Den maminek už léta propláču, dárky si tajně kupuju sama, abych se necítila navíc i trapně, smutní Pavlína (42)

Píšete mi z duše. Mnohem důležitější je, zda ji má opravdu rád a je ochoten jí opravdu pomoci, když to potřebuje. To je důležitější než telefonát na svátek Matek. Láska není o kytkách a bonboniérách, nýbrž o tom, že vím, že se mohu o někoho v krizi opřít.

A za pár let budete brečet, že nemáte důchod, jelikož nejsou děti. S prací skončíte v 63 nebo kolika, vaše děti tedy na vaši radu nebudou mít vlastní děti a kdopak vydělá na to, aby v penzi nejedly odpadky, jelikož nebudou mít důchod? :D A migranti fuuuuj, Česko Čechům, aha, moment, žádní nebudou, jelikož se dospělí věnují sami sobě a cestují a budoucnost je daleko :D. Mám přesně opačný názor. Mějte děti a mějte jich hodně. Jinak čekají Evropu nehezké časy. Jo a děti jsou radost :). To jen tak na okraj. Chápu, že někdo děti nechce, to je v pořádku. Ale společensky normální a žádoucí je děti mít, jinak jde vše do háje. No a že vaše holky zapomenou. To se stává. Můj hyper zaměstnaný bratr spoléhá na mne, že mu každý rok připomenu narozeniny rodičů, jelikož je úplně mimo a zvlášť maminku by to mrzelo, kdybychom my její děti zapomněly. Dělat radost, lidí, dělat radost. Je to zadarmo a protějšek to potěší.

Jak jste si je vychovala, tak je mate. 
Radit lidem, aby nemeli deti? No vy jste zapskla osoba...to je snad kazde ho vec a rozhodnuti. 
Proc vy jste je tedy mela, kdyz vam tak strasne vadi?

vážně je na dětech nejdůležitější to, jestli vám popřejí k svátku?

Nika - to ale nejde do nekonečna. Když se teď bude rodit hodně dětí, kdo bude vydělávat na jejich důchody? Ještě víc dětí? A kdo pak bude dělat na děti těchto dětí, kterých bude zase násobně více?

Zvažuji vážně, jestli jít do vysvětlování pomocí sociologických studií, proč je nutné, aby se začalo rodit co nejvíce dětí a proč je zcela zcestný argument "a kdo bude vydělávat na jejich důchody". Článek je o jiném tématu. Takže se omezím na argument, že ano, potřebujeme, aby se donekonečna rodilo co nejvíce dětí. Pamatujete generaci Husákových dětí? Velice silná generace. Start ekonomického růstu, jakmile tito lidé začali pracovat. A velký problém, když přišla slabší generace. Takže ano, potřebujeme doslova donekonečna, aby se rodilo co nejvíce dětí.

Ne, nemusíte jít do vysvětlování pomocí sociologických studií. Stačí třeba vysvětlit, kde pak třeba čtvrtá pátá generace těchto mnoha lidí bude bydlet.

Ale tak nějak předpokládám, že to už vás nezajímá. Hlavně rodit, rodit, rodit. Ale že už dnes je bydlení těžce dostupné, to asi nevidíte.

Gagato, nic ve zlém, ale vy fakt nejste nejbystřejší. Fakt ne.

No... a vám taková vynucená pozornost dělá radost? Když víte, že jste to musela napsat do kalendáře a ten chlap ví, že kdyby to, co tam má napsáno, nesplnil, tak má průšvih?  Že prostě tento den musí koupit tu kytku a musí být pozorný manžel, ne proto, že by to chtěl udělat vám pro radost, ale proto, že to má nařízeno a ví, že vy to prostě chcete a když to nedostanete, tak bude saigon. Bez ohledu na to, že zbylých 364 dnů třeba je pozorný manžel, ale ten jeden den to prostě musí názorně a nepřehlédnutelně předvést, jinak... bude zapomenuto všechno ostatní pozitivní, a bude mít furt na talíři, že nekoupil tu kytku a čokošku, lump jeden. To bych se bez takové radosti snad radši obešla. 

Jasně, že mi to dělá radost. :) Vy aplikujete na ostatní tu marnost vlastního přemýšlení, Rikino :). Máme velmi fajn manželství, semtam se pošťuchujeme, často se smějeme , semtam se hlasitě pohádáme, často se objímáme. Už mnoho let. Já chci, ať dostanu kytku na výročí a manžel to dlouhá léta akceptuje, i když on žádné kytky nepotřebuje. Možná si to dávno sám pamatuje a mě dělá radost tím, že mi vždy řekne "ještě, že mi přišel ten reminder, tak tak jsem to stihnul". Vynucenou pozornost, jak říkáte. :) Každý máme své mouchy, já také toleruji nebo, řekněme, akceptuji věci, které jsou důležité pro mého muže, ačkoli mi některé ne zrovna voní. Můžete se pokusit tady aplikovat svoji utkvělou logiku, jak by vše mělo fungovat a jak je to, co mám já, ve vašich očích špatně, ale ono je to naprosto irelevantní. :) A to si pište, že bude saigon, pokud náhodou nedostanu tu sedmnáctou kytku :). Ani náhlá operace ho neomluví!! :D Bez ohledu na to, co si myslíte vy a všechny všechnu moudrost manželského světa znající diskutérky ;). Já chci kytku a taky ji dostanu :D. Náš společný partnerský humor jedna událost s vykřičníky v kalendáři fakt neohrozí :D

Naprosto vás chápu. Zase je to o tom, že si ten den oba uvědomíme, že nejsme jen muž a žena, otec a matka, ale pro sebe manželé.  Nejde o slavení, jen o připomínku našeho vztahu. Zdá se mi, že to je něco co, tady většině  vnitřně nedojde, proč je to zrovna v nějaký určitý den milejší.

Rikina - je to tak:-) Se stoupajícím věkem člověk přijde na to, co je a není podstatné. Mám už 22 let skvělého manžela, který mě zbožňuje a je mi po všech stránkách oporou. To není můj dojem, ale všimnou si toho i lidé, kteří nás vidí poprvé. Ale jeho problém jsou data - zejména svátků, narozenin a výročí, u nich doma se to zkrátka moc neslavilo a tchán na to zapomínal pravidelně. Když byly dceři asi dva roky a byl den výročí svatby, bylo mi jasné, že zapomněl - tehdy jsem byla ještě mladá a říkala jsem si, že kytka by nebyla od věci. Takže když šel s dcerou na procházku, říkám jí "Holčičko, máme výročí svatby, táta by mi mohl koupit kytičku" (ona velmi dobře chápala i mluvila). Vrátili se (bez kytky) a manžel pobaveně říká: "Představ si, ona mě pořád tahala do květinářství, že ti mám koupit kytku". Načež zbledl, sundal prsten, koukl na datum a řekl "Ježišikriste":-) Od té doby jsem zmoudřela a pochopila, že tohle fakt není důležité - já zapomněla několikrát na jeho svátek a on letos na mé narozeniny, čímž jsme se s dnes už devatenáctiletou dcerou fakt bavily:-) Zkrátka o tom vztah opravdu není.

Opravdu trvám na tom, že tu kytku mi přinese, i kdyby měl odejít od operace mozku pětiletého dítěte!! A když ne, tak samozřejmě zapomenu dalších 360+ dní, kdy se choval jako dobrý manžel a všechno smažu a bude peklo! Sasanko, Rikino, dámy, vy sebe i život berete děsně vážně. Udupat všechny kolem sebe svojí jedinou správnou mantrou, popřípadě výsměchem :D. Co vás tak baví na tom, hledat v životě a zvycích každé ženy to špatné, kvůli čemu jejich manželství určitě nefunguje nebo aspoň tedy brzy skončí a vy byste to nedělaly a vy to máte jinak a vidíte to zásadně správně a všichni ostatní, co žijeme jiným způsobem, jsme pro vás šokujícím způsobem nelogicky šťastní a stále nerozvedení? 

Ale no tak, Niko, nepřehánějte. Kritizujete nás, že svůj názor pokládáme za jediný správný, a co děláte Vy?:-) My s Rikinou naopak neřešíme blbosti, ale koho baví si otravovat život, jeho problém... Mimochodem, diskuse přes Seznam, která tam k tomuhle článku běží, ukazuje, že drtivá většina žen má stejný názor, jako my dvě - dotyčná dáma je v nich označována dokonce za trapnou a její požadavek za naprostou hloupost a prkotinu, vypovídající spíše o ní, než o synovi.

Nika - já tu kytku chci a chci a chci, tak on ji přinese. Jak rozmazlený fracek...

Ano, dámy, a přes moje frackovské chci a chci mi můj skvělý muž tu kytku každý rok kupuje a se širokým úsměvem pokaždé předá a mrkne, že díky za upozornění v mobilu. Zalkněte se, jak někomu může fungovat šťastný a po letech spolu humorem nabitý život přes to, že ve vašem světě ne. Ježíši, kdybych věděla, jak snadno vám tady lze ten zatuchlý rybníček vytrollit, tak sem chodím častěji. :D

Hele, já vám to přeju. Já jen říkám, že takové vynucené přání by mi radost neudělalo. Jestli vám jo, dobře pro vás i vašeho muže. My si zase děláme radost jinými věcmi.

Hlavně tak nemusím v hlavě nosit hromadu zbytečného marastu, stresovat se tím, kde koupím to či ono a nejsem tak ani nucena pít alkohol a jíst kalorické bomby na nějaké trapné oslavě. A co se týká mé matky, tak tý jsem jasně řekla, že dostane akorát tak věnec na hrob a to ještě laciný, protože víc si nezaslouží.

oprava: správné slovo mělo být asi balast:D

V ČR se neslavil? Asi jak kde, pamatuju, že jsme už jako malé holky šly v neděli ráno natrhat kytičku konvalinek pro mámu. Asi buržoazní výchova,

Nevím, my chodily se ségrou trhat fialky na MDŽ. O žádném svátku matek se nikdy doma nemluvilo a neslavíme to ani teď.  Do roku 1989 se vůbec o svátku matek nemluvilo, ani nebyl v kalendáři, až po revoluci se to začalo pomalu připomínat a vracet.

Samozřejmě je mi známo, že tento svátek už za první republiky prosadila Alice Masaryková, která to právě okoukala v Americe. A za první republiky se to asi i jakž takž slavilo, ačkoli zřejmě zdaleka ne všichni a všude. No a pak to na víc jak 40 let zapadlo, až v devadesátkách se to začalo zase prosazovat a to si živě pamatuju, jak se o tom diskutovalo, co to je zase za americký výmysl a proč si to sem máme tahat. Ale slovy z jedné písně "Dřív bejval březen, dnes máme Svátek matek, máme v tom zmatek – hlavně že je večírek."  

Odeta   - v ČSSR

Máte pravdu, slavilo se jen MDŽ, také jsem dříve o svátku matek nikdy neslyšela.

To je hodně smutný komentář od smutné osoby.

Ja s vami naprosto souhlasim. Je to trapne a pokrytecke. Jen aby sousedka nerekla ...boze! Kdy uz tyhle trapny manyry vymrou!

Nika - nejsem smutná, proč bych měla být? Jen proto, že se mi příčí lhát a předstírat, že jsem dostala dárky, které jsem si chvíli předtím koupila sama? To je prostě ubohé a na úrovni děcka ve školce, ne dospělé ženy.

Přesně. Navíc si myslím, že není povinná to vysvětlovat, takže nemusí říkat ani to. Na druhou stranu, je vážně tak těžké říct pravdu? Kupovat si dárky sama a předstírat, že jsou od něj, je ubohé.

Takže to má dělat jen proto, že ona to vyžaduje, i když to není od srdce? To by vážně někoho potěšilo, takové formální přání?

Myslim si, ze Odete jde hlavne o to, ze syna nezabije udelat mame radost. Ano, on to muze povazovat za saskarnu, ale kdyz vi, ze to pro jeho mamu znamena hodne, tak ho nezabije udelat si poznamku do kalendare a koupit ji kytku a cokoladu a udelat si navstevu. Pokud vim, ze pro me blizkpu osobu neco hodne znamena a ja ji mam rad, tak to pro ni udelam, ikdy ja to nemusim chapat. A koupit drobnost a navstivit mamu neni nejaky velky zivotni nepohodli.

Víte, co je to salámová metoda? Jednou synáčka nezabije tohle, pak tamhleto, až nakonec nebude žít svůj život, ale ten maminčin. Pardon, ale on ji jasně řekl, že to dělat nebude a proč, a ona by to měla respektovat. Tohle fakt není reakce dospělé vyrovnané ženy.

Tak je docela rozdil mezi drobnosti typu "mama slavi den matek, tak ji udelam rarost" a "mama chce, at ziju s ni v byte a nikdy si nenajdu zenskou a ziju jen s ni. Jo a taky chce, abych byl pravnik". Osobne povazuji za normalni delat lidem drobne radosti, kdyz je mam rada at jsou to moji rodice, sourozeci, manzel ci blizci pratele. A stejne tak oni delaji drobne radosti me (i kdyz vim, ze jim to cini treba drobne nepoholi, ale vi, ze mi to udela radoat). Proste to beru jako soucast zivota. A nikdy bych nesla do toho, aby nekdo ridil muj zivot. Proste zdrava mira

Zannie - no ale to je přesně to formální přání, o kterém píšu. Pokud to dělat nechce a je k tomu citovým vydíráním nucen, je to trapné.

Gagata: Právě jeho maminku by potěšilo toto formální přání. Stejně by měla paní ve svém věku randit a bavit se a ne se upínat na Marečka.

Zannie - dospělý člověk by měl po druhých chtít, aby něco udělali, jenom za situace že to 1) je nezbytné nebo 2) že to dělají ze své vůle. Tohle není ani jeden z těch případů.

A co třeba udělat to proto, že někomu udělám radost? Třeba si uvědomit, že pro paní je společenská role maminky hodně a potěšit jí i malou kytičkou. Je to pro ni znamení, že se k ní nechová pěkně jako ke každé jiné ženě, ale jako k matce.

Kuwa, já kdybych pro druhé dělala jen to, co mi jde od srdce, to by asi dost brečeli. Třeba: 

"Děcka, dneska jsem vás nevyzvedla ze školky, přijela si pro vás sociálka. No jo, mně se nechtělo a to víte, když to nejde od srdce..."
"Děcka, manželi, je neděle, máte hlad? No jo, buchta na snídani není, není ani nakoupeno a uvařeno. Ale, víte co, ono by vám to ani nechutnalo, když by mi to nešlo od srdce... Támhle v pytli jsou tvrdé rohlíky pro slepice, zkuste si je namočit a rozpéct, ono to půjde." 
Tak nějak?

Klára - evidentně si pletete pojmy s dojmy. Opravdu srovnáváte nepopřání k svátku s tím, že děcku nedáte najíst nebo pro něj přijdeš sociálka? Jako rodič máte zákonnou povinnost starat se o dítě, dítě nemá povinnost přát někomu k svátku. Možná zkuste nejdřív pochopit psaný text a pak se pouštějte do srovnávání, zatím vám to moc nejde.

Gagato, doporučila bych spíše vám, zkusit začít chápat text, jednou dojdete i k pojmům jako "nadsázka, ironie" a hned v další kapitole bude "sarkasmus".

Tohle není ani nadsázka, ani sarkasmus. To je nepochopení toho, co jsem napsala.