 

Takhle je to poslední rok u nich vždycky. Cestou domů jsem o nich přemýšlela a dospěla k názoru, že větší pravdu má on. Řeší podstatnější věci, jeho námitky jsou konstruktivnější. Ona, z města zvyklá na spoustu lidí a spoustu práce, nemá teď na starosti nic jiného než celodenní péči o malého a najednou nemá co řešit, čím se duševně zatížit, a tak rozmazává maličkosti. Ani jí nejde o to, aby něco bylo jinak, spíš o to, aby mohla říct, co všechno je špatně.

Beru si z toho poučení , že hned jak to bude s malým jen trochu možné, budu pracovat. Externě, doma, nárazově – ale tomuhle se chci rozhodně vyhnout (ano, přiznávám, že moje úvaha je zatím v rovině teorie. Uvidíme, třeba budu nakonec ještě horší. :-)  )

Domů jsem se těšila. Jsme na sebe tak milí, ohleduplní a máme doma tak hezkou atmosféru! Otevřela jsem dveře a ucítila vůni rajské omáčky. S hroznou předtuchou jsem vběhla do kuchyně! Předtucha se naplnila. Můj manžílek tam seděl, usmíval se a dojídal poslední talíř z mé mrazákové zásoby! „Koukám, že ti svědčí když jsi doma, i vařit jsi začala!“ smál se na mě.

Mrazáková zásoba stejně není potřeba. Tak velký mrazák a tolik času, aby tam zásoba vůbec mohla vzniknout, nemám. Myslím, že nám i po porodu budou stačit studené večeře, jako doposud.  

           
Reklama