Ve svém  bohatém,ale   činorodém  životě  jsem  zažila  tolik  charakterů  lidí,  tolik povah, že na stará  kolena bych mohla věštit   z křišťálové koule.

Jediné , co bych nechtěla dělat, tak  to je zcela určitě veřejnou manželku.

Psal se  rok 1996 a  ja jsem  vypomáhala pár let  jedné '"veřejné manželce''.

Paní velvyslankyně , byla  kulturní, vzdělaná  žena, z univerzitou  z Oxfordu. Blížil se den  Nezávislostí a   protože  jsem  ji vypomáhala s běžným  životem, požádala mně  , zda bych ji nepomohla organizovat , promiňte  za výraz  "' šaškarnu  pro 200 hostí'" .

Mluvila jsem   anglicky, francouzsky,  rusky, česky.

Nádherně připravená recepce v hotelu Praha. Jen kolem  výběrů jídla  60 telefonátů, co se může, a nemůže, smí a nesmí a musí být na  recepci.  Speciální  výběr  ovoce taky podléhal   schvalovacímu řízení..Výběr hostů se předělával snad 5x.
/ Paní velvyslankyně mně  požádala, zda  by jsem s ni  u vchodů  v den oslavy   nevítala  hosty***  Uvítací  výbor,***. SHAKE   THE  HAND.*  tedy potřásání rukou  u ženské   částí  návštěvnic..

Milé ženy, když si na  to vzpomenu ještě dnes při psaní, mám  na tváří úsměv,  a bolí mně lícní kosti,   i  svaly.....

Paní velvyslankyně  si den před očekávanou oslavou  vzala tabletky na uklidnění, protože sama říkala  ,": to bude záběr velkého  rozměrů":. A měla pravdu. V den N, na recepci  přicházeli   cizinci  z ambasád, ...... celá plejáda  diplomatického zborů, ředitelé velkých firem, ....... .

A téměř každý donesl  paní velvyslankyní dárek, většinou maličkostí, krajové   i národnostní speciality,  no  růzností   z celého světa.

Dárky a  dárečky  se ani neotvírali, skončili  vždy jako  charita   pro   dobročinné organizace.

Na  některé dárky jsem se  dívala  jako Alenka  v říši divů.:-skleněné ryby, vázy, vyšívané šály, korálky, dřevěné vyřezávané masky z Pobřeží slonoviny.......

Květiny, které přinášeli  návštěvy se taky nechávali  v hotelu, který uspořádal  recepci. Větší květinářství, každá kytka jiná..... .

Dodnes si však vzpomínám, jak rozdílná je etiketa v podávání  rukou ve společnosti. 

Nezávidím tento  život  nikomu, je  to opravdu dost velká  zátěž na   psychiku, musíte se usmívat , poslouchat    vše možné i nemožné i když  vám  zrovna není dobře. Jen pro silné nátury..

Večer  skončil kolem 23  hodiny a   po skončení recepce , mně požádala,  paní velvyslankyně,  značné unavená, vyčerpaná, zda bych ji nedoprovodila   s jejím  bodyguardem  na pokoj.

Nic jiného mne na konec   hektického dne    tato    vzdělaná žena neřekla, jen   v překladu:  „ jsem  ráda, že,  je to  za mnou, a že  den   nezávislosti je jediný den, kdy se pořádá velká oslava..“

 A měla pravdu. Být  veřejnou manželkou  se  zdá možná  hezké, ale musíte  počítat s tím,  že naladíte úsměv c. 10 a ten  budete mít na vaší tváří  pořád ,  i když vám bude  třeba   mizerně.
Tana M

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

To je dobrá zkušenost, Táňo. Alespoň člověk nemá co závidět a ví, co by opravdu nechtěl. Vidí i skutečný záběr, jaký tihle lidé musí zvládat. Nedivím se jí, že sezobla tabletku. M.

Setkali jste se někdy s nějakou první dámou, nebo jinou „veřejnou manželkou?“ Psát o tom dnes můžete na redakce@zena-in.cz

Reklama