Tak a je to tady. To čeho se mí rodiče nejvíce báli se stalo skutečností - narazil jsem na ,,přítele“ spolužáka mlátičku. Nejsem ve škole ani 3 týdny a už každý den přicházím s modřinami, nebo škrábanci.
S nadšením a radostí jsem se na začátku školního roku dozvěděl, že se mnou bude chodit můj spolužák a přítel ze školky. Dostali jsme hodnou paní učitelku, sedím vedle přítele, co mi schází? Snad nějaké ty jedničky, ale i ty časem přijdou. Jsem štěstím bez sebe, ale ne na dlouho.
Po dvou dnech zjišťuji, že můj přítel ze školky se přes prázdniny změnil a není tak ideální. Začalo to tím, že neustále mluvil během hodiny. Nechápu to, vždyť maminka mi říkala , že během hodiny se nesmí mluvit, no co, třeba to přítel neví, tak mu to řeknu… Ale místo pochopení si domů nesu první škrábanec, je mi smutno – mám ho rád. Maminka mi doma říká, že si to nemám nechat líbit, ale já si myslím, že přátelé se nebijí, a tak jsem si řekl, že mu to odpustím. To maminku úplně odzbrojilo a doufá se mnou, že to bylo jen momentální pominutí smyslů - vždyť on je to hodný chlapec.
Jenže se to opakuje podruhé, potřetí… Paní učitelka nás rozesadí, ale přesto to pokračuje počtvrté, popáté… Kamarád sedí s jiným klukem a mydlí se s ním i během hodiny. Hmm, tak to vypadá, že asi nebudu jediná obět. Paní učitelka ho rozesadí podruhé a raději mu nedá žádného souseda. Jsem zmaten a moc smutný, protože agrese ze strany přítele pokračuje. Jednou je to bezdůvodný kopanec do nohy, pak šťouchnutí do zad takovým způsobem, že padám na zem, dále poškrábání tužkou do krve apod. Útěchou je mi to, že nejsem jediný ve třídě, kdo od něj dostává nakládačku.
Mí rodiče jsou zoufalí a navštěvují jeho rodiče - ovšem jak to bývá, každý obhajuje své dítě. Dosáhne se jen toho, že mu to mám vracet. Ale to já nedokážu, navíc vidím, že když to příteli někdo oplatí, tak se strhne rvačka. Nevím jak dál. Škola přestává být pro mě radostí a mění se ve starost. Jen doufám, že takto nevypadá celý život, nejsem si jistý jestli by mě bavil.
Maminka říká, že si mám najít jiné kamarády, ale já mám rád toho svého „mlátičku“. Rodiče doufají, že ho přestanu mít rád a najdu si jiné kamarády. Do té doby se „prý“ postarají o to, aby mi dal pokoj -uvidíme.
Takže mi držte pěsti váš prvňák
Nový komentář
Komentáře
"Je to muj pritel, ja ho miluju a tak mu odpustim" je naprosta blbost.
Mne v detstvi mlatil bratranec, a ja putka si to nechavala libit. Pak si toho vsimla babicka a vysvetlila mi, ze jeste jednou ho uvidi mne prastit, sama mi da nakladacku, kdyz si to necham libit jako nejakej trouba.
Coby ctyrleta sem bratranci rozbila hubu a ejhle, uz si na mne nikdy netroufnul.
Nebyla sem jedina obet, starsi decka ve vesnici uz toho taky mely dost, dostal od nich nakladacku a este mu vzali kalhoty a coby sedmiletej musel domu pres celou vesnici s holym zadkem. To ho tez poucilo.
Moje rada je zapsat juniora do juda a vysvetlit mu, ze zivot neni pericko, z 90% neni ani fer, a co si neudelame a nevyridime sami, to mit nebudeme.
Něco podobného jsem prožívala i já,ale až ve třetí třídě.Spolužák mně dával co proto,ale bez důvodu.Potřeboval si na někom zchladit žáhu.
Postěžovala jsem si mému staršímu bratrovi a spolužák Jirka se od té doby obrátil o 180°.
Bylo to kruté,že starší kluk se pustil do mladšího,ale mělo to úspěch.