Můj porod v roce 2002 začal tak, že mi v noci odtekla plodová voda (díky mé předvídavosti a igelitu zůstala postel nedotčená), ale neměla jsem stahy, takže jsme se ještě v klidu podívali na zahájení zimní olympiády a jeli jsme do Bohunic.

Při vypisování přijímací karty jsem už stahy začala mít, a tak mě docela začaly vytáčet dotazy sestry na nemoci mých praprapředků. Tak mě popletla, že už jsem nevěděla, čí jsem, že jsem na dotaz kolik je mi let, začala důkladně přemýšlet: "27, ne vlastně 26, neee přece jenom 27." No zmatená rodička :-).

Dostala jsem se na nadstandardní pokoj s vanou, což bylo super, protože když jsem se do ní občas naložila, teplá voda mi dělala na bolesti dobře. Klystýr jsem absolvovala, nebylo to vůbec strašný, chtěla jsem ho z několika důvodů, který tady nemusím snad popisovat, a mohu doporučit.

Manžel tam byl se mnou a během dne dostal hlad, snědl si sváču a že prý mám taky něco sníst. Neměla jsem na nic chuť, ale přinutila jsem se sníst 2 čtverečky čokolády a vypít trochu čaje, abych doplnila energii. Netrvalo ani 5 minut a volám na manžela: "Honem nějaký kýbl!" Jenže on je taková móňala, než zareagoval, blééé a obsah mého žaludku byl zpátky mezi námi rozprsklý po půl porodním pokoji na zemi.
Zrovna přišla porodní asistentka, tak jsem se jí mohutně začala omlouvat a ona: "To je dobrý, my jsme zvyklé."  Vzala hadr a bez řečí to uklidila. Pak už jsem radši nic nejedla.

Kromě bolestivých stahů mi vystřelovala šílená bolest do stehen, že mi úplně vibrovaly nohy. Protože jsem se ale málo otvírala, museli mi porod urychlit nějakými tabletkami, ale i tak se syn narodil až v 16:25, takže jsem rodila asi 14 hodin.

Rodila jsem ho na porodnickém pytli a nemohla jsem ho vytlačit. Mezitím manžel  dostal ještě nápad, že se vyfotíme. A na mě: "Usmívej se do objektivu."  Říkám mu: "Běž do prčic s úsměvem!" Takže máme foto, jak můj manžel se směje jak sluníčko, já na porodnickém pytli na zemi o něj opřená v porodnické košili se ztrhaným výrazem pár minut před porodem.

No nic, nakonec sestry na mě skočily jak na trampolínu a plop! synáček byl venku. Byl fialový jak borůvka a pupeční šňůru omotanou kolem krku jako nějaké boa, to byl fofr, jak ho vymotávali. Šupli mi ho ještě celého oslizlého na břicho, já na něj hleděla a nevěděla, jak ho chytit. Měl rovná 4 kg, docela macík.

Porod placenty už zkrátím, byla to dost hrůza, měla jsem ji přirostlou k děložní stěně a nechtěla se potvora "pustit".

Pak už nás všichni doktoři a sestry nechali v klidu a my s manželem zírali jak na zjevení na ten náš malý poklad. Na co ale nikdy nezapomenu, byla manželova věta: "Děkuju ti za syna!"


Zdraví
hblaziko

-----------------------

Milá hblaziko... a zas tu bulím.... moc díky.

Pište na redakce@zena-in.cz


Reklama