Svoji nejlepší kamarádku Marcelu jsem taky našla jako Vikina007 díky chalupě, kterou moji rodiče postavili v jedné malé vesničce na Šumavě.

Jezdila jsem tam s nimi od svých 12 let. S dětmi z vesnice jsem se nikdy moc neskamarádila, braly mě jako vetřelkyni z města, ale mně to nevadilo. Odjakživa jsem si vystačila sama nebo s rodiči.

Tak šel čas, já se seznámila se svým nynějším manželem, vdala se a narodil se mi syn Petr. Jezdili jsme na chalupu spolu s mými rodiči a já při svých nákupech ve zdejším krámku občas potkala dlouhovlasou tmavovlásku s krásnýma, hnědýma očima. Pozdravily jsme se, věděla jsem, že bydlí ve vesnici, ale více jsme se nikdy nebavily.

Opět utekla nějaká doba a já byla s předčasným porodem v plzeňské porodnici. Jdu po chodbě a najednou u kanystru s čajem vidím známou tvář - ty oči bych poznala vždy a všude... říkám jí: ahoj, co tady děláš?

A Marcela smutně na mě - mě sem převezli od nás z  porodnice, narodila se mi předčasně v 6. měsíci holčička. Je na tom špatně, nevím, jestli přežije... a rozplakala se.

Vzala jsem ji kolem ramen a říkám - mně se taky narodil předčasně syn, v 7,5 měsících, taky na tom není moc dobře, ale musíme doufat, že vše dobře dopadne.

No nebudu tady vypisovat vše, jen dodám, že holčička Nikolka je dnes školačka a nikdo by nepoznal, že je předčasně narozená, a náš Martin se chystá po odkladu do první třídy v září. Naše děti jsou nejlepší kamarádi a my se díky nim taky sblížily. A jelikož si rozumí i naši manželé, stala se z našich dvou rodin vlastně jedna - velká.

Trávíme spolu víkendy i dovolené a pořád se máme o čem bavit a čemu smát. Přitom je zajímavé, že máme rozdílné zájmy i vkus - a jak nedávno podotkl můj manžel, správně bychom si vůbec rozumět neměli... ale spojuje nás asi něco uvnitř, kdo ví. V každém případě - Marcelo a Fando, děkuju Vám touto cestou za krásné přátelství.

Reklama