Své krásné vyznání nám poslala čtenářka s nickem Heligona a my jí za to děkujeme

Krásný děkovný den. Od včerejška přemýšlím, koho bych zvláště vyzvedla ve svém projevu. Nakonec jsem se rozhodla pojmout to více zeširoka. Mnohem více.

Především tedy děkuji životu. Že je takový, jaký je. Plyne si podle sebe a nikoho se neptá. Nestydí se za své chyby a umí dávat i brát. Za to, že v něm opravdu fungují určitá pravidla. Občas jsou to tedy Murfyho zákony, ale nějaký řád tam je. Jsem vděčná, že je život vyvážený. To profláknuté "jednou jsi nahoře, jednou dole." Představuji si, že každý má svou vlastní linii. Je to taková sinusoida stále ubíhající kupředu. Někdy jsou její vlnky mělké a plytké, jindy je to pořádné vlnobití. Důležité je, že se střídá špatné s dobrým a naopak. Dovolím si uvést citaci Petry Janů z filmu Můj hříšný muž: " V každé radosti cítím trochu smutku a za každým smutkem vidím přicházející radost."

Děkuji za všechno, co mi život dal, ale ještě víc za to, co mi vzal. Jak bych jinak mohla poznat to dobré, když neznám protiklad?

A teď trochu konkrétněji.

Děkuji své rodině, že to se mnou vždycky nějak vydrželi, i když jsem tak trochu jiná, než oni. Děkuji sobě, že jsem to vydržela s nimi :-)

Děkuji svému příteli za to, že se tak moc přizpůsobil a asi ve stejné míře přizpůsobil i mě. Děkuji jeho rodině, že jsou mi tak nějak blízko a díky tomu jsem mezi ně zapadla.

Děkuji přátelům, kteří prošli tím pomyslným sítem a vydrželi. Že se na ně mohu spolehnout a zůstáváme spolu i přes některé značné rozdílnosti.

Děkuji ženě-in za ten úžasný nápad čtenářských článků, které jsou pro mě jakousi autoterapií. Spousta věcí se vyřeší nebo uspořádá, když je člověk hodí na papír. V tomto případě na obrazovku.

Nakonec nesmím zapomenout na obrovský dík dnes již zmiňované Alčině čajovně. Za to, že je zde stále nějaké ochotné ucho nebo i rameno. Za možnost nahlédnout do cizí kuchyně a zjistit, že v tom člověk nikdy není sám. A hlavně za ty hromady smíchu, kterými se hrníčky s čajem otřásají velmi často.

Heligona.

Moc hezké, k tomu není co dodat. Snad jen naše obligátní a nikdy neotřepané "Děkuji"

Čas nás ale pomalu tlačí a budeme se muset rozloučit. Na slova díků není ale nikdy pozdě. Pokud jste nestačila napsat, zkuste poděkovat osobně těm, které máte rády

Reklama