Hned ráno mi náladu zkazila dlouhá fronta lidí před bankomatem.

„Co se děje? Nefunguje to?“ vznesla jsem naivní dotaz směrem k čekajícím. „Doplňujou,“ dostalo se mi stručné odpovědi těch, kteří přišli mnohem dřív než já.
„A jak dlouho už čekáte?“ špitla jsem k naštvané paní přede mnou, která se unaveně opírala o jízdní kolo. „Víc než hodinu,“ uzemnila mě.

Vzhledem k tomu, že ve městě jiný bankomat není, byla situace více než nepříjemná.


U silnice náhle zastavilo auto a vystoupila žena středních let: „Ještě to nejde? Já tu byla před dvěma hodinama, to je hrůza!“ začala spílat bankovnímu ústavu a nahlas vykřikovat, že být tu jiná banka, okamžitě by k ní přešla. Zástup reptalů jí souhlasně přitakával.
„Co tam, sakra, tak dlouho dělají?“ přizvukovali si polohlasem. Několik odvážlivců se pokusilo situaci popohnat přímo v budově, ale uspěli jen částečně.
Teprve za dalších třicet minut se obrazovka umoudřila a oznámila: „Vložte kartu.“

Statečně jsem vystála frontu, když však na mě přišla řada, nešla kartička pro změnu zastrčit. Zkoušela jsem opakovaně na bankomat vyzrát, ale nedařilo se.
„Nebere to,“ pokrčila jsem bezradně rameny směrem k zástupu, který se už zase začínal vlnit a vysílat nepříjemné signály, tentokrát směrem ke mně.
„Jak to že ne, musí to jít!“ skoro vykřikl objemný chlapík s plnovousem a jal se do přístroje rvát kartičku svou. „No, nejde, nejde,“ vzdal to po chvíli a rozpačitě poodešel stranou.
Lidé na sebe čučeli, ale nikdo se nechtěl hnout z místa. Vystáli si pěknou frontu a nikdo z nich nechtěl odejít.

Ale co dělat, když stroj stávkuje?

Nakonec situaci zachránil zaměstnanec banky, který vyšel mezi rozhořčený lid a předvedl, že za použití „mírného násilí“ kartu zastrčit lze. V tu chvíli jsem děkovala všem svatým, že karta nezůstala zlomená uvnitř bankomatu. Vzala jsem si svých pár šupů a vypadla.

(Bohužel, výplata, kterou mi bankomat onen den daroval, byla moje poslední. Před několika dny jsem totiž ukončila pracovní poměr a hledám zaměstnání nové.)

Mé další kroky vedly do kadeřnictví, kde jsem se za svůj těžce vydělaný peníz nechala ostříhat. Potom jsem nastartovala auto, popadla psa a frčela do sousední vesnice navštívit příbuznou, která mě poprosila, jestli bych ji neodvezla na místní poštu, kde na ni čekala dobírka. Nechali jsme psíka u ní na zahradě a jelo se.

Před budouvou pošty nás zarazil další zástup nadávajících osob. Místní drbny v zástěrách každému nově příchozímu tlumočily větu asi tohoto znění: „Nejsou tam. Nikdo tam není.“

Tma v okně a zámek s kravským řetězem na dveřích jim dával za pravdu. Žádná oznamovací tabulka na dveřích, žádné vysvětlení ani omluva.

Pošta se toho dne prostě rozhodla neúřadovat. Vzhledem k jejich pracovní době - 8:00 až 9:30, pak do dvou přestávka, a 14:00 až 16:00 mi to připadalo nehorázné.

„To nic,“ povídá příbuzná, „nebudeme si kazit náladu. Mám odšťavňovač, koupím mrkev a uděláme si super kokteil na odehnání chmur.“  Na stvrzení těch slov vešla do obchodu, kde ji vzápětí vypoklonkovali s tím, že mrkev nevedou, protože už ji má Jednota.

Skvělý obchodní model - Co si můžete koupit jinde, to neobjednáváme.

No, nic. Šťáva nebude, tak si alespoň natrháme hroznového vína ze zahrádky. Jdu si utrhnout hrozen a zaslechnu děsivý řev. To můj super pes právě vší silou skočil do pletiva u slepic, které se prohlo směrem dovnitř, uvolnilo spodní kámen a vytvořilo otvor pro prchající kur. Začalo rodeo. Pes s plnou hubou peří, vřískající kohout zaklíněný v pletivu... Mě mají návštěvy opravdu rády.

Po zajištění psa, spočítání slepic a jedním nepříjemným telefonickým hovorem s úřadem práce, kde jsem si dovolila otravovat s tím, že nerozumím jisté formulaci ze Základních poučení o právech a povinnostech uchazeče o zaměstnání, jsem vyrazila směrem k domovu.

Rozhovor probíhal asi tímto stylem:

„Dobrý den, u telefonu Křečkomyš. Byla byste tak laskava a zodpověděla mi jeden dotaz?“
„Máme oběd,“ dostalo se mi vysvětlení.
Zkusila jsem tedy otravovat za hodinu zase.
„No prosim vás, máte snad doma Poučení, tak si to přečtěte a nevolejte sem!“ zahřměl despotický hlas, až mě zamrazilo v morku kostí.
„Ale má otázka se týká konkrétních dvou odstavců z Poučení, které zmiňují pouze standardní situace. Já bych potřebovala vědět, jak je to v případě, že...“ a dvěma větami jsem situaci popsala.
„Tak to teda LŽETE!“ zakřičela úřednice, že mi málem vypadnul z ruky mobil.
„Tady se to jasně píše!“ prskala jako zmije a pro jistotu odcitovala první větu zmíněného článku.
Pak pochopila, na co se ptám, a protože odpověď zjevně neznala, začala mi vyhrožovat a spílat. Prý mi telefonicky žádnou informaci nepodá, od toho úřad není. Že ona nemá čas řešit takové věci v pracovní době...
Zmohla jsem se jen na zoufalý pokus o asertivitu:

„Ale já se domnívala, že úřad je od toho, aby lidem sloužil, aby jim pomáhal. Je přece živ z našich daní, ne?“

Dalším směrem konverzace neprobíhala, neboť dotyčná paní ji rázně ukončila.

(K této situaci dodávám jen to, že nejsem líná vyřídit si dotaz osobně. Avšak před rokem jsem změnila bydliště. Trvalé mám vedené v Praze. Než dojde ke změně mé trvalé adresy, spadám pod Úřad práce v Praze. Zde se musím zaregistrovat, na konzultace už budu chodit v místě pobytu současného. Chtěla jsem si připravit dokumenty a udělat jasno v onom dotazu ještě dříve, než do Prahy pojedu, abych zbytečně necestovala sem a tam.)

Co dodat? Když jsem dorazila domů, naštvaná a rozmrzelá z událostí celého dne, nasadil tomu pecku ještě manžel.
„Ničeho sis na mě nevšiml?“ začala jsem v naději pohazovat čerstvě ostříhanou hlavou.

 Soustředil pohled na mé vlasy a pronesl: „Máš novou barvu, viď?“

 „Barvu?“ skoro jsem zoufalostí vykřikla.

„Ne, počkej, už to vidím. Já jsem si hned říkal, že je na tobě něco divného. Ale připadalo mi to příliš ježatý a střapatý na novej účes!“  

                      
Reklama