Foto: Vygenerováno pomocí ChatGPT
Sousedku nemám to srdce vyhodit, už ji beru jako inventář bytu, směje se Andrea
Mám sousedku, která žije sama. Jak dorazí na kávu, je jasné, že se zdrží až do večera. Dlouho jsem ze slušnosti vysedávala s ní, protože se jí evidentně domů nechtělo. A pak mě hryzalo svědomí a jímal vztek, že kvůli ní doma zase nic nestíhám udělat. Mohla jsem jí naznačovat, že už je čas jít domů, ale ona byla vždycky jako pařez. Evidentně jí u mě bylo dobře a já neměla to srdce říct jí narovinu, aby se pakovala. Časem jsem rezignovala. Vždycky, když přijde, a že zvoní párkrát do týdne, chvilku s ní pokecám, a pak se pustím do toho, co zrovna potřebuji dělat. Myju nádobí, vysávám, peru, myju okna. A co ona? Nehne brvou, natož pak zadkem. Sedí u kávy pořád dál. Naučila jsem se jí brát jako inventář, součást bytu. Už ji kolikrát ani nevnímám, že tam je. Občas spolu něco prohodíme a já si dál hledím své práce. Podle mě jí je doma smutno, nechce být sama. Je mi jí líto. A tak si u mě v obýváku spokojeně sedí třeba pět, šest hodin. Když se tomu chci vyhnout, raději na její klepání neotvírám, dělám, že spím.
Udělám jasno hned na začátku, říká Marcela
Nesnáším nekonečné návštěvy, proto si s každou udělám jasno už na jejím začátku. „Je fajn, že jste tady. Ale bohužel mám jen dvě hodinky. Tak rychle, ať to všechno stihneme probrat!“ uvítám ji mile hned u dveří. Když čas vyprší, necítím se hloupě, že ji vyhazuji. Taková byla dohoda. Že zrovna nic ten den neplánujete? Tak si něco vymyslete. Nebo narovinu řekněte, že se jdete brzo spát, protože jste unavení.
Setkáváme se jen na neutrální půdě, vyzrála na věc Petra
Vím, o čem mluvíte, mám takové známé! Ti, když přijdou na návštěvu, nenechají se jen tak vyhodit. Můžu jim to vysvětlovat, jak chci, vyhánět je, ale dokud vše nevypijí, z bytu se nehnou. Jen se usmívají, že nemám být taková cíťa. Prý až budu stará, tak se ještě naspím dost. Nebo že práce počká. Proto je domů zásadně už nezvu. Ne že bychom se nevídali. Ale vždy jen na neutrální půdě. Třeba někde v baru. Jakmile mě omrzí nebo na mě začne padat únava, zkrátka se jen zdejchnu. A mám po problému.
Jednám s hosty narovinu, když nepochopí narážky, líčí Lenka
Když už se mi návštěva omrzí, ale nechystá se k odchodu, nemám problém říct narovinu, že je čas sešlost rozpustit. Nejdřív dám hostům šanci, aby se dovtípili sami. Koukám významně na hodinky, začnu zívat nebo sbírám ze stolu nádobí a nedoplňuji občerstvení ani skleničky. Kdo tohle gesto nepobere, tomu bez jakýchkoli okolků řeknu, že to bylo hezké, ale všechno hezké jednou končí. A samozřejmě je zase ráda brzo uvidím. Ještě se kvůli tomu nikdo neurazil. Nechápu, že s tím může mít někdo problém. Hostitel přece rozhoduje.
Stačilo jedno zazvonění mobilu, říká Kateřina
Jednou se mi stalo, že se neměl k odchodu můj šéf. Měl evidentně nějaký splín a potřeboval se vypovídat. Trčel u mě už třetí hodinu, dopíjel druhé kafe a ještě si objednal čaj. Vypadalo to vážně ještě na dlouho. Ráda jsem ho vyslechla, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. Už mě z něj bolela hlava. Proto jsem si nastavila budík na vyzvánění a předstírala, že mi pak jako někdo volá. Byl to „můj bratr“, který nutně potřeboval vyzvednout v práci. Šéf pochopil a odešel neuražen, že už na jeho řeči nemám náladu.
Postarala jsem se, aby už nebylo co pít, směje se Regína
Nevyhoditelnou návštěvou u nás býval manželův kamarád. Přinesl láhev, a dokud ji celou nevypili, nebyl k vyhození. Seděl jako pecka. Nebylo mu hloupé ani to, že můj muž, který tolik nevydržel, třeba usnul vedle na gauči. On dál trůnil v křesle a sledoval u nás v obýváku televizi. Nedbaje ani toho, že já jdu do sprchy. Jednou už jsem toho měla plné zuby. Když si šel známý odskočit, ulila jsem většinu z lahve do PETky, zbyteček rozlila po stole a zmizela v ložnici. Když se vrátil, bylo slyšet, jak mrmlá. Nicméně nebylo už co pít, tak se sbalil a šel si po svých. Dnes jsem rozvedená a nemusím už návštěvy tohoto typu přijímat.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Já zase obvykle nemůžu vyexpedovat tatínka, zvlášť když je malá třeba u babiček nebo na táboře. I když jemu říkám přímo - už abys šel. A to docela nevychovaně něco dělám, když u nás je, vařím, žehlím, šiju, háčkuju, on na mě hledí jako bychom se neznali už osm let, nebo možná ne na mě, ale na to, co mi vzniká pod rukama. Nebo ho ještě zaměstnám, musí třeba loupat brambory...
Nevím, proč spolu lidi nemluví. Přece když někoho zvu, tak mu rovnou předem řeknu, kdy má přijít a jak dlouho očekávám, že se zdrží. Návštěva je ideální tak na dvě hodiny. Za předpokladu, že máme přátelské vztahy. Ale zase kdyby přátelské nebyly, tak dotyčnou osobu nezvu, že. Pokud přijde někdo nezván, musí počítat s tím, že mu nikdo neotevře. Jestli čirou náhodou mám náladu se s tou nezvanou návštěvou bavit, tak sice otevřu, ale zase rovnou mezi dveřmi řeknu, kolik času tomu hodlám obětovat. Buď to vezme na vědomí, nebo má smůlu, po uplynutí té doby podávám kabát a otevírám dveře ven, zdvořile, leč nekompromisně. Finty popsané v článku jsou takové poněkud nedůstojné a asi bych si připadala trapně, nicméně chápu, že to bylo myšleno jako pobavení před Silvestrem. Nezasmála jsem se, ale někdo třeba jo.
Tohle píšou fakt dospělé ženské nebo puberťačky? To se vždycky kolegyně v práci mně divily, že nemám žádné kamarádky (sousedky), ale na druhou stranu si stále stěžovaly, že ony přijdou z práce utahané domů a už jim u dveří stepují téměř denně nezvané návštěvy a ony nemají to srdce je vyprovodit, tak několik hodin trpí, hostí je a po večerech dohánějí práci, kterou nestihly. Takže já tomu říkám pokrytectví na straně hostitele a vychcanost na straně nezvané návštěvy. Já k nikomu nelezu (ještě k tomu bez pozvání) a nechci, aby kdokoli otravoval mě. Mám svůj klid a nemusím vymýšlet nějaké zástupné důvody.
To jsou všechno úhybné manévry. Kromě té Lenky šlo vždy o návštěvu nezvanou. A pokud ta Lenka měla návštěvu zvanou, nemusí se významně dívat na hodinky, nemusí zívat - ti hosté, pokud jsou mírně podnapilí, se stejně nedovtípí. Ale, zřejmě, dokáže večírek ukončit. Ti ostatní prostě snáší to, že je někdo navštíví, i když není pozván. Když se mi ve dveřích objeví sousedka - na chvíli, na kafe, tak ji buď pozvu dál s tím, že si popovídáme, když kafe dopije, tak prostě řeknu, že ji děkuji za návštěvu, ale teď už na ni nemám čas. Mám jinou práci. No a ta Regína - takže ona pila z jeho lahve? tak ho pak mohla těžko vyhazovat. Pokud toho chlapa a jeho láhev doma nechci, tak ho prostě nepřijmu. A pokud ho přijme můj manžel, ať si s ním popíjí, ale beze mne.