24. prosince: Je tady nějak moc lidí, hemží se to tu jeden přes druhého, chudák kočka tu nemá kousek klidu. Z té kuchyně to ale zpropadeně voní… to bude ryba… aspoň kousíček, kdyby mi dali. Teď všichni sedí kolem toho stromu. To je ale blbý nápad nosit stromy do domu. Strom přece má být venku, aby si na něj posedali ptáci a já jsem je mohl chytat. To jim nedošlo, že domů jim žádní ptáci nenalítají? Navěsili na ten strom spoustu blbostí a myslí si, že takhle ty ptáky nalákají. Taková pitomost… Teď všichni vytahují zpod stromu nějaké krabice a jásají: „To jsem si vždycky přál!“. No to teda nechápu. Vzpomínám si, že dvounohá tuhle povídala, že by potřebovala novou žehličku, protože u té staré jsem jí rozkousal kabel a ona jí teď jiskří. Ale co s nějakou svíčkou? Na co může být taková svíčka dobrá? Honit po podlaze se to nedá, k jídlu to taky není. Nechápu, proč z toho má takovou radost. A tohle že je pro mne? Co to je? Trochu to vypadá jako myš, ale ne, kdepak. Na myš je to moc velké a nějaké plechové. Vrčí to a posunuje se to ke mně. Všichni se na mě dívají. Asi čekají, že zamňoukám: „To jsem si vždycky přál!“ Ale nepřál! Já se toho bojíííím!!!!

26. prosince: Strašně jsem se popral o Mindu s tím kocouřím hajzlíkem v sousední vesnici. Prokousal mi nohu skrz naskrz a roztrhl mi čumáček. Trvalo mi dva dny, než jsem se dobelhal za dvounohou. Už byla tma a dvounohá nevěděla, že jsem venku, tak jsem si lehl před dveře na předložku a říkal jsem si, že asi umřu a ráno o mně dvounohá zakopne. Ale než jsem stihl umřít, přijel ten velký dvounožec, co jezdí za mojí dvounohou (já na něho nežárlím, stejně na pořádného kocoura nemá), a ten mě našel. Když mě dvounohá viděla, úplně vyjekla hrůzou. Byl jsem celý od krve a nohu bezvládnou. Tak měl naložili do auta a odvezli někam daleko. Nějaký dvounožec v bílém se mi podíval na nohu a říkal: „gangréna“. To nechápu, já jsem si vždycky myslel, že je to moje noha, a ne nějaká gangréna. Pak už se na nic nepamatuju. Ale teď tu ležím, na krku mám nějakou šílenou věc, říkají tomu límec, nohu mám zafačovanou a moje dvounohá mi to několikrát denně čistí. Bolí to jako blázen. Ten její dvounožec mě drží a ona se mi v tom rejpá. Vždycky strašně řvu a ona u toho brečí. Je mi jí líto a pokaždé, když na chvíli přestane, začnu příst, aby viděla, že se na ni nezlobím.

10. leden: Zase jsme byli u toho dvounožce v bílém. Pochválil dvounohou, že mi zachránila nohu, a řekl, že se do toho pustíme. Do čeho? Pak jsem usnul a zase si nic nepamatuju. Když jsem se doma probral, dvounohá mi čechrala srst a říkala, že mám klidně ležet, protože jsem po operaci. Že prý už nejsem tak úplně kocour, ale že jsem stejně její miláček, a že je moc ráda, že se už nebudu tolik toulat za holkama. Jak tak o tom teď přemýšlím, vlastně nechápu, co jsem na té Mindě z vedlejší vesnice viděl. Holka je to hezká, to jo, a taky moc hezky voní, ale – no uznejte – štrádovat si to 5 kilometrů do sousední vesnice, a ke všemu přes dálnici, kvůli ženské! To jsem byl fakt blbej. Doma je to lepší.

25. leden: Už je mi úplně dobře. Pohádal jsem se s tím mourovatým kočičím klukem a s oběma kočičími holkami a vybojoval jsem si místo v rohu na gauči. A běda, když mi tam někdo vleze. Ta tříbarevka na mě pořád syčí. Vadí jí, že se moje dvounohá se mnou tak často mazlí. Ale co, s mourákem už jsme kamarádi a ženský už mě stejně nezajímají.
Dneska ráno se něco změnilo. Venku to vypadá nějak jinak. My všechny kočky jsme se sesedly u těch skleněných dveří dole v obýváku a pokoušeli jsme se přijít na to, co se děje. Pak moje dvounohá otevřela dveře a pustila mě ven. Udělal jsem opatrně krok. Bylo to bílé a hrozně studené. A ještě jeden krok. A v tom jsem se do toho zabořil až po břicho. Musím plavat! Hrabat! Brrrrr, jsem celý mokrý, tohle nemá cenu, jdu domů! Hele, teď jde ven mourák. Ten je ale hloupý! Zapadl do toho po břicho. Blbec. Sedím u dveří a snažím se, aby na mně bylo vidět, co si o něm myslím. Vypadá, že je mu trapně, a radši jde taky domů. Dvounohá je v kuchyni a krájí maso. Mrkneme na sebe s mourákem. Musíme se přece nějak odškodnit za to vyválení v tom studeném bílém. Zamňoukal jsem na dvounohou. Nechala maso masem a šla za mnou, co prý potřebuju. Naznačil jsem jí, že nutně potřebuju pomazlit. Tomu ona nikdy neodolá. Prostě to s těma ženskýma umím, no. Mourák zatím šlohnul pěkný kus masa a šup s ním pod stůl. Musím za ním, než to zdlábne sám. Kočičí holky nakukují od dveří, ale my jim nedáme. Jen ať si něco uloví samy!

Reklama