Začal hned ráno - pes mi vrazil do misky s granulemi hlavou a naše síň byla vylepšená o 250 g skvělých granulí značky Acana. Následně jsem konstatovala, že můj muž nedal spát straku Klárku, která okamžitě využila toho, že ji nesu v náručí přes dvůr, a zobla druhého psa do nosu. Ten po ní mrskl misku s vodou... to, že morče zdrhlo, když jsem ho šla krmit a zcela instinktivně zahájilo nepovolený opušťák překousnutím kabelu od Internetu, jsem už konstatovala jaksi mimochodem, a protože Meryl byla vždycky můj vzor, nezapomněla jsem si spálit pusu horkou kávou - bohužel instantní, protože normální kafe došlo. Synův čaj vypadal v pořádku do chvíle, kdy v něm našel tři mouchy. Snídaně nicméně proběhla celkem v poklidu, protože ji nachystal raději manžel.


Odjezd z domku do města byl sice chaotický díky vypuštěnému zadnímu kolu a faktu, že jsme vezli hromadu věcí, ale až na rozbití ucha od tašky se nic pozoruhodného nedělo - sedět v autě jsem dokázala bez větších průšvihů... dokud jsem z auta nevylezla. Pak se mi podařilo zavřít kufr auta tak nešťastně, že jsem synovi rozrazila hlavu. Jako správný blbec jsem se podívala na ordinační hodiny naší dětské lékařky (zastavili jsme přímo před její ordinací, protože syn měl nějakou virózu), přečetla si, že se začíná až v deset a hrdě naplula do protější ordinace s akutním úrazem. Příslušná lékařka se podívala na syna, na mě, pak zvedla telefon a zavolala přes chodbu naší lékařce - jistěže ta vesele ordinovala, jenom jaksi měla ráno poradnu... po ošetření hlavy a virózy syn raději prchl a na mě zbylo zajistit náhradní klíče od domu pro souseda, který se nám měl další víkend starat o psy, morčata a stráče.

Nejprve jsem zjistila, že nemám peněženku, pak, že neznám PIN k nové kartě, poté jsem v bance vyzvedla peníze, nechala udělat dva klíče a hrdě dojela na vlak. Nenastoupila jsem - v práci mi sice dali ten den dovolenou, jenže ji zase zrušili a zavolali mi to až o půl jedenácté, protože teprve tehdy je napadlo, že když mi to nikdo neřekl, tak o tom nejspíš nevím.

Druhý pokus o cestu domů už dopadl úspěšněji a já hrdě došla až k hospodě, kde měl čekat soused na klíče. Zavřeno. Soused byl někde v prostoru, nejspíš v práci (dělá nepravidelně na směny) a já si sedla na schůdky, neschopná jakékoliv další činnosti. Když se mi konečně podařilo souseda sehnat, zjistila jsem, že oba klíče jsou k ničemu - ani jeden z nich nepasoval do zámku, pro který byl určen. Začala jsem sousedovi líčit celou svoji smůlu a zakončila svým oblíbeným:"...na co sáhnu, to se pos... a kdo mě naštve, toho pohladím." A on na to: "Jé a jak se dáš naštvat? Já mám už týden zácpu..."  Přiznám se, že smích bylo přesně to, co jsem potřebovala - smůla se lekla a utekla. Doufám, že hodně daleko...

Pajda

Pajdi, promiň... ale .... :o))))))))))) Díky...

Reklama