Tak mě minul i ten druhý termín, kdy se měl uzlík narodit a nic. Lebedí si v mém břiše nadále. Spokojeně se přetáčí, kope mě do těch nejdivnějších míst, kam by mě nikdy nenapadlo, že vůbec dosáhne, a má se dobře.

Já, tlustá bílá velryba, už nejsem skoro schopná vstát bez cizí pomoci. Vždycky se musím směšně rozhoupat a na tři: záběr a výskok. Tedy - "výskok" tomu říkám já, ve skutečnosti je to spíš takový zpomalený záběr výklonu vpřed. K tomu se mi chce pořád spát, takže prakticky trávím den uleháním a vstáváním. Kdy se mi spát nijak zvlášť nechce, je samozřejmě v noci.

Zjistila jsem, že už potřebuji celé dvoulůžko, obě deky a všechny polštáře jenom pro sebe. Ještě, že je v noci teplo a manžel deku nepotřebuje. Ještě, že mu nevadí spát bez polštáře. Ještě, že pro spánek nepotřebuje moc místa a ani mu nevadí, že občas z postele vypadne (nebojte se o něj, spíme na matracích, jde jen o pár centimetrů výšky).

Na obou postelích mám vybudované „tematické lože“. Na první posteli mám většinu polštářů a polštářků, naskládaných následovně:

uprostřed pod hlavou - velký polštář,

na každé straně, v úrovni loktů - dva menší polštáře,

v úrovni kolen - ještě menší polštáře

a

u kotníků - jeden kus středního kalibru.

Mezi těmi všemi polštáři spím na boku (pravidelně strany střídám, aby nežárlily :-) ) a přes oblast zad a břicha mám tenkou deku.

Druhé lože: z tlusté peřiny a dvou polštářů vybudována hromada, na kterou si pokládám nohy do téměř metrové výše ("..leží tam v oboře, nožky má nahoře..."). Pod hlavou malinký polštářek, pod lokty taktéž.

Moje noc tedy vypadá takto: levý bok, toaleta, pravý bok, toaleta, nohy nahoru, levý bok, toaleta, pravý bok, nohy nahoru.....Už jsem se mezi tím naučila výborně orientovat ve spánku a poslepu. Třeba na noční toulky k toaletě jsem si navykla už natolik, že jsem si tam zdřímla. Zdál se mi kratičký sen, že mám na hlavě roli toaletního papíru. Skončila jsem potřebu a začala se prohrabovat ve vlasech a hledat ten toaletní papír. Nebyl tam a nebyl.... a já to nechápala a nechápala, až jsem se úplně probudila. Zbytek noci jsem se tomu smála. Je to na psychologa nebo ještě ne?

Už přenáším týden. Děsím se vyvolávaného porodu, protože jsem o tom slyšela pěkné horory, a tak stále doufám, že se to ještě nějak zvrtne. Sousedka mi radila: červené víno, horká vana, káva, sex a procházka. První čtyři varianty nepomáhají, na procházku se stále chystám.

V telefonu mám uloženou zprávu „Děkuji za optání, ještě ne. Až to bude, dám vám určitě vědět.“ Ne že by ta zpráva nějak zabrala a já ji nemusela rozesílat pořád dokola těm samým lidem, a to obden, ale alespoň ji nemusím pořád psát. Původně mě hodně zlobilo, proč musím stejná slova pořád opakovat, ale pak jsem si uvědomila, že o mě mají starost a že je to od nich moc hezké. Smířila jsem se s tím a přestala místo pozdravu vyhrožovat, že jestli se mě zeptají, zda rodím, položím telefon.

Včera mě přepadl obrovský smutek. Uvědomila jsem si, že jsem zlá a hnusná a že mě nemá nikdo rád. Celý můj život je zbytečný, svět kolem krutý a bude jenom hůř. Zalezla jsem do postele a prolila potok slz. Můj velký bílý břich se přitom otřásal žalem a každý pohled na něj ve mě vyvolal další záchvat pláče. To mi zabralo skoro celý den. Ráno jsem se probudila a divila se, co dokáže hormon. Sluníčko svítilo do oken, v obýváku si roztomile pobrukoval můj nejmilejší, miminko se vesele vrtělo v bříšku a já si přišla tak šťastná!

Jsem zvědavá, co bude zítra.  

       
Reklama